Článek
Příběh rodiny Westových nezačal žádnou marnivou touhou po luxusní vyhlídkové plavbě. Šestatřicetiletý Edwy Arthur West, rodák z Perranzabuloe v Cornwallu, pracoval v Bournemouthu jako zaměstnanec obchodního domu. S manželkou Adou Mary se rozhodli emigrovat do Spojených států, kde chtěli začít nový život v oboru pěstování ovoce. Cílem rodiny bylo Gainesville na Floridě.
Spolu s nimi cestovala čtyřletá Constance Miriam a Barbara, narozená 24. května 1911 v Bournemouthu. Ada byla navíc těhotná s třetím dítětem. Rodina nastoupila 10. dubna 1912 v Southamptonu na Titanic jako cestující druhé třídy s lístkem číslo 34651, za který zaplatila 27 liber a 15 šilinků. Pět dní poté už byl floridský plán pryč a Edwy se domů nikdy nevrátil.
Druhá třída na Titaniku nabízela na svou dobu mimořádný komfort: vlastní velkou jídelnu, knihovnu, kuřácký salon a elektrický výtah. Westovi přesto nejeli na dovolenou. Přes to pro těhotnou Adu a dvě malé dcery to měla být cesta do nového domova.
Termoska na laně a poslední sbohem
V neděli 14. dubna 1912 ve 23.40 Titanic pravobokem narazil do ledovce. V kajutě Westových však první náraz nevyvolal okamžitou paniku. Ada popsala, že rodina spala a samotná kolize manžela ani děti nevzbudila. Teprve ruch na chodbě je upozornil, že se něco děje. Steward jim nařídil vstát, pořádně se obléknout a vzít si co nejvíce teplých věcí.
Edwy začal připravovat děti na odchod. Ada ve svém svědectví popsala jejich cestu vzhůru: „Arthur nasadil dětem záchranné vesty a odnesl je na člunovou palubu. Já šla za ním s kabelkou.“ Matka s oběma dcerami se dostala do záchranného člunu, zatímco Edwy zůstal na Titaniku. V tu chvíli si vzpomněl na termosku s horkým mlékem pro desetiměsíční Barbaru.
Vrátil se proto zpět do kajuty. Když znovu dorazil k člunové palubě, loďka s jeho ženou a dcerami už byla spuštěna pod úroveň paluby. Edwy se k ní dostal po laně, předal Adě termosku s mlékem, rozloučil se a znovu vystoupal na palubu Titaniku. Žádná z jeho dcer ho už nikdy neviděla. Edwy Arthur West při potopení zahynul a jeho tělo nebylo nalezeno.
Ráno 15. dubna našla trosečníky Carpathia a vzala je na palubu. Ada s dcerami dorazila 18. dubna do New Yorku, ale bez Edwyho ztratil plán na nový život na Floridě smysl. Místo cesty na jih se rozhodla vrátit do Británie. S oběma děvčaty odplula na lodi Celtic a 6. května 1912 dorazila do Liverpoolu. Rodina se poté usadila v Cornwallu.
V září téhož roku se narodila třetí dcera Edwyna Joan, kterou Ada pojmenovala na počest zemřelého manžela. Sama už se znovu neprovdala. Rodina neměla mnoho prostředků: Ada dostávala podporu z Titanic Relief Fund a v Truru přijímala podnájemníky, aby domácnost uživila. Později dívkám pomohla také podpora fondu Worshipful Company of Drapers, která podpořila jejich vzdělávání.
Barbara s Constance se díky tomu dostaly do internátní školy Russell Hill v Purley. Titanic přepsal sny celé rodiny, doma se však z katastrofy nestalo téma pro každodenní vyprávění. Sestry byly vychovány tak, že se o tragédii nemluvilo. Barbara proto neznala Titanic jako vlastní dětskou vzpomínku. Znala jej prostřednictvím matčina svědectví, rodinných dokumentů a několika předmětů.
Právě termoska zůstala v rodině po desetiletí. Ada ji uchovávala až do smrti a později přešla k Barbaře. Patřila k rozsáhlejší skupině rodinných materiálů, v níž se zachovaly dopisy, výstřižky a dokumenty související s katastrofou.
Útěk před občanskou válkou
To, co dělá příběh Barbary Westové výjimečným, je fakt, jak moc se její skutečný život lišil od stereotypní představy člověka definovaného jedinou katastrofou. Po Russell Hill pokračovala na Truro Girls' High School a poté vystudovala na St Luke's College v Exeteru učitelství tělesné výchovy a zeměpisu. Už ve škole vynikala ve sportu a v roce 1927 získala ocenění Victrix Ludorum.
Po studiích přijala práci vychovatelky u cornwallské rodiny a odjela s ní do Španělska. Země se stala její celoživotní láskou, ale pobyt ukončil rok 1936 a vypuknutí španělské občanské války. Barbara se vrátila do Anglie a nastoupila jako učitelka na Guildford High School. Jedna z jejích tehdejších kolegyň si po letech vybavila její bláznivý plán vydat se na kole z Guildfordu až do Plymouthu.
Ve druhé polovině třicátých let se provdala za Stanleyho Windera, ragbistu z Manchesteru. Manželství zůstalo bezdětné a po třinácti letech skončilo Stanleyho smrtí na infarkt. O dva roky později se Barbara provdala za Williama Ernesta Barrella Daintona, kterému všichni říkali Dee. Spojoval je sport, cesty na ragby do Twickenhamu i záliba ve starých automobilech Rover. Ani z druhého manželství děti neměla.
V padesátých letech se vrátila do Cornwallu, krátce učila na své někdejší škole v Truru a poté se stala zástupkyní vedoucí tělesné výchovy na škole v Plymstocku. Působila tam přibližně dvacet let až do odchodu do důchodu v roce 1972. Její někdejší okolí si ji pamatovalo jako energickou učitelku s výraznou rtěnkou, která dbala na správnou angličtinu a se školními hokejistkami jezdila na turnaje.
Sport jí zůstal v životě i dlouho po škole. Ještě v šedesátých letech se vracela do Russell Hill, aby si zahrála hokej proti studentkám. Se svým druhým manželem pravidelně jezdila na ragby a jejich historické Rovery dostaly jména Stella a Vanessa. Dee zemřel v roce 1990. Barbara se v důchodu vrátila do Trura, zapojovala se do dobrovolnické práce a v katedrále, kde byl památník jejího otce, působila také jako průvodkyně.
Předposlední přeživší
S přibývajícími dekádami začali pamětníci Titaniku odcházet a zájem o zbývající přeživší rostl. Po premiéře Cameronova Titaniku v roce 1997 se pozornost médií ještě zesílila. Barbara reagovala opačně než přeživší, kteří o katastrofě pravidelně veřejně vyprávěli. Rozhovory odmítala a se zájemci o Titanic komunikovala jen výjimečně.
Nešlo přitom o úplné vymazání minulosti. Udržovala omezený kontakt s British Titanic Society a několik lidí si k ní časem cestu našlo. Jedním z nich byl právě Simon Morley, který ji znal z Truro Cathedral. Právě jemu v devadesátých letech dovolila nahlédnout do rodinné historie a ukázala mu termosku i noviny z doby katastrofy.
Barbara Joyce Daintonová, rozená Westová, zemřela 16. října 2007 ve věku 96 let v pečovatelském domě v Camborne v Cornwallu. Byla předposlední žijící pasažérkou Titaniku a poslední žijící cestující druhé třídy. Po její smrti zůstala jedinou přeživší Millvina Deanová, které byly v době katastrofy pouhé dva měsíce.
Barbara si přála, aby se zpráva o její smrti zveřejnila až po pohřbu. Obřad proto proběhl 5. listopadu 2007 v Truro Cathedral ještě před veřejným oznámením jejího úmrtí. Poté byla zpopelněna v Penmount Crematorium a její popel byl uložen v tamní zahradě vzpomínek.
Zdroje:
https://www.encyclopedia-titanica.org/titanic-survivor/barbara-joyce-west.html
https://www.encyclopedia-titanica.org/titanic-survivor/ada-mary-west.html
https://www.theguardian.com/news/2007/nov/14/obituaries.guardianobituaries
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2007-nov-09-me-passings9-story.html
https://www.washingtonpost.com/archive/local/2007/11/09/obituaries/3a506dbe-df7e-470d-8a0c-4bac9d1cad3b/
https://www.cbsnews.com/news/titanic-survivor-dead-at-96/
https://www.inquirer.com/philly/obituaries/20071110_Barbara_W__Dainton.html
https://www.historynewsnetwork.org/article/theres-only-one-titanic-survivor-now
https://www.titanicpages.com/2ndclasspassengers
https://resources.finalsite.net/images/v1585682182/royalrussellcouk/spc5uz1k14aeigdowc9s/Old-RusselliansJun08-2.pdf
