Zoufalé matky skákaly s dětmi do ledových peřejí Drávy. Britové kozáky podvedli a vydali Stalinovi

Když na počátku května 1945 v Evropě utichla děla a spojenecká vojska slavila konec třetí říše, do malebného údolí řeky Drávy ve východním Tyrolsku vpochodovala neobvyklá, pestrá a k smrti vyčerpaná armáda. Byli to především příslušníci takzvaného Kazachij Stan a s nimi obrovská lavina uprchlíků. Kolem pětadvaceti tisíc lidí: kavaleristé v tradičních černých čerkeskách s nábojovými pásy na prsou, v kožešinových papachách, po boku svých rodin, se stovkami dřevěných povozů, polními nemocnicemi, kněžími a více než pěti tisíci koňmi.

Uprchli ze severní Itálie před postupujícími spojeneckými vojsky, italskými a jugoslávskými partyzány a především před možností, že padnou do sovětských rukou. Měli jediný cíl: vzdát se britským vojskům. Považovali Velkou Británii za kolébku rytířskosti, demokracie a práva. Věřili, že Západ pochopí jejich nesmiřitelný boj proti bolševickému režimu.

Mezi jejich vůdci stáli nejen veteráni druhé světové války, ale i známí bělogvardějští velitelé z dob ruské občanské války – staří emigranti jako Pjotr Krasnov, generál Škuro či generál Sultan-Girej Klyč. Tito muži nebyli občany Sovětského svazu, z Ruska odešli už po občanské válce a desítky let žili v emigraci.

Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že jejich důvěra v britskou čest nebyla lichá. Britští vojáci a důstojníci přijali kapitulaci s formální vojenskou zdvořilostí. Kozáci odevzdali většinu zbraní, přičemž některé zbraně pro vnitřní pořádkovou službu a důstojnické šavle jim Britové zpočátku ponechali.

Pamětnická svědectví později popisovala, že vztahy mezi oběma stranami byly v prvních dnech poměrně korektní a kozáci získali dojem, že jsou pod britskou ochranou. Doufali, že budou moci zůstat na Západě nebo budou časem přesídleni například do Kanady či Austrálie. Byli přesvědčeni, že nejhorší mají za sebou.

Nikdo z těchto důvěřivých lidí však netušil, že o jejich osudu se už rozhodovalo u zeleného stolu tisíce kilometrů daleko.

V únoru 1945 se na krymském poloostrově v paláci Livadia sešla „Velká trojka“ – Winston Churchill, Franklin D. Roosevelt a Josif Vissarionovič Stalin. V rámci konference byly 11. února uzavřeny také dohody mezi Sovětským svazem a západními spojenci o repatriaci osvobozených válečných zajatců a civilistů.

Týkaly se sovětských občanů, kteří se ocitli v rukou západních spojenců, a stanovovaly jejich návrat do SSSR. Sovětský režim považoval zejména dobrovolné spolupracovníky německých ozbrojených sil za zrádce. Navrátilci procházeli prověrkami a část z nich čekalo vězení, pracovní tábory či jiné represe.

Britská vláda Winstona Churchilla, jejímž ministrem zahraničí byl Anthony Eden, se zavázala dohodu plnit. Britové se zároveň obávali problémů s návratem vlastních válečných zajatců osvobozených Rudou armádou a měli zájem na tom, aby výměna zajatců a navrátilců probíhala bez konfliktu se Sověty.

Byl v tom však gigantický právní i morální zádrhel. Jaltská dohoda se vztahovala na sovětské občany. Jenže v Lienzu se nacházely i tisíce starých emigrantů a jejich potomků, kteří sovětské občanství nikdy neměli. Mnozí odešli z Ruska už po revoluci a občanské válce, další se narodili v emigraci. Britské velení přesto v praxi vydalo Sovětům i řadu těchto lidí, aniž by jednotlivé případy důsledně prověřilo.

Dne 27. května 1945 dostali kozáčtí důstojníci rozkaz odevzdat zbývající zbraně – včetně ceremoniálních šavlí a dýk. Britští styční důstojníci je ujišťovali, že jde o organizační opatření před dalším rozhodnutím o jejich budoucnosti. Kozáci, ač s těžkým srdcem, poslechli. Odzbrojili se sami.

O den později, 28. května ráno, přišel klíčový tah britské intriky. Britské velení svolalo zhruba dva tisíce kozáckých velitelů, důstojníků a dalších představitelů na údajnou mimořádnou „vojenskou konferenci“. Kozáci byli vedeni k přesvědčení, že se mají setkat s vysokým britským velením, případně přímo s polním maršálem Haroldem Alexandrem, a projednat svou další budoucnost a možnost setrvat na Západě.

Důstojníci si oblékli slavnostní uniformy, připnuli si carské řády svatého Jiří, vyleštili holínky. Věřili, že jednají s gentlemany. Stařičký generál Pjotr Krasnov, který v životě zažil tolik bojů, sice pochyboval, ale britská ujištění zněla natolik přesvědčivě, že nakonec nasedl do jednoho z připravených britských vojenských náklaďáků.

Nikolaj Krasnov, vnuk slavného generála, který události později popsal ve svých pamětech, vzpomínal na atmosféru posledních dnů v Lienzu jako na směs úlevy a nejistoty. Rodiny věřily, že válku přežily a že se jejich muži z jednání zase vrátí. Teprve následující hodiny ukázaly, jak hluboce se mýlily.

Jakmile kolona náklaďáků dorazila do střeženého tábora ve Spittalu, spadla klec. Žádná konference s Alexandrem se nekonala. Kozáčtí důstojníci byli odzbrojeni a internováni a bylo jim oznámeno, že budou předáni sovětským vojenským úřadům.

V sále zavládlo hrobové, mrtvolné ticho. Pak propukl chaos. Krasnov a další staří emigranti protestovali, že nikdy nebyli sovětskými občany a že se na ně dohoda o repatriaci nevztahuje. Jejich námitky nic nezměnily. Rozkaz k předání už byl vydán.

Někteří důstojníci se okamžitě pokusili o sebevraždu. V noci se v kasárnách vázaly smyčky z opasků a prostěradel, někteří si podřezávali žíly. Britské stráže se sebevraždám snažily zabránit. Následující den byl transport odvezen k Judenburgu a předán sovětským orgánům.

Nejvýznamnější kozáčtí vůdci včetně Krasnova, Škura, Domanova a Sultan-Gireje Klyče byli následně odvezeni do Sovětského svazu. Po procesu v Moskvě byli 16. ledna 1947 oběšeni.

Zatímco důstojníci mizeli v sovětské moci, v hlavním táboře Peggetz na břehu řeky Drávy u Lienzu panovalo děsivé napětí. Bylo 31. května 1945 a velitelé se nevrátili. Do tábora postupně pronikly zprávy o tom, že byli odvezeni a předáni Sovětům.

V samotném Peggetzu a dalších táborech v okolí Lienzu zůstávaly tisíce lidí – vojáci i ženy, děti, starci a ranění. Věděli, čeho se obávají. Mnozí z nich měli osobní zkušenost se sovětskými represemi, kolektivizací či útěkem z Ruska. Návrat do Sovětského svazu pro ně představoval hrozbu zatčení, pracovních táborů, deportací a v případě významných kolaborantů také popravy.

Kozáci udělali krok, který šokoval i otrlé britské pozorovatele. Nevzbouřili se násilím – neměli totiž téměř žádné zbraně. Zvolili formu absolutního pasivního odporu a křesťanského mučednictví.

Na hlavní stožár tábora vyvěsili velkou černou vlajku na znamení hlubokého smutku. Po táboře se objevovaly zoufalé nápisy a výzvy v angličtině. Jedno poselství se opakovalo znovu a znovu: „Raději smrt zde než návrat do sovětského Ruska!“

V noci na 1. června nikdo nespal. Kněží sloužili nepřetržité bohoslužby pod širým nebem. Lidé se zpovídali, objímali se, loučili se se svými blízkými a připravovali se na to, co přijde. Rozhodli se, že do britských náklaďáků nenastoupí dobrovolně.

Ráno 1. června 1945 bylo údolí Lienzu zalité ranní mlhou. V táboře Peggetz se shromáždily tisíce lidí na velkém prostranství kolem provizorního oltáře. Uprostřed stáli pravoslavní kněží v ornamentech, drželi v rukou ikony, kříže a korouhve. Lidé klečeli na kolenou v trávě – muži, ženy tisknoucí k prsům nemluvňata, stařenky se svícemi v dlaních. Tisícihlavý dav zpíval starobylé církevní žalmy a modlil se: „Hospodi, pomiluj… Pane, smiluj se nad námi!“

Brzy ráno dorazili k táboru britští vojáci, mezi nimi příslušníci 8. praporu Argyll and Sutherland Highlanders. Přijely nákladní automobily a obrněná vozidla. Z vozidel vystoupili vojáci s puškami, bajonety a dřevěnými holemi, připravení vynutit naložení lidí do transportů.

Britský styčný důstojník major Davies dal příkaz k okamžitému nástupu do náklaďáků. Nikdo se ani nepohnul. Zpěv modliteb zesílil. Lidé se semkli do těsného, živého kruhu kolem oltáře a kněží. Vytvořili neprostupnou lidskou hradbu těl, která se držela za ruce. Věřili, že britští vojáci jako křesťané nebudou bít lidi, kteří se modlí k Bohu a drží v rukou kříž.

Hluboce se mýlili. Britské jednotky měly rozkaz tábor vyklidit a lidi naložit do připravených transportů, v případě odporu i za použití síly.

Britské vojenské záznamy i pozdější svědectví popisují, jak nepříjemně rozkaz působil i na samotné vojáky. Kozáci se semkli, klečeli a drželi jeden druhého tak pevně, že je nebylo možné jednoduše odvést. Vojáci však nakonec dostali příkaz pasivní odpor zlomit.

To, co následovalo v dalších hodinách, připomínalo výjev z nejtemnějších vizí Hieronyma Bosche. Britští vojáci dostali povel prolomit pasivní odpor. Vrhli se do modlícího se davu s pažbami pušek, holemi a v některých případech i s nasazenými bajonety.

Vojáci začali od sebe násilím odtrhávat klečící lidi. Padaly údery pažbami a holemi, mnoho lidí utrpělo zranění a v tlačenici propukla panika. Když se dav odmítal rozestoupit, vojáci vytahovali jednotlivé lidi z živého kruhu a nakládali je do vozidel. Ozývaly se také varovné výstřely a chaos rychle narůstal.

V té chvíli se zoufalství kozáků přelilo do vlny sebevražd a pokusů o útěk.

Lidé, hnáni nepředstavitelnou hrůzou ze sovětských represí, začali sami ukončovat své životy. Někteří se oběsili, jiní se pokusili zastřelit nebo si podřezat žíly. Dobové a pamětnické prameny zaznamenávají i případy, kdy rodiče v naprostém zoufalství usmrtili své děti, protože se báli toho, co je čeká po předání Sovětům. A pak se část davu dala do zběsilého pohybu směrem k řece Drávě.

Řeka Dráva byla na počátku června 1945 vlivem tání horského sněhu v Alpách mohutná, divoká a ledová. Hluboký, dravý proud unášel větve a pěnil mezi kameny. A právě k tomuto vodnímu živlu se rozběhli lidé, kteří raději volili smrt než cestu na východ.

Následovaly scény, které se hluboce zapsaly do paměti svědků. Některé matky s kojenci a malými dětmi v náručí doběhly na břeh a vrhly se s nimi do proudu. Další lidé skákali z břehu sami nebo se pokoušeli přeplavat na druhou stranu.

Pamětníci později opakovaně vzpomínali na ženy a děti mizící v prudkém proudu Drávy. Přesný počet lidí, kteří se 1. června a v následujících dnech utopili, není spolehlivě znám. Jisté je, že k sebevraždám v řece skutečně docházelo a mezi mrtvými byly i matky s dětmi.

Břeh řeky se změnil v dějiště zoufalého chaosu. Britští vojáci se pokoušeli některým lidem ve skocích do vody zabránit a zároveň chytali uprchlíky mířící do okolních lesů a hor. Při pokusech o útěk se také střílelo a několik prchajících bylo britskými vojáky zabito.

Těla některých utonulých kozáků byla později nalezena po proudu Drávy. Jiní mrtví byli pohřbeni v okolí Lienzu. Přesné počty obětí násilí, sebevražd, utonutí a tlačenic se v jednotlivých pramenech výrazně liší a dodnes je nelze určit s jistotou.

Ti, kteří násilné vyklízení tábora v Peggetzu přežili a nestačili uprchnout, byli britskými vojáky postupně naloženi do připravených vozidel. Řada lidí byla zraněná, otřesená nebo se zoufale bránila. Britští vojáci při nakládání používali fyzickou sílu, pažby i hole.

Kolony vozidel odvážely zajatce k železničním transportům. Lidé byli následně převáženi v nákladních vagonech směrem k místům, kde je měli Britové předat sovětským orgánům. Podmínky v přeplněných transportech byly velmi špatné.

Uvnitř vagonů panovala tlačenice a strach. Během násilného nakládání i následných přesunů došlo také k úmrtím způsobeným zraněními či udušením. Další lidé se během cesty pokoušeli o sebevraždu nebo útěk.

Na předávacích místech u Judenburgu čekaly sovětské vojenské a bezpečnostní orgány včetně příslušníků vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ a NKVD. Po formálním předání byli navrátilci registrováni, vyslýcháni a rozdělováni podle toho, jak je sovětské orgány hodnotily.

Osudy vydaných kozáků nebyly stejné. Nejvýznamnější vůdci byli odvezeni do Moskvy a později popraveni. Řada vojáků a dalších lidí prošla filtračními tábory, část byla odsouzena k nuceným pracím, vězení či vyhnanství a mnoho lidí strávilo dlouhé roky v sovětském táborovém systému.

Operace v Lienzu skončila v polovině června 1945. Zůstalo po ní zdevastované údolí plné opuštěných dřevěných povozů, rozházených šatů, dětských botiček a pravoslavných křížků zadupaných do bláta.

A zůstali tam koně. Tisíce donských a kubáňských jezdeckých koní, kteří byli pro kozáky po staletí zásadními druhy v boji i životě. Britové tato zvířata zabavili a jejich stáda po deportaci majitelů zůstala bez původních hospodářů. Část koní byla později prodána, předána jiným majitelům nebo poražena. Pro rakouské obyvatele Lienzu byl pohled na opuštěná zvířata na pastvinách kolem Drávy další připomínkou lidské tragédie, která se před jejich očima odehrála.

Na celou událost padlo v západním světě na dlouhá desetiletí téměř hrobové ticho. Řada dokumentů o poválečných nucených repatriacích zůstávala dlouho neveřejná a Churchill se ve svých rozsáhlých válečných pamětech o tragédii v Lienzu podrobně nezmínil.

Teprve v sedmdesátých letech téma výrazněji otevřel britský historik ruského původu Nikolaj Tolstoj knihou Oběti Jalty (Victims of Yalta). Britská veřejnost se začala podrobněji dozvídat o tom, že britští vojáci v květnu a červnu 1945 násilím předávali Sovětskému svazu nejen ozbrojené kozáky, ale také ženy, děti a lidi, kteří nikdy nebyli občany SSSR.

Dnes, po více než osmi desetiletích od onoho krvavého června, vládne v údolí řeky Drávy u Lienzu posvátný klid. Na okraji města, v části Peggetz, stojí uprostřed vysokých smrků a alpských štítů malý, tichý lesní hřbitov – Kosakenfriedhof.

Na tomto místě odpočívá přibližně tři sta kozáků v několika desítkách hrobů. Jsou mezi nimi lidé, kteří zahynuli v souvislosti s násilným vyklízením tábora, při sebevraždách a dalších tragických událostech těchto dnů. Hřbitov doplňuje pamětní obelisk a dnes také pravoslavná kaple. Na jednom z památníků je prostý nápis v ruštině a němčině:

„Kozáckým obětem 1. 6. 1945.“

Každý rok na začátku června se na tomto místě scházejí potomci přeživších kozáků z různých částí světa. Znovu a znovu zapalují svíčky, kladou věnce a pravoslavní duchovní slouží zádušní bohoslužby za duše lidí, kteří tragédii nepřežili.

Zdroje:

https://tirol.orf.at/v2/news/stories/2713872/

https://kaernten.orf.at/stories/3307351/

https://www.warhistoryonline.com/war-articles/lienz-cossacks.html

https://warfarehistorynetwork.com/article/britains-cossack-betrayal/

https://decodinghistory.net/operation-keelhaul-aftermath-of-world-war-two/

https://www.rbth.com/arts/2014/03/29/between_a_rock_and_a_hard_place_the_cossacks_century_of_struggle_35465.html

https://kobro-kosakenmuseum-lienz.at/geschichte/

https://www.tirol.gv.at/presse/meldungen/meldung/kosakentragoedie-in-lienz-19452025/

https://www.youtube.com/watch?v=iU1JHFoVy7c

https://en.wikipedia.org/wiki/Repatriation_of_Cossacks_after_World_War_II