Článek
Je 19:30. Sedíme s manželem u večeře, konečně máme chvilku klidu. Telefon na lince začne vibrovat. Podívám se na displej. Neznámé číslo. Pevná linka, předvolba Praha. Nebo možná Ostrava? Včera to byl Londýn. „Nezvedej to, Jarko,“ říká manžel unaveně. Ale co když je to něco důležitého? Co když se něco stalo tátovi? Co když volají z banky kvůli skutečnému problému? S třesoucí se rukou přejedu po displeji. „Prosím?“ „Dobrý den, u telefonu manažer David Dvořák, volám vám ohledně vašeho neaktivního účtu na burze, kde vám leží nevyzvednutých pět tisíc eur…“ Okamžitě pokládám. Srdce mi buší. Za minutu zvoní telefon znovu. Stejné číslo. Zvednu to a křičím: „Dejte mi pokoj!“ „Paní Nováková, proč jste nepříjemná? Já vám chci pomoct zhodnotit úspory před inflací!“ ozve se arogantní hlas mladého muže, který zní, jako by si právě dal tři energetické nápoje. Blokuji číslo. Za deset minut zvoní jiné číslo. Vítejte v mém pekle.
Vždycky jsem si dávala pozor. Nikdy jsem neklikala na podezřelé e-maily, nikomu jsem neposílala ofocenou občanku. Jsem opatrná ženská po padesátce, která ví, že nic není zadarmo. Asi před půl rokem jsem ale vyplnila nějakou anketu o bydlení. Nebo možná soutěž o kávovar? Už ani nevím. Od té chvíle to začalo. Nejdřív volali slušně. Nabízeli energie, pojištění. Odmítla jsem, popřáli hezký den. Pak se to ale zlomilo. Moje číslo se evidentně dostalo do nějaké databáze „investičních příležitostí“. Teď mi volají kyberšmejdi. Není to telemarketing. Je to organizovaný zločin převlečený za call centrum.
Nejhorší na tom je ta jejich drzost a psychologický nátlak. Minulý týden mi volala slečna. Hlas jako med. „Paní Jarmilo, vidím tady, že jste se registrovala do systému pro těžbu kryptoměn.“ „To je omyl, nikam jsem se neregistrovala. Kryptoměnám nerozumím a nechci je.“ „Ale paní Jarmilo,“ změnila tón na učitelku v mateřské škole, „přece nenecháte ty peníze propadnout? Vy nechcete zabezpečit rodinu? To jste tak sobecká?“ Sobecká.Cizí ženská, která sedí bůhvíkde, mi bude říkat, že jsem sobecká, protože jí nechci poslat číslo své karty. „Prosím vás, vymažte mě z databáze,“ řekla jsem důrazně. „To nejde, to musíte potvrdit v systému. Pustím vás k našemu senior manažerovi, on vás navede.“ Položila jsem to. Do pěti vteřin volali zpátky. „Proč to pokládáte? Tím porušujete smluvní podmínky!“ začal na mě křičet mužský hlas. Dostala jsem strach. Opravdu jsem něco podepsala? Něco odklikla? Manžel mi musel vzít telefon z ruky a vypnout ho. Celý večer jsem se klepala a bála se, že u nás zazvoní exekutor.
Mám v telefonu aplikaci na blokování spamu. Mám zablokovaných už asi sto čísel. Je to k ničemu. Oni používají takzvaný spoofing. Dokáží napodobit jakékoliv číslo. Jednou mi volalo číslo, které vypadalo jako číslo mého zubaře. Zvedla jsem to s tím, že mi ruší termín. „Gratuluji! Vyhráváte možnost investovat do akcií ČEZu s garancí…“ Měla jsem chuť tím telefonem mrštit o zeď. Volají ráno v osm. Volají v poledne, když vařím. Volají večer. Jednou mi volali v neděli v šest ráno. Vyděšeně jsem to zvedla, myslela jsem, že se něco stalo dětem. „Haló?“ Ticho. A pak robotický hlas: „Dobrý den. Investujte s námi.“Rozbrečela jsem se. Bezmocí. Vztekem.
Minulé úterý se to stalo. Byla jsem v práci, měla jsem důležité jednání. Telefon jsem měla na stole. Začal vibrovat. Cizí číslo. „To zase budou oni,“ pomyslela jsem si a típla to. Zavibroval znovu. Típla jsem to a číslo zablokovala. Za hodinu, když jsem vyšla z kanceláře, jsem měla tři zprávy. Všechny z toho neznámého čísla, které jsem právě zablokovala. Otevřela jsem je a polil mě studený pot. „Mami, zvedni to!“ „Mami, havarovala jsem, nemám svůj mobil, ten se rozbil, volám od pána, co zastavil.“ „Mami, jsem v nemocnici, jsi v pořádku?“Moje dcera měla nehodu. Volala mi z cizího čísla o pomoc. A já, zblbnutá a vystresovaná z těch podvodníků, jsem ji zablokovala. Myslela jsem si, že je to další „investiční poradce“. Když jsem za ní dojela do nemocnice (naštěstí to byla jen zlomená ruka a šok), cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. „Mami, proč jsi to nebrala?“ ptala se vyčítavě. „Protože… protože už nezvedám cizí čísla,“ špitla jsem.
Od té doby mám telefon neustále v režimu „Nerušit“. Povolila jsem jen kontakty z adresáře. Ale to není řešení. Čekám na opraváře pračky – nedovolá se. Kurýr s balíkem – nedovolá se. Úřady – nedovolají se. Kvůli skupině podvodníků, kteří operují z nějakého sklepa na Kypru nebo Ukrajině, jsem musela odstřihnout kus svého spojení se světem. Můj muž říká: „Změň si číslo.“ Ale já mám tohle číslo dvacet let. Mají ho všichni známí, lékaři, bývalí kolegové. Proč bych já měla ustupovat zlu? Proč stát nedokáže s těmito šmejdy zatočit? Policie jen krčí rameny: „Pokud jste jim neposlala peníze, trestný čin se nestal. Blokujte je.“
Jenže jak máte blokovat někoho, kdo má tisíc tváří? Cítím se unavená. Každé zazvonění telefonu už ve mně nevyvolává zvědavost, ale Pavlovův reflex strachu a agrese. Někdy mám chuť pořídit si starou Nokii bez internetu, hodit ji do šuplíku a komunikovat se světem jen poštovními holuby.
