Článek
Narodila se v roce 1952 v hlavním městě provincie Utrecht jako Sylvia Maria Kristelová. Rodiče provozovali hotel – a Sylvia s mladší sestrou Marianne vyrůstaly přímo v něm, střídaly pokoje číslo 21 a 22 podle toho, kde zrovna bylo volno. Vzduch v hotelu byl nasáklý alkoholem.
Otec John, bývalý šampion ve střelbě z brokovnice, proseděl dny nad půllitry piva. Matka Piet stejně tiše popíjela sherry. Sylvia nepoznala střízlivý domov – myslela si, že alkohol patří k životu jako voda. Když v jedenácti nastoupila do klášterní internátní školy, hned první noc překvapila jeptišky, když od nich na spaní místo modliteb vyžadovala štamprli koňaku.
Sestra Asissia jen zděšeně zalomila rukama. Malá Sylvia tehdy poprvé pochopila, že ne každý pije „pro lepší spánek“ – a že její rodina je v něčem hluboce rozbitá. Bylo jí devět, když se stalo cosi strašného. Jeden ze starších hotelových hostů využil nestřežené chvíle a malou dívenku sexuálně zneužil.
Sylvia o této mrazivé epizodě moc veřejně nemluvila – jen ve svých pamětech letmo přiznala, že tehdy utrpěla hlubokou vnitřní jizvu, na kterou se raději sama snažila zapomenout. Mnohem hlasitěji se pak projevila rodinná tragédie o pár let později. Když bylo Sylvii čtrnáct, otec se zakoukal do jiné ženy a odešel.
Rodiče se rozvedli. Pro dospívající dívku to byl šok a doživotní zdroj smutku. Ani ve zlém snu by ji však nenapadlo, že přijde ještě něco horšího – že se otec vrátí a v jejích šestnácti letech je všechny bez milosti připraví o střechu nad hlavou. Přesně to se stalo. Opuštěná Sylvia pak stála na chodníku a cítila nesnesitelný chlad prázdnoty, který ji už nikdy zcela neopustil.
Matka se sestrami se přestěhovala do malého bytu, začala pracovat a dřela, aby vůbec vyžily. Sylvia se v nové nejistotě upnula k jediné jistotě, kterou znala – ke své kráse. Hodiny civěla do zrcadla. Hledala v něm něco stálého, možná záchytný bod v životě, který se jí rozpadal.
Babička na ni křičela, že je marnivá, a přelepovala doma všechna zrcadla novinami. Jenže krása se měla stát Sylviinou vstupenkou na cestu z pekla. V sedmnácti si jí všimli první fotografové – a vyšvihla se do světa modelingu. Z plaché dívky, která ještě v internátě spala s plyšovým medvídkem, vyrostla sebevědomá slečna s půvabnou tváří a zvláštně nevinným pohledem. Ve dvaceti letech už sklízela vavříny na soutěžích krásy.
V lednu 1973 zvítězila v televizní soutěži Miss TV Europe. Připadala si jako v pohádce – usmívala se do davu, přebírala klíčky od nového mercedesu a zvedala nad hlavu kytici růží. V hloubi duše ji ale hryzal smutek.
Toužila, aby alespoň tímto triumfem získala zpět jeho uznání – aby se k ní otec znovu přihlásil. Nestalo se. Zato se brzy přihlásil osud v úplně jiné podobě. Sylvia se seznámila s úspěšným o generaci starším belgickým spisovatelem Hugem Clausem. Našla v něm nejen milence, ale i rádce a oporu. Bylo jí pouhých jednadvacet, když se za něj v roce 1973 provdala – a o dvě léta později mu porodila syna Arthura. Konečně zakusila pocit opravdové rodiny, který jí v dětství unikl.
Právě manžel ji přivedl k filmu. Povzbuzoval mladou krásku, ať zkusí hereckou dráhu, a nakonec ji doprovodil i na zásadní konkurz. Psal se rok 1973 a francouzský režisér Just Jaeckin hledal představitelku do svého odvážného projektu Emmanuelle. Jednadvacetiletá Sylvia vešla před porotu oblečená v krátkých letních šatech na tenká ramínka – a předvedla podmanivou mini show, která jí zajistila hlavní roli.
„Posadím se a usmívám. Mám v sobě veškerou drzost toho věku, všechnu tu touhu dobývat,“ líčila později průběh konkurzu. Zatvářila se znuděně nad banální otázkou porotců, pomalu povolila ramínka šatů a nechala je sklouznout z nahých ramen. Mluvila klidně dál, jako by se nechumelilo.
Oči porotců se rozšířily úžasem – a mladičká Nizozemka roli získala. Co na tom, že při natáčení erotických scén se ve skutečnosti trochu styděla a byla v hloubi duše spíš plašší: před kamerou dokázala zahrát dokonale smyslnou bohyni.
Sylvia ani její manžel netušili, do čeho jdou. Odvážné erotické scény v Emmanuelle překračovaly tehdejší běžné filmové konvence a oba manželé předpokládali, že cenzura takový film stejně nikdy nepustí do kin. Vzali to jako dobrodružný výlet do exotického Thajska, kde se část děje odehrávala. Sylvia si užila natáčení v Bangkoku, odhodila zábrany – a čekala, že film možná zapadne.
Jenže opak se stal pravdou. Když měla Emmanuelle v červnu 1974 premiéru v Paříži, způsobil film senzaci. Před kinem Le Triomphe se každý večer vinuly dlouhé fronty dychtivých diváků. Snímek se ve Francii stal jedním z nejvýdělečnějších filmů dekády – v jednom pařížském kině se nepřetržitě promítal neuvěřitelných třináct let.
Díky benevolentnímu přístupu distributorů (snímek v zámoří uvedla dokonce společnost Columbia Pictures, jako svůj první film s ratingem „X“) se Emmanuelle dostala do celého světa. V kině ji vidělo kolem 350 milionů lidí a další miliony zvědavců se k ní dostaly zprostředkovaně, z pirátských videokazet.
Ani železná opona nezabránila, aby se z Emmanuelle stal fenomén i ve východním bloku. V socialistickém Československu se sice erotický film oficiálně promítat nesměl, přesto ho ve druhé půlce 80. let „pololegálně“ viděl skoro každý. Takovou sílu měl ten příběh znuděné diplomatovy manželky, která v dalekém Orientu prožila vlnu lechtivých dobrodružství.
Emmanuelle bořila sexuální tabu a otevřeně zobrazovala ženskou rozkoš. I konzervativní český prezident Václav Klaus po letech s úsměvem připustil, že v mládí Emmanuellu také viděl. Ve své době film šokoval kritiky i mravokárce. Ozývaly se hlasy, že z Kristelové udělal „pouhý objekt mužské fantazie“. Ona sama ale takové výtky odmítala. Zdůrazňovala, že její hrdinka byla v mnohém emancipovaná a silná žena, která si umí říct o potěšení – a jako taková prý dokonce inspirovala feministky v Asii.
Pro Sylvii samotnou znamenala Emmanuelle doslova přelom života. Přes noc se z ní stala hvězda a sexuální symbol své éry. Ocitla se ve víru večírků, rozhovorů, cestování. Sláva jí stoupla do hlavy, jak sama otevřeně přiznala. Najednou se vozila v mercedesu s řidičem, připíjela si šampaňským a připadala si na vrcholu světa.
Publikum ji chtělo vidět dál svlečenou – a ona jim vyhověla. V roce 1975 vzniklo pokračování Emmanuelle 2 a v dalších letech následovala celá řada obdobných erotických snímků, v nichž Kristelová ztvárnila variace téže role. Kromě proslulé série si zahrála i v několika serióznějších evropských filmech, například u renomovaných režisérů Claude Chabrola či Rogera Vadima, ale ty zůstaly ve stínu její pověsti královny erotiky.
Vždy, když se pokusila utéct od nálepky „Emmanuella“, publikum i producenti ji rázně nasměrovali zpět. Roku 1981 získala hlavní roli ve filmu Milenec Lady Chatterleyové – tato literární klasika v erotickém kabátku však propadl u kritiky i diváků. Lépe si vedla americká komedie Private Lessons (1981), kde mladého chlapce svádí služebná v jejím podání – film měl obrovský komerční úspěch, ale Sylvia z něj neviděla skoro nic.
V závislosti na kokainu totiž udělala osudovou chybu: za pouhých 150 tisíc dolarů přenechala svůj podíl na zisku agentovi, a přišla tak o potenciální milióny. Její osobní život v té době začal nabírat temné obrátky. Úspěch a provokativní image si vybraly daň na manželství. Hugo Claus nesl těžce, že jeho ženu zbožňují cizí muži v kině.
Sylvia se mezitím zakoukala do jiného – do charismatického britského herce Iana McShanea, kterého potkala při natáčení historického filmu Pátý mušketýr. V roce 1977 opustila rodinu, rozvedla se s Clausem a malého Arthura nechala u otce v Belgii. Historie se opakovala: jako by se v jejím osudu odrážela ozvěna otcova odchodu z jejího dětství.
Mladá herečka si to však v té euforii neuvědomovala. Věřila, že v Ianovi najde lásku i příslib zářivé kariéry v Hollywoodu. „To bylo to nejhloupější, co jsem kdy udělala,“ řekla později o svém rozhodnutí. McShane jí nasliboval, že z ní v Americe udělá velkou hvězdu, a Sylvia ho následovala do Los Angeles s naivní vírou, že Hollywood na ni čeká s otevřenou náručí. Nečekal.
Za oceánem sice získala pár rolí, ale většinou druhořadých. Zato propadla divokému životu. Ian byl vtipný, okouzlující společník – a také notorický bouřlivák. Jejich pětiletý vztah provázely dramatické hádky, rozchody a návraty. Byli si možná až příliš podobní.
Oba holdovali alkoholu, oba měli sklony k výbuchům vzteku. Večírky střídaly skandály. Asi dva roky po začátku vztahu Sylvia poprvé zkusila kokain – a podle svých slov se do něj zamilovala. Zdálo se jí, že jí dodává energii a sebejistotu, že je to vlastně módní neškodná zábava, takový „supervitamín“ do života boháčů.
Pravda byla jiná. Droga ji pomalu táhla ke dnu. V opuštěných chvílích, kdy nad ránem usrkávala šampaňské a šňupala bílý prášek v pokoji luxusního hotelu Chateau Marmont, se cítila prázdná a zoufalá.
Románek s McShanem skončil v polovině 80. let stejně bouřlivě, jako začal. Sylvia už byla zralá třicátnice s podlomeným zdravím a pošramocenou pověstí. Zakrátko se sice znovu vdala, ale její manželství s americkým obchodníkem Alanem Turnerem vydrželo jen pět měsíců.
Závislost na kokainu a alkoholu přerostla únosnou mez. Herečka dostávala jedno kruté varování za druhým. V jednom z opileckých excesů upadla – a potratila dítě, které čekala. Krátce poté jí lékař sdělil, že jestli okamžitě nepřestane pít, její játra selžou. Finanční poradce jí k tomu spočítal hrozivou bilanci: pokud se nevzdá drog, nebude mít ani na zaplacení domu.
Došlo jí, že je na konci s dechem. Zvolila život. Začala s nadlidským úsilím sekat latinu, abstinovat a léčit se ze závislosti – především proto, aby nepřišla o jedinou jistotu, co jí zbyla: střechu nad hlavou.
Nebylo to však zdaleka poslední dějství dramatického příběhu Sylvie Kristelové. V roce 1986 se ještě jednou zkusila usadit – potřetí se provdala, za francouzského producenta Philippa Blota. Věřila, že s ním vybuduje nový život i kariéru. To se ale ukázalo jako osudový omyl. Blot byl nenapravitelný snílek a megaloman.
Nalhal Sylvii, že spolu natočí velkofilm – přesvědčil ji, aby do toho vložila všechny své peníze. Jeho počin však naprosto propadl. V kinech se neudržel ani týden a kritika ho v té době označila za „nejhorší film všech dob“. Blot pak zmizel, manželství skončilo a na Sylvii zbyly jen dluhy a exekutoři.
Z někdejší boháčky byla rázem zcela na mizině. „Dnešní hvězdy vydělávají desítky miliónů, ale můj největší honorář byl jen okolo 300 tisíc dolarů,“ poznamenala trpce. Kdyby byla opatrnější a méně prohýřila, možná by jí úspory vydržely – ale definitivně ji zruinoval až Blotův krach.
A přece se znovu zvedla. Na přelomu 80. a 90. let se na čas vrátila k natáčení – zahrála si menší role v několika nizozemských a francouzských filmech. Ještě jednou zkusila žít v partnerském svazku; po nevydařených manželstvích strávila téměř deset let s belgickým rozhlasovým producentem Fredem De Vreem.
Našla s ním klid a snad i štěstí – až do roku 2004, kdy Fred podlehl rakovině a Sylvii opět uvrhl do samoty. V padesáti jako by ztratila poslední velkou oporu. Tehdy teprve plně docenila svého syna. Arthur Claus mezitím dospěl v mladého muže a na rozdíl od mnoha jiných mužů jejího života ji nikdy neopustil.
Naopak – začal matku pravidelně navštěvovat a pomáhat jí, jak jen mohl. Emmanuelle se mezitím pro novou generaci stala retro legendou. Na motivy jejího životního příběhu vznikl dokument Hunting Emmanuelle (2006) a dokonce se chystá hraný biografický film, v němž Sylvii ztvární jiná nizozemská herečka.
Kristelová o sobě dala vědět i jinak: začala malovat a své obrazy vystavovala v galeriích. V jedné pařížské kavárně nad šálkem kávy vyprávěla novinářům, že vaří jen jednou týdně – v pondělí udělá velký hrnec zeleninových těstovin, aby měla co jíst dalších sedm dní. Žila skromně a nenápadně v malém bytě nad amsterdamským barem.
V roce 2006 vydala vlastní paměti s příznačným názvem Nahá (Undressing Emmanuelle). Otevřeně v nich popsala své démony: závislost na kokainu a alkoholu, celoživotní nejistotu a bláhové hledání otcovské postavy ve vztazích se staršími muži. Kniha sklidila uznání kritiky – Sylvia si psaním zpracovala traumata a snažila se vymanit z věčného stínu jedné role.
Zůstávala však křehká. Zaplatila krutou daň za roky nezřízeného života: od mládí byla silná kuřačka, a když jí bylo necelých padesát, lékaři objevili rakovinu hrdla. Nádor se rozšířil do plic a nastal vyčerpávající kolotoč chemoterapií a operací. Sylvia bojovala statečně a dlouho – nemoc se vracela a ona ji znovu a znovu zatlačovala do ústraní po dobu deseti let.
Chodila na kontroly s šátkem uvázaným kolem krku, aby zakryl jizvy po ozařování, a tvářila se nezdolně. „Mám dohodu s panem Parkinsonem, některé věci mu prostě nedovoluju,“ prohlásil kdysi její herecký kolega Ottfried Fischer o své chorobě. Sylvia Kristelová jako by měla podobnou dohodu s rakovinou. Ještě na jaře 2012 vypadala optimisticky – nevzdávala se. O to větší ránou bylo, když ji v červnu 2012 postihla těžká mozková mrtvice.
Upadla do kómatu a už se z něj plně neprobrala.Na podzim téhož roku přišla poslední zpráva: Sylvia Kristelová zemřela. Bylo 17. října 2012 a nejslavnější představitelce Emmanuelle bylo pouhých šedesát let.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sylvia_Kristel
https://www.theguardian.com/film/2012/oct/18/sylvia-kristel
https://www.lidovky.cz/relax/lide/filmova-emmanuella-herecka-kristelova-je-pry-v-komatu.A120702_173501_lide_glu
https://www.the-independent.com/news/people/profiles/interview-sylvia-kristel-the-world-s-most-famous-porn-star-6262633.html
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-eroticky-symbol-70-let-predstavitelka-emmanuelle-podlehla-rakovine-169797
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrela-emmanuelle-herecka-sylvia-kristelova.A121018_120122_filmvideo_jaz
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/795731/sylvia-kristelova-roli-emmanuelly-dostala-nahodou-spletla-si-dvere.html
