Tváří v tvář Andělu smrti: Šestnáctiletá Valérie Slámová přežila setkání s Mengelem díky tajné radě

Valéria Slámová, rozená Propstein, přišla na svět roku 1928 v obci Čata poblíž Levic na jižním Slovensku. Vyrostla v láskyplné židovské rodině, obklopená mladší sestrou Violou a bratříčkem Deziderem. Dětství měla šťastné.

Idylu však brzy narušil běh dějin. Po Víděňské arbitráži v roce 1938 připadla oblast, kde ležela Čata, Maďarsku. Malá Valérie poprvé pocítila závan nenávisti, když cestou na autobus do nedalekého města zahlédla tabuli s nápisem „Psům a Židům vstup zakázán“. Tehdy jen strnule stála a raději šla pěšky.

Následující roky utahovaly smyčku perzekucí. Židé ztratili většinu práv. Valériin otec, účetní v cukrovaru, přišel o práci. Navzdory šikaně byli Propsteinovi až do roku 1944 uchráněni nejhoršího osudu – deportace na smrt. To se změnilo, když Německo obsadilo Maďarsko a nacisté začali požadovat „konečné řešení“ i tam.

V květnu 1944 přišel rozkaz k vystěhování všech židovských rodin. Propsteinovi zrovna plánovali oslavu bratrovy bar micvy, místo toho ale dostali hodinu na sbalení a odchod do provizorního ghetta v Levicích. Ocitli se namačkaní v bývalých kasárnách – muži, ženy, děti pohromadě v šeru na slámě.

„Tehdy jsem poprvé viděla tatínka s maminkou plakat,“ vzpomínala Valérie. Dne 14. června 1944 je esesáci naložili spolu s ostatními do dobytčích vagónů. Uvnitř panovalo nesnesitelné horko a žízeň. Přes šedesát lidí namačkaných bez vody a téměř bez vzduchu. Někteří omdlévali, jiní cestu nepřežili. Zoufalé matky plakaly a vlastními slzami smáčely rty svých dětí, aby jim daly napít.

Když malá Viola dostala horečku, požádala matka bratra Dezíka, aby se vymočil do misky – chladila pak nemocné dcerce čelo jeho močí. Otec jen tiše plakal, když viděl krutost dozorců, kteří při každé zastávce mlátili a ponižovali bezbranné rodiny. Po dvou dnech cesty peklem vykolejené lidskosti dorazil transport do cíle: Osvětim-Březinka.

Hned po příjezdu do tábora vyrvaly stráže Valérii z náručí rodiče i sourozence. Ještě téhož dne je viděla naposledy. Netušila, že matka a obě děti byly zavražděny v plynové komoře okamžitě po selekci. Otec prošel prvotní selekcí, ale zahynul o pár měsíců později, vysílen prací a nemocemi.

Šokovaná Valérie osiřela během několika hodin. Esesáci jí oholili hlavu, potetovali číslem a oblékli do pruhovaného hadru s přiděleným číslem 65657. Z usměvavé školačky se stal vězeň – jedno z bezejmenných dětí v nacistickém táboře smrti.

První týdny v Osvětimi byly hororem, který se vymykal představivosti. Každý den začínal ve čtyři ráno křikem a nástupem na apel. S vyholenou hlavou, v tenké vězeňské haleně a dřevácích pochodovala mladičká Valérie celé hodiny sem a tam, nebo jen stála nehnutě na místě, dokud dozorcům neomrzelo trýznit je ve stoje.

V poledne dostaly vězenkyně kýbl odporné břečky – říkalo se tomu polévka. Jedna miska připadala na deset hladových duší, které si ji musely předávat. Často vše korunovala zlomyslnost: esesáci přivedli cvičené vlčáky a pobaveně křičeli „Chytni to!“ Pes vyskakoval, vyrazil misku z rukou, jídlo se vylilo do bláta. Důstojníci se smáli a děvčata ten den zůstala o hladu.

Každodenní muka doprovázely i rafinované způsoby šikany. Někdy museli vězni nastoupit před improvizované pódium a hrát si na publikum. Lagerführer si oblíbil táborový orchestr, složený z virtuózů, které uvěznil jen jejich židovský původ.

Za soumraku hrála kapela třeba Lehárovu veselou operetu – a přímo uprostřed prvních řad seděl doktor Mengele, labužnicky pokuřoval a tvářil se, jako by byl v divadle. V Osvětimi nebylo místa pro slzy – ani pro ty dětské.

V tom pekle přeci jen na Valerii usmála přízeň osudu. Brzy zjistila, že v táboře jsou i dvě její starší sestřenice, Iby a Joly. Dívky se našly v moři cizích lidí a od té chvíle držely při sobě jako sestry. Společně snášely útrapy a jedna druhou podpírala, když docházely síly.

Měly dokonce štěstí – na čas je přidělili do kuchyně, odkud se dal ukořistit občas nějaký brambor navíc. Ale ani ve třech se nedalo uniknout hrozícímu nebezpečí. Valérie těžkou dřinou a hladem brzy zhubla na kost. Vyhladovělý obličej, propadlá hruď – v očích nacistů už nebyla schopná práce. A tak přišel srpen 1944.

Jednoho brzkého rána se na appelplatzu konala selekce. Pod dohledem přísné blokové dozorkyně z Prahy pochodovaly vězeňkyně mlčky v řadě před komisí. Uprostřed dění stál obávaný Dr. Mengele, rukou ukazoval doprava či doleva a bez emocí třídil lidské životy. Sestřenice Iby a Joly poslal vpravo – směrem k další práci.

Když před něj předstoupila vyhublá Valérie, zvedl obočí a lehkým gestem ukázal vlevo. Levá strana znamenala smrt. Náhle se vzepřela ochromení. Padla Mengelemu k nohám a zoufalstvím se rozplakala. Bylo to čiré zoufalství – nepromyšlený, instinktivní vzdor dívky, která nechce zemřít.

Nic tím však nezměnila – muž v uniformě ani nemrkl. Ozbrojená dozorkyně už na ni křičela a Valérie pochopila, že musí vstát a jít tam, kam byla určena. Otřela si oči, zhluboka se nadechla a vykročila k zástupu těch, kteří měli být odvedeni na smrt. V tu chvíli se stal malý zázrak. Za Valériinými zády se ozval tichý hlas: „Postav se tam ještě jednou!“.

Některá ze zkušených vězenkyň – dodnes Valérie neví která – jí pošeptala radu. Roztřesená dívka neváhala. Než stráže zareagovaly, nenápadně se proplížila zpátky do zástupu na nesprávné straně a vmísila se mezi neoznačené ženy čekající na verdikt. Podruhé tak přišla před Mengeleho. Nehybná stála metr od něj, snažila se vypadat silná.

Valérie prošla mezi živé. „Žiju!“ vykřikla v extázi a rozplakala se radostí. V tu ránu přiletěla rána – rozzuřená bloková ji za projevené emoce uštědřila takovou facku, až se Valérie zhroutila k zemi. Zůstala ležet v prachu s opuchlou tváří, ale na rtech měla úsměv. Byla naživu.

Z Osvětimi byla Valérie se sestřenicemi zanedlouho převezena pryč – ale ne na svobodu. Po selekci následoval transport do dalšího tábora, kde nacisté zoufale potřebovali pracovní sílu. Dívky skončily ve Stutthofu a posléze v pobočném táboře Gottendorf, kde musely kopat protitankové zákopy.

Blížila se zima 1944 a válka se hroutila. Fronta se neúprosně sunula Polskem a Němci se snažili zahladit stopy svých zločinů. Vězeňkyně pracovaly od úsvitu do soumraku pod dozorem po zuby ozbrojených esesáků. Bahno, mráz, hlad a vyčerpání se staly každodenní realitou.

Dívka zakopla a vylekaně uskočila. Její dřevěné polobotky uvízly hluboko v bahně. Než je stačila vytáhnout, voják ji postrčil dál. Valérie zůstala celý den bosa, po kolena ve sněhu a ledové tříšti. Chlad se zažíral do kostí. K večeru už necítila nohy, motala se na pokraji bezvědomí.

Když padla tma, sestřenice ji doslova odnesly zpět do baráku – bez jejich pomoci by tam v té zimě zůstala ležet navždy. Byl 29. listopad 1944 a šestnáctiletá Valérie málem zemřela podruhé. O mnoho let později přiznala, že právě tento den byl z celého jejího života tím nejstrašnějším.

Nedlouho poté přišel rozkaz k evakuaci tábora. V lednu 1945, uprostřed kruté zimy, zahnal Heinrich Himmler tisíce zbývajících vězňů na tzv. pochod smrti. Valérie, Iby a Joly dostaly jen tenké pruhované šaty a chatrné dřeváky. Proti vánici a arktickému mrazu neměly žádnou ochranu. Noc co noc trávily nahnané ve stodolách či chlévech podél cesty – tam se aspoň trochu ohřály, ale trápily je vši, zimnice a hnisající omrzliny.

Každé ráno konvoj znovu vyrazil. Vysílené ženy klopýtaly vpřed bez jídla a bez cíle. Mnohé umrzly za pochodu. Vyhladovělá Valérie sotva pletla nohama a prsty jí znecitlivěly mrazem. Zoufale chtěla zastavit – ale věděla, že pád znamená smrt. Kdo klesl, tomu stráž chladnokrevně vpálila kulku do týla.

Valérie nikdy nezapomene na scénu, jejíž svědkem se stala: jedné starší ženě vedle ní vypovědělo tělo službu a zhroutila se do sněhu. Její malá dcerka se vrhla na matku a usedavě plakala. Prásk! Esesák s ledovým klidem posadil dívenku na matčino bezvládné tělo – a jedinou ranou zastřelil obě dvě. Mrazivý obraz matky a dítěte zabitých v objetí se Valérii navždy vryl do paměti.

Po několika týdnech nekonečného pochodu zavládl chaos. Vesnice Lauenburg v Pomořanech byla plná prchajících civilistů i dezorientovaných vězňů. V hluku sirén a vzdálené kanonády se trojice sestřenic rozhodla riskovat. Odpojily se z průvodu a ukryly se v opuštěné stodole na kraji vesnice. Nikdo si jich nevšiml.

Schoulené v seně přečkaly noc, ruce rozdrásané do krve od všudypřítomných krys. Ráno se odvážily dál. Našly úkryt v opuštěném statku nedaleko cesty. Zdálo se, že obyvatelé domu utekli teprve nedávno – v kuchyni stál na stole otevřený zavařeninový džbán a na pekáči ležela upečená husa.

Po měsících hladovění to ale pro jejich žaludky byl šok. Přejedené těžkou stravou náhle zbledly a začaly zvracet. Celé dva dny pak proležely v horečkách a křečích – málem je zahubil první sytý pokrm, který ukořistily. Valérie a její sestřenice nakonec ve statku přečkaly několik týdnů až do osvobození. Když do oblasti dorazila Rudá armáda, byly už z nejhoršího venku.

Místní sovětský velitel se nad vyhladovělými děvčaty slitoval – sám měl vnučku v jejich věku, a tak jim poskytl ochranu a základní ošetření. Zároveň je ale varoval, aby se raději držely stranou: obával se, že by se tři bezbranné dívky mohly stát oběťmi násilností ze strany některých vojáků jeho jednotky. Svoboda přicházela v malých krůčcích.

Valérie v Německu podstoupila nutnou operaci – z nedostatku výživy se jí v podpaží vytvořil velký absces, který musel být vyříznut. Teprve potom se trojice odvážila na cestu domů.

V létě 1945 se Valérie vrátila na rodné Slovensko. Po měsících putování a hledání stanula v Čatě, ve své rodné vesnici – tam, odkud ji před rokem odvezli v dobytčáku do pekla. Doufala, že se setká s někým z rodiny. Čekala ji však jen prázdná spálená zem. Matka i oba sourozenci byli mrtví – zahynuli hned po příjezdu do lágru, jak se Valérie trpce dozvěděla.

Tatínek nepřežil zimu v táboře. Z padesáti a více blízkých příbuzných z širší rodiny zůstalo naživu jen pár dětí. Konkrétně z 53 členů rodiny Propsteinových přežilo holokaust pouhých sedm lidí.

Sedm osiřelých bratranců a sestřenic, jediní pokračovatelé rodu, se na čas semklo. Drželi pospolu jako malá komunita – všichni, kteří odmítli zemřít. V Čatě si rozdělili úkoly, aby přežili. Jeden z bratranců byl pekař, takže měli každý den čerstvý chléb.

Valérie na sebe vzala vaření, ačkoli dřív doma do kuchyně nechodila. Postupně se jejich cesty rozešly. Valérie se v 18 letech rozhodla odejít do Bratislavy. Nastoupila do dívčího internátu a studovala psaní na stroji. Každou sobotu ale docházela vypomáhat do židovské nemocnice – chtěla být užitečná, vrátit světu něco dobrého.

Právě tam osud znovu zasáhl do jejího života. Seznámila se s mladým mužem jménem Ladislav Sláma, který v nemocnici pracoval. Byl to bývalý odbojář. Za Slovenského povstání ho zajali a odvlekli do Mauthausenu, jednoho z nejtvrdších nacistických táborů. Také Ladislav tak tak přežil válku a vrátil se s podlomeným zdravím.

Našel si však práci u mezinárodní humanitární organizace UNRRA a snažil se zapomenout na prožité utrpení. Dva mladí lidé s podobným osudem k sobě našli cestu. Valérie se za Ladislava provdala – a po všech těch letech bolesti s ním poznala i kousek štěstí.

Novomanželé zůstali žít v Československu. Narodily se jim dvě děti – dcera Katka a syn Milan. Z Valérie se stala milující matka. Svým ratolestem však zamlčela celou kapitolu vlastního dětství. Osvětim, pochody smrti, Mengele… – to všechno uzamkla hluboko ve svém nitru. O prožitých hrůzách odmítala mluvit dlouhých 64 let.

Nikdo z okolí netušil, čím si prošla. Ve skříni měla schovaný rukopis s příznačným názvem Návrat z pekla, který napsala po čtyřiceti letech od války jen pro sebe – aby se nezbláznila. Ale veřejně nevystoupila. Nechtěla zbytečně jitřit rány ani budit lítost. Chtěla hlavně zapomenout.

Trvalo více než půl století, než se odhodlala prolomit mlčení. Ve vysokém věku uznala, že její příběh musí být vyslechnut. Poprvé veřejně promluvila o svém osudu v projektu Paměť národa. V rámci sbírky vzpomínek popsala, co prožila – aby se na to nikdy nezapomnělo.

Zdroje:

https://www.dotyk.cz/magazin/valeria-slamova-osvetim-30000623.html

https://c.jewishmuseum.cz/files/Dokumentypersekuce.pdf

https://www.pametnaroda.cz/sk/slamova-propstein-valeria-20171013-0

https://www.sme.sk/domov/c/kto-bola-valeria-slamova-post-bellum