Článek
Na plátně pražského kina se v barevném muzikálu Kdyby tisíc klarinetů mihne scéna z televizního studia. Zmatky kolem živého vysílání tam krotí pán s knírkem a prořídlými vlasy – fiktivní ředitel televize. Tehdejší publikum netušilo, že tato postava necelé tři minuty na plátně zrcadlí skutečnost. Oním nenápadným hercem byl ve skutečnosti jeden z opravdových šéfů československého filmu.
Bohumil Šmída se narodil v lednu 1914 v Praze do rodiny malého nuselského obchodníka s textilem. Jako mladý gymnazista se poprvé přiblížil světu filmu v době, kdy československá kinematografie teprve nabírala na obrátkách. Psal se rok 1932 a na březích Máchova jezera v Doksech vznikal středoškolský film Před maturitou.
Mezi komparzisty–studenty se tehdy Šmída postavil poprvé před filmovou kameru. Dostal nevelkou roli studenta a na natáčení se setkal s řadou osobností první republiky. Režíroval spisovatel Vladislav Vančura a před Šmídovým zrakem hráli ostřílení herci jako František Smolík či Jindřich Plachta.
V jedné z rolí studentů exceloval také tehdy začínající František Filipovský. Točilo se v létě, mezi borovicemi a pískem Máchova jezera – pro gymnazistu z Prahy to byl nevšední zážitek a první kontakt s filmařským prostředím, který mu učaroval. Nadšený mladík v sobě objevil zálibu v herectví i lásku k filmu. Později vzpomínal, že právě setkání s Vančurou a dalšími umělci na place Před maturitou ovlivnilo jeho další směřování.
Gymnázium úspěšně dokončil a dokonce se vydal i na pražskou právnickou fakultu. Studium práv ale pro něho představovalo spíše společenskou povinnost než životní vášeň. Po večerech a o víkendech utíkal do biografu a občas si znovu stoupnul před kameru jako komparzista. Ještě během studií se mihnul v několika dalších filmech 30. let – většinou v uniformě vojína v dobových válečných snímcích.
Žádná velká sláva to nebyla, ale získal cennou zkušenost s filmovým natáčením. Zároveň však rostly obavy, že studia práva možná nedokončí. Atmosféra v Evropě houstla, po absolutoriu gymnázia musel také na prezenční vojenskou službu. Studium si tedy načas přerušil a nastoupil na vojnu.
Hokejový gól a konec kariéry
Ve druhé polovině 30. let sloužil Šmída u armádního útvaru v Trenčíně. Nezahálel ani tam – vyhlášeným důstojnickým sportem byl lední hokej, a tak Bohumil obul brusle a nastoupil za místní klub HC Trenčín. Brzy patřil k oporám týmu a po přeložení do Bratislavy pokračoval v kariéře hokejového útočníka v univerzitním klubu VŠ Bratislava.
V roce 1937 se s bratislavským mužstvem probojoval až do nejvyšší hokejové ligy. V premiérové sezóně však nováček odehrál pouze dva zápasy – pak snahu nově poskládaného týmu uťala nervózní politická situace. V onom druhém a zároveň posledním utkání na ledě Českých Budějovic stál Bohumil Šmída u vítězství svého mužstva.
Otevřel skóre zápasu a přispěl k výhře 2:0. Byla to Šmídova první a zároveň poslední trefa v československé hokejové lize. Po závěrečné siréně odjel z ledu jako vítěz, ale svou kariéru sportovce tím uzavřel. Ke konci roku 1938 Šmída ukončil základní vojenskou službu, dosáhl hodnosti četaře a vrátil se domů do Prahy. Zatímco evropské mocnosti podepisovaly osudnou mnichovskou dohodu, pětadvacetiletý Šmída stál na rozcestí: s hokejem i armádou se rozloučil a rozhodoval se, co dál v nejisté době podnikne.
Po návratu do civilu navázal tam, kde před vojnou skončil – chtěl dostudovat práva. Zároveň se udržoval v kondici jiným sportem: přes léto roku 1939 si přivydělával jako tenisový instruktor. Přijal nabídku vést tréninky hostů v zámeckém hotelu přímo pod romantickým hradem Kokořín. Právě toto idylické prostředí přineslo do Šmídova života nečekanou známost.
Mezi letními hosty v Kokoříně byl i jistý pražský pár, manželé Hendrychovi. Paní Hana Hendrychová, rozená Špačková, pocházela z aristokratického rodu a trávila na Kokořínsku prázdniny. Na tenisovém kurtu se s o deset let mladším instruktorem sblížili natolik, že z krátké lekce vyrostl trvalejší vztah. Po konci prázdnin v září 1939 se Šmída vrátil do Prahy odhodlaný dokončit studia práv – jenomže do osudu zasáhla okupace.
V listopadu 1939 německé okupační úřady uzavřely české vysoké školy a tisíce studentů, včetně Šmídy, ze dne na den přišly o možnost studovat. Ve stínu těchto událostí se tak jeho život definitivně odklonil od paragrafů a nasměroval zpět k filmu – tentokrát však nikoli před kamerou, nýbrž do organizačního zákulisí.
Díky známostem z Kokořína se Bohumil Šmída dostal k práci ve filmové branži. V hotelu se tehdy seznámil s Gustavem Richterem, který vedl pobočku americké filmové distribuční společnosti Radiofilm. Richter mladého nadšence doporučil na administrativní místo. Šmída tak krátce po uzavření univerzit nastoupil jako fakturant do půjčovny filmů Radiofilmu v Praze.
Výdělek skromný, ale byl u filmu. Po několika měsících však americká společnost v protektorátu skončila a filmovou distribuci převzaly domácí firmy pod dozorem Němců. Šmída plynule přešel do společnosti Slaviafilm, která patřila k okruhu firem okolo Lucernafilmu a Elektafilmu. V nejisté době protektorátu pro něj práce v zavedené filmové firmě znamenala i jisté útočiště.
Koncem roku 1941 učinil významný krok v osobním životě: jeho přítelkyně Hana Hendrychová se po vzájemné dohodě rozvedla a 17. prosince 1941 se stala paní Šmídovou. Pro čerstvě sedmadvacetiletého úředníka to bylo neobvyklé sňatkové spojení – do manželství vstoupil s ženou z významné šlechtické rodiny Špačků ze Starburgů, která byla navíc o něco starší a měla jedenáctiletou dceru z předchozího svazku. Mladý pár však čekaly další nelehké roky pod nacistickou okupací.
Ve válečné době se Šmídovi na plátně neobjevovali – filmování v protektorátu sice pokračovalo, ale podléhalo přísné cenzuře a německé kontrole. Bohumil Šmída místo herectví postupně pronikal do tajů filmové výroby z druhé strany. Z administrativní kanceláře Slaviafilmu se posunul blíže k samotným filmařům. Německý koncern UFA zastřešil český filmový průmysl do společnosti Prag-Film AG a Šmída přešel tam.
Pracoval sice dál převážně „v kanceláři“, ale čím dál častěji mohl zblízka přihlížet natáčení v barrandovských ateliérech. Dělal asistenta produkce, vyřizoval organizační úkoly a nasával zkušenosti od předválečných matadorů i slavných herců. Když Prahu v květnu 1945 osvobodili, měl jedenatřicetiletý Šmída na kontě osm let kontinuální praxe v povolání, které vlastně nikdy pořádně nestudoval – o to víc se ho ale naučil praxí.
Šéfem Barrandova
Po válce čekala československý filmový průmysl zásadní změna: došlo k rychlému znárodnění kinematografie. Všechny velké ateliéry, kina i filmové společnosti převzal stát. Klíčová místa ve filmových institucích dostali do rukou často mladí, ideologicky prověření noví lidé. Bohumil Šmída patřil k poválečné generaci filmových pracovníků, kteří symbolicky spojovali starou a novou éru.
Nebyl sice před válkou žádnou známou osobností, ale měl praxi a znalosti zákulisí, a zároveň se dobře orientoval v nových pořádcích. Svým spolehlivým vystupováním si získal důvěru poválečných filmových šéfů. Už roku 1946 se stal vedoucím výroby v barrandovských filmových ateliérech a rychle stoupal v hierarchii. V této funkci měl na starosti, aby filmaři dodrželi rozpočet i natáčecí plán – úkol jako stvořený pro pečlivého a energického organizátora.
Koncem 40. let natáčel Barrandov jednu budovatelskou agitku za druhou a Šmída byl u toho. V létě 1949 ovšem jeho rozjetou kariéru nečekaně přerušila vážná zdravotní komplikace: prodělal těžký zápal plic. Několik měsíců se léčil a musel zmírnit pracovní tempo. Po zotavení se vrátil na Barrandov, ale už nikoli do ředitelských kanceláří – pokračoval jako zkušený vedoucí výroby u jednotlivých filmů. S postupujícími 50. lety však přišly další příležitosti.
Barrandovské studio vytvářelo tvůrčí skupiny a v jedné z nich stál Šmída společně s dalšími osobnostmi v čele – de facto zastával funkci producenta pro celý balík připravovaných filmů. Říkalo se o něm, že dokáže udržet filmovou výrobu v chodu za každých okolností. Své zkušenosti začal předávat dál: roku 1952 nastoupil jako pedagog na nově zřízenou Filmovou fakultu AMU.
Přednášel mladým studentům obor filmová produkce a brzy patřil k oporám fakulty. Roku 1955 byl jmenován vedoucím Katedry filmové a televizní produkce na FAMU. Byl to trochu paradox – sám nedostudovaný právník se stal akademikem. Jeho rukama ale prošla většina budoucích produkčních i režisérů nastupující generace. Dochoval se Šmídův bonmot, kterým nováčkům vštěpoval podstatu své profese: „Produkce je práce, kterou se buď naučíte za čtrnáct dní, nebo nikdy.“
Zpátky před kameru
V roce 1958 oslovil tehdy začínající režisér Zbyněk Brynych zkušeného produkčního Šmídu s nečekanou prosbou: nabídl mu menší roli ve svém novém filmu Žižkovská romance. Šmída, ač kdysi herectví miloval, zřejmě z pocitu profesionální vážnosti odmítl. Nechtěl se před studenty ani kolegy shodit coby vystupující „amatér“.
Jenže Brynych nebyl sám – starší režiséři si dobře pamatovali Šmídovo mládí před kamerou a začali jej přemlouvat znovu to zkusit. Ještě tentýž rok tak Šmída účinkoval ve filmu Cesta zpátky po boku slavné Marie Rosůlkové. A rovnou následovala velmi náročná úloha: režisér Karel Kachyňa ho v dramatu Velká samota (1959) obsadil do poměrně těžké psychologické role soukromého zemědělce Malce.
Šmída, který tuto postavu ztvárnil s civilní přesvědčivostí, tím naznačil, že před kamerou zdaleka neřekl poslední slovo. Zajímavostí je, že právě koncem 50. let se odhodlal vyzkoušet i další uměleckou oblast – pro válečný film Černý prapor (1958) složil hudbu a napsal nápěvy písní. V době, kdy pracoval jako manažer a pedagog, tak šíře jeho talentu překvapila nejednoho kolegu.
Díky nepřehlédnutelným rysům ve tváři a hlubokému tónu hlasu začal být obsazován do rolí mužů na okraji společnosti: podezřelých figurek, podvodníků, kverulantů nebo obstarožních delikventů, kteří budí spíš soucit než strach. V detektivce Kde alibi nestačí (1961) režiséra Vladimíra Čecha takovou vedlejší postavu zahrál a zaujal natolik, že jej filmaři začali do podobného typu rolí vracet.
Následovala celá série známých titulů, kde Šmída zanechal v malé ploše výrazný dojem. V kriminální komedii Nahá pastýřka (1966) i v napínavém filmu Rakev ve snu viděti (1968) hraje pokaždé postavu jménem Pacínek – v obou případech potrhlého venkovského chlapíka, který se zaplete do zločinu.
S Machovým štábem spolupracoval i na dalším filmu podle detektivky Eduarda Fikera Na kolejích čeká vrah (1970), kde se opět objevil coby podezřelý malý podvodník. Téhož roku si odskočil k dalším režisérům do retro-kriminálky Pěnička a Paraplíčko a do detektivního filmu Jeden z nich je vrah – vždy šlo o drobné, leč zapamatovatelné role mužíčků, kteří překážejí zákonu.
Bohumil Šmída prožil padesát let svého aktivního života obklopen filmem. Působil ve studiu Barrandov i v království krátkých populárně naučných filmů na Krátkém filmu – tam od roku 1963 vedl specializované Studio populárně vědeckých a naučných filmů. Na FAMU až do 70. let vychoval celou generaci nových produkčních, mezi nimiž byli i budoucí organizátoři slavné československé novovlnné kinematografie.
Sám se jako vedoucí výroby podílel na nejvýznamnějších dílech té doby: Šmídovo jméno najdeme v titulcích jako produkčního u Ostře sledovaných vlaků (1966) režiséra Jiřího Menzela, které získaly Oscara, i u epického dramatu Všichni dobří rodáci (1968) režiséra Vojtěcha Jasného, jež bylo po roce 1969 zakázáno.
Práce v zákulisí filmového studia ho zavedla i do zahraničí a do filmových porot, obdržel několik resortních ocenění. Koncem 70. let se stáhl do ústraní. Zemřel v březnu 1989 ve věku 75 let, necelý rok před pádem režimu, kterému zasvětil většinu kariéry.
Zdroje:
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2697-bohumil-smida
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/31114/bohumil-smida
https://www.fdb.cz/osobnost/14090-bohumil-smida
https://www.csfd.cz/tvurce/7722-bohumil-smida/prehled/
https://www.kinobox.cz/osobnosti/32851-bohumil-smida
https://www.c-d-f.cz/tvurci/bohumil-smida
https://library.upol.cz/arl-upol/cs/detail-upol_us_cat-m0130692-Jeden-zivot-s-filmem/
https://encyklopedie.praha2.cz/plastika/2540-architekt-jensovsky-nahrobek-bohumila-smidy-spacku-ze-starbugu-vysehradsky-hrbitov
