Článek
Na lavici obžalovaných sedí v pečlivě vyžehlených oblecích čtrnáct představitelů nacistického rasového a přesídlovacího aparátu, mezi nimi vysocí činitelé Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS (RuSHA). Patří k aparátu, který ještě před několika lety posuzoval rasovou „hodnotu“ lidí, rozhodoval o jejich přesídlování a podílel se na násilném odebírání dětí z okupovaných území.
K pultu pro svědky přistupuje drobná patnáctiletá dívka s tmavými vlasy a vážnýma očima. Marie Doležalová má na sobě jednoduché šaty. Americký vojenský žalobce položí otázku a v soudní síni nastane absolutní, tíživé ticho. Patnáctiletá Češka se zhluboka nadechne a začne popisovat den, kdy nacisté zničili její rodinu, sebrali jí rodnou řeč a udělali z ní německou dívku Ingeborg Schiller.
Pláč na statku Horákových
Cesta Marie Doležalové do norimberské soudní síně začala v plamenech nejstrašnějšího válečného zločinu na našem území. Narodila se 22. srpna 1932 v poklidné středočeské vsi Lidice do rodiny Josefa Doležala, který pracoval v kladenských železárnách, a jeho ženy Alžběty.
Prožívala bezstarostné dětství v domku číslo popisné devadesát tři, hrála si s kamarády na návsi a milovala svou školu.
Všechno se rozpadlo v noci z 9. na 10. června 1942.
Nacistické kordony obklíčily vesnici v rámci krvavé odplaty za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Devítiletá Marie se probudila do hluku, ran a zmatku. Příslušníci gestapa vtrhli do domu Doležalových, který si později zvolili za jeden ze svých štábů.
Nacisté vyhnali celou rodinu z domu a odvedli ji na statek Horákových. Otce Josefa od rodiny oddělili a spolu s dalšími lidickými muži ho ráno čekala hromadná poprava.
Marie tehdy viděla svého milovaného otce naposledy v životě.
Marie s matkou a starším bratrem Josefem se spolu s ostatními ženami a dětmi dostala nejprve do lidické školy a poté do tělocvičny reálného gymnázia v Kladně.
Tři dny a dvě noci ležely vyděšené ženy se svými dětmi na slámě v dusném zápachu a nevěděly, co se děje.
Dne 12. června 1942 přišel v kladenské tělocvičně brutální a srdceryvný úder. Nacisté začali matkám násilím odebírat jejich děti. Tělocvičnou zněl hysterický křik, usedavý pláč a modlitby.
Marie byla od své matky násilně oddělena a spolu s ostatními dětmi odvezena pryč.
Maminka Alžběta skončila v koncentračním táboře Ravensbrück a netušila, zda svou malou dcerku ještě někdy spatří živou. Ani Marie dlouho nevěděla, co se stalo s jejím starším bratrem Josefem. Nacisté zjistili, že už překročil hranici patnácti let, a 16. června 1942 ho spolu s dalšími obyvateli Lidic popravili na střelnici v pražských Kobylisích.
Rasový výběr v polské Lodži
Zatímco osmdesát dva lidických dětí nacisté v červenci 1942 bez milosti zavraždili výfukovými plyny v souvislosti s vyhlazovacím táborem Chełmno, osud Marie Doležalové se vydal jinou, nečekanou cestou.
V polské Lodži nacisté mezi zavlečenými dětmi vybírali ty, které podle jejich zvrácených rasových představ považovali za vhodné k poněmčení.
Byl to chladný, pseudovědecký proces, který rozhodoval o životě a smrti dětí podle jejich vzhledu a představ nacistů o „rasové hodnotě“.
Marie později vzpomínala na muže v uniformě, který procházel mezi dětmi s hůlkou v ruce a dotykem na rameno vybíral ty, které měly ze skupiny vystoupit.
Devítiletá Marie Doležalová měla štěstí i smůlu zároveň. Sama později zdůrazňovala, že nikdy nebyla blond, přesto byla vybrána mezi děti, z nichž podle nacistických představ mohli „vychovat Němce“.
Společně s dalšími šesti lidickými dětmi byla v Lodži vybrána k poněmčení.
Tento verdikt jí sice zachránil holý život před osudem dvaaosmdesáti zavražděných lidických dětí, ale zároveň znamenal rozsudek smrti nad jejím dosavadním životem.
Byla odvezena do dětského domova v Puszczykowu, německy Puschkau, nedaleko Poznaně, kde začal systematický proces její germanizace.
V převýchovném domově vládla tvrdá disciplína a děti se musely učit německy.
Prvním a nejpřísnějším pravidlem byl zákaz mluvit česky.
Pokud některé z dětí zákaz porušilo, následoval fyzický trest nebo odpírání jídla. Marie později před norimberským soudem vypověděla, že za pokusy mluvit česky byly děti bity a mohly zůstat bez jídla až tři dny.
Dětem bylo vtloukáno do hlavy, že se mají stát Němci a do Československa se už nevrátí.
Marie se učila německy číst, psát a počítat, chodila do školy a stejně jako ostatní děti byla vystavena nacistické výchově.
Později dostala nové německé jméno.
Z české Marie Doležalové se stala Ingeborg, zkráceně Inge Schiller.
Dětská paměť je křehká a strach byl všudypřítomný. Během následujících let Marie češtinu téměř zapomněla a němčina se stala jazykem jejího každodenního života.
Na Lidice a svou skutečnou rodinu však úplně nezapomněla.
Život v německé rodině Schillerových
V roce 1943 byla Ingeborg Schiller předána do německé rodiny. Jejími novými pěstouny se stali manželé Alfred a Ilse Schillerovi, kteří žili v Poznani a později se kvůli blížící se frontě přesunuli do Německa.
Alfred Schiller vlastnil velkoobchod s papírem, jeho žena Ilse byla v domácnosti a patřila ke spolku německých žen.
V pozdějších vzpomínkách o Schillerových Marie mluvila překvapivě vlídně. Dostala vlastní pokoj, hezké šaty, chodila do německé školy a pěstouni jí poskytli mnohem normálnější podmínky, než jaké poznala v převýchovném domově.
Byl to zvláštní a zvrácený pocit bezpečí. Marie žila jako německá dívka v době, kdy její skutečný otec i bratr byli mrtví a její matka vězněná v koncentračním táboře.
Marie se s nimi dostala také do Drážďan, kde v únoru 1945 zažila ničivé spojenecké bombardování města. Později rodina pokračovala do Boizenburgu na Labi.
V květnu 1945 nacistická říše kapitulovala. Marie dál mluvila německy a o osudu své české rodiny stále nic určitého nevěděla.
Dál žila se Schillerovými jako Ingeborg a netušila, zda se někdy do své původní vlasti vrátí.
Zatímco v ruinách zničené Evropy skončila válka, v osvobozeném Československu začalo intenzivní pátrání po zavlečených dětech.
Cíl byl jediný: najít lidické děti, které mohly přežít.
Do pátrání se zapojily československé repatriační orgány i další instituce a postupně se dařilo zjišťovat, kam byly jednotlivé děti odvezeny.
V létě roku 1946 narazili pátrači také na stopu Marie, která stále žila se Schillerovými v Boizenburgu.
Alfred Schiller si v novinách přečetl výzvu k pátrání po dětech zavlečených nacisty. Objevovalo se v ní i jméno Schillerových a jejich někdejší poznaňská adresa.
Schillerovi proto Marii odvezli do Berlína.
Tam jí pracovníci ukázali fotografie a materiály spojené s Lidicemi. Na jednom školním snímku Marie poznala samu sebe.
Dozvěděla se také strašlivou pravdu o vyhlazení své rodné vesnice a o smrti svého otce.
Návrat domů a setkání s těžce nemocnou maminkou
Návrat do Československa byl pro třináctiletou dívku plný bolesti, rozčarování a slz.
Dne 7. srpna 1946 se vrátila do vlasti.
Česky už téměř neuměla a dorozumívala se především německy.
Po příjezdu se dostala do Kladna-Kročehlav, kde žila řada přeživších obyvatel Lidic.
Na popeliště starých Lidic se její matka nikdy vrátit nemohla. Místo domů zde zůstala jen zničená a rozoraná krajina.
Následovalo však to nejdůležitější setkání celého jejího života.
Její skutečná maminka Alžběta Doležalová jako zázrakem přežila peklo koncentračního tábora Ravensbrück. Vrátila se do vlasti s těžkou otevřenou tuberkulózou a od návratu byla v péči lékařů v pražské Krči.
Když se po čtyřech letech odloučení matka a dcera znovu setkaly, poznaly se okamžitě.
Bylo to shledání plné něhy, ale i bolestivé překážky. Matka nemluvila německy a dcera už téměř nerozuměla česky.
Při prvním setkání jim proto musela pomáhat tlumočnice. Marie se poté znovu učila svou rodnou řeč.
Jejich společné štěstí však trvalo pouhé čtyři měsíce. 9. prosince 1946 Alžběta Doležalová následkům těžkého onemocnění po nacistickém věznění podlehla. Marie osiřela podruhé.
A pak přišel okamžik, který zapsal jméno Marie Doležalové do dějin poválečné justice.
Americké vojenské úřady vedly osmý z následných norimberských procesů: proces proti představitelům nacistického rasového a přesídlovacího aparátu, známý jako RuSHA Trial (United States of America v. Ulrich Greifelt et al.).
Američtí prokurátoři shromažďovali přímá svědectví o tom, že nacisté prováděli systematické únosy dětí z okupovaných území za účelem jejich násilné germanizace.
Marie Doležalová byla společně s další zachráněnou lidickou dívkou Marií Hanfovou vyzvána, aby před americkým vojenským tribunálem svědčila.
Bylo 30. října 1947.
Patnáctiletá Marie Doležalová usedá na svědeckou lavici a skládá přísahu, že bude vypovídat pravdu.
V soudní síni sedí novináři, právníci, soudci i obžalovaní představitelé nacistických organizací.
Žalobce se jí ptá na Lidice, odloučení od matky, cestu do Lodže, převýchovný domov i rodinu, ke které byla později poslána.
Když přijde otázka, jaké jméno musela u Schillerových používat, Marie odpoví jednoduše: „Inge Schiller.“
Poté popíše, jak byla v Kladně oddělena od matky, odvezena do Lodže a následně do Puschkau, kde se děti musely učit německy a nesměly mluvit česky.
Vypověděla také, že za pokusy používat češtinu byly děti bity a nedostávaly jídlo a že později nesměla česky mluvit ani v rodině Schillerových.
Její svědectví se stalo jedním z přímých důkazů toho, jak nacistický systém násilného poněmčování dětí fungoval.
Nový život
Po návratu z Norimberka žila Marie u své tety Růženy Petrákové v Kladně-Kročehlavech a dokončila vzdělání.
Po škole získala zdravotnickou průpravu, ale od roku 1951 pracovala jako administrativní pracovnice. Přestěhovala se do Ostravy, kde se také vdala. A stala se z ní paní Šupíková.
V roce 1955 se jí narodila dcera Ivana a téhož roku se s rodinou přestěhovala do nově vybudovaných Lidic.
Pracovala v Památníku Lidice a později na lidickém národním výboru.
Od prosince 1970 do června 1986 zastávala funkci tajemnice Místního národního výboru v Lidicích.
Svůj život však nezasvětila pouze rodině, ale také připomínání lidické tragédie.
Angažovala se v Českém svazu bojovníků za svobodu a po desetiletí patřila k nejaktivnějším lidickým pamětníkům.
Jezdila na besedy se školáky a studenty, účastnila se pietních akcí doma i v zahraničí a znovu a znovu vyprávěla příběh dětí, kterým nacisté vzali rodiče, domov i jména.
K německým návštěvníkům dokázala promlouvat bez kolektivní nenávisti a připomínala především nutnost uchovat historickou paměť.
Za svou dlouholetou činnost získala různá ocenění a v roce 2018 byla také Senátem navržena na státní vyznamenání.
Stala se jednou z nejvýraznějších živých připomínek lidické tragédie a symbolem síly člověka, který přežil pokus připravit ho o vlastní identitu.
Na sklonku života se Marie Šupíková stále účastnila připomínkových akcí a předávala své svědectví mladším generacím.
V noci na pondělí 22. března 2021 zemřela.
Bylo jí osmaosmdesát let.
Zdroje:
https://www.lidice-memorial.cz/vzdelavani/badatelske-karty-v-muzeu-pamatniku-lidice/osudy-lidickych-deti/
https://www.lidice-memorial.cz/pamatnik/aktuality/zemrela-marie-supikova-nejstarsi-prezivsi-lidicke-dite/
https://www.lidice-memorial.cz/pamatnik/pamatnik-a-pietni-uzemi/
https://www.lidice-memorial.cz/pamatnik/stalo-se/pietni-akt-k-16-cervnu-1942/
https://www.pametnaroda.cz/cs/supikova-marie-1932
https://www.pametnaroda.cz/cs/supikova-marie-20100705-0
