Článek
Seděli jsme s manželem Tomášem na podlaze v našem obýváku. Kolem nás byly stuhy, zbytky výslužek a hromádka přání. Byli jsme unavení, šťastní, ale taky trochu nervózní. Svatba nás stála úspory za poslední tři roky. Nejsme boháči. Já dělám zdravotní sestru, Tomáš je skladník. Chtěli jsme ale hezký den pro rodinu. „Tak jdeme na to,“ řekl Tomáš a vzal do ruky nůž na dopisy. Otevírali jsme obálky. Babička nám dala deset tisíc (a to má důchod, že s ním sotva vyjde). Kamarádi dávali po dvou tisících. Bylo to dojemné. Pak přišla na řadu obálka od Kamila. Mého staršího bratra. Byla nápadně tlustá. „Teda,“ hvízdl Tomáš. „Kamil se asi plácnul přes kapsu. Aby ne, když celou svatbu mluvil o tom, jak mu letos jedou kšefty.“ Srdce mi zaplesalo. Tajně jsem doufala, že nám to pomůže zaplatit doplatek za fotografa. Tomáš obálku rozřízl. Vytáhl přáníčko s předtištěným veršem. A z něj vypadly čtyři barevné papírky. Žádné bankovky. Byly to losy. Čtyři stírací losy „Zlatá rybka“ v hodnotě 50 Kč za kus. „To je vtip?“ zeptal se Tomáš a prohledával prázdnou obálku, jestli tam někde není zastrčená aspoň pětitisícovka. Nebyla. Tlustou tu obálku dělalo jen to přání, které bylo z tvrdého, ručního papíru s 3D aplikací.
Pan „Já na to mám“
Abyste pochopili mou hořkost, musím vám představit Kamila. Můj bratr je typický „self-made man“, nebo se tak aspoň prezentuje. Má stavební firmu, jezdí v novém SUV, nosí hodinky, které stojí víc než moje auto, a jeho žena chodí jen ve značkovém. Nemám mu to za zlé, ať si žije, jak chce. Co mě ale mrzí, je jeho povýšenost. Když jsme plánovali svatbu, měl spoustu rad. „Proč to děláte v sokolovně? To je pro lůzry. Měli jste si pronajmout ten zámeček, co jsem vám doporučoval,“ rýpal do nás. „Kamile, na to nemáme,“ vysvětlovala jsem mu popáté. „Peníze jsou jen čísla,“ smál se a objednal si v restauraci nejdražší steak, zatímco já si dávala salát.
Degustace na cizí účet
Samotná svatba pro něj byla zřejmě gastronomický zážitek zdarma. Dorazil s manželkou a dvěma dospívajícími dětmi. Hned u přípitku se ofrňoval nad Bohemia sektem. „Nemáš tam prosecco? Nebo něco francouzského?“ ptal se nahlas číšníka. Číšník se podíval na mě. Kývla jsem. Otevřeli mu lahev za osm stovek. U rautu to pokračovalo. Kamil si nakládal talíře, jako by týden nejedl. To by mi nevadilo, jídla bylo dost. Co mi vadilo, bylo to plýtvání. Viděla jsem, jak jeho syn nedojedl půlku hovězího steaku a nechal ho jen tak ležet na stole, protože „už nemůže“. Kamil se tomu jen smál. Vrcholem byl večer. Měli jsme zaplacený bar do určitého limitu. Pivo a víno zdarma, tvrdý alkohol si hosté měli platit (nebo jsme měli pár lahví vlastních). Kamil to pojal po svém. „Ségra, přece si nebudu kupovat panáka,“ halekal na mě u baru. „Dej mi tu flašku toho dvanáctiletého rumu, co jsi dostala od táty.“ Vypili ji s kamarády skoro celou. Jen jeho rodina nás na konzumačním lístku stála odhadem tak pět, možná šest tisíc korun.
Naděje ve stříbřence
Zpátky do obýváku. Sedíme a koukáme na ty losy. „Třeba je v tom pointa,“ řekl Tomáš s nadějí v hlase. „Třeba věděl, že ten los je výherní. Co když je tam milion?“ Byla to zoufalá myšlenka, ale chytili jsme se jí. Vzala jsem minci a začala stírat. Ruce se mi třásly. První los: 0 Kč. Druhý los: 0 Kč. Třetí los: 0 Kč. Čtvrtý los: 0 Kč. Dvě stě korun. To byla hodnota svatebního daru od mého bratra, který má na účtu miliony. A ani ta investice se nevrátila. Byli jsme na nule. Cítila jsem se podvedená. Ne proto, že bych chtěla jeho peníze. Ale proto, že on moc dobře věděl, jak moc jsme museli šetřit, abychom je mohli pohostit. A on nám za to dal cár papíru, který letěl do koše.
„Doufám, že se dárek líbil“
Nejhorší na tom je ta trapnost. Nevím, jak se k němu mám chovat. Včera mi poslal zprávu na WhatsApp. Fotka z golfu. „Čau ségra, super svatba, dobře jsme se najedli. Doufám, že se dárek líbil a něco káplo! ;)“Zírala jsem na displej. On si snad myslí, že jsme vyhráli? Nebo se mi vysmívá? Měla jsem sto chutí mu napsat: „Nekáplo nic, Kamile. Díky za losy, příště si za ty dvě stovky radši kup svačinu a nejezdi k nám vyžírat lednici.“Ale neudělala jsem to. Napsala jsem jen: „Díky, svatba se povedla.“
Jsem zbabělec. Nechci dělat dusno v rodině. Rodiče by to mrzelo. Ale můj pohled na bratra se nenávratně změnil. Už v něm nevidím velkého bráchu, ke kterému jsem vzhlížela. Vidím lakomce, který si kupuje drahé obleky, ale nemá v sobě ani kouska slušnosti.
Teď přemýšlím, co dál. Za měsíc má Kamil narozeniny. Čtyřicátiny. Chystá velkou oslavu. Tomáš navrhuje, abychom mu koupili stírací losy. Za padesát korun. A dali mu je v obrovské krabici od televize. Láká mě to. Strašně mě to láká. Ale bojím se, že bych tím klesla na jeho úroveň.
