Článek
V pátek 21. března 1947 brzy ráno přijalo policejní stanoviště na Manhattanu anonymní telefonát. Muž, který se představil jako Charles Smith, tvrdil, že v oprýskaném domě na adrese 2078 Páté Avenue v Harlemu leží mrtvola. Strážníci obvodního policejního okrsku vyrazili na místo a už při vstupu je zarazil silný zápach rozkladu.
Hlavní dveře však nešly otevřít – vchod blokovala hradba starých novin, beden a různých krabic. Dům měl navíc zabarikádovaná okna a chyběl v něm i funkční zvonek či telefon.
Teprve když se jeden z policistů vyšplhal po žebříku k oknu ve druhém patře a rozbil ho, aby pronikl dovnitř. Ve slabém světle baterky spatřil uvnitř jen úzkou uličku mezi haldami odpadků šplhajícími až ke stropu. Musel se doslova plazit stísněnými tunely z harampádí, než v jedné z místností narazil na nehybné tělo staršího muže. Byl to pětašedesátiletý Homer Collyer, slepý a upoutaný na lůžko. Zemřel hlady a vyčerpáním jen několik hodin před příchodem policie.
Homerovo tělo leželo schoulené mezi novinovými balíky a starým nábytkem. Na místě však nebylo jasné, kde je jeho mladší bratr Langley. Policisté v prvních chvílích netušili, zda Langley Collyer někam uprchl, nebo zda se stal obětí zločinu. Místní obyvatelé znali oba muže jako podivínské sourozence, kteří roky nevycházeli z domu.
Ještě téhož dne se nález mrtvého Homera Collyera stal senzací pro newyorský tisk – a strážníci začali pročesávat okolí v obavě, že Langley mohl bratra zabít nebo že v šoku utekl. V následujících dnech se do pátrání zapojila i FBI a policie rozeslala popis hledaného do okolních států.
Noviny otiskly Langleyovu fotografii: vousatý, pohublý šedesátník s hustým knírem, oblečený prý jako z minulého století. Hlídka policistů trvale střežila opuštěný dům pro případ, že by se Langley vrátil. Přestože se objevovaly údajné zprávy o jeho spatření v různých městech, po několik dní zůstával nedostižen.
Advokát a pianista
Během horečného pátrání po pohřešovaném bratrovi začalo vycházet najevo, kdo vlastně byli Homer a Langley Collyerovi. Ještě před dvaceti lety by na těchto dvou mužích nikdo nepoznal budoucí městské legendy opředené bizarními historkami. Pocházeli ze zámožné a vážené rodiny a v mládí nic nenasvědčovalo jejich budoucí naprosté izolaci.
Otec Herman Collyer byl úspěšný lékař – gynekolog, matka Susie pocházela ze staré newyorské rodiny a bývala operní zpěvačkou. V roce 1909 si Collyerovi pořídili honosný čtyřpatrový řadový dům z hnědého pískovce na rohu Páté Avenue a 128. ulice v Harlemu, který byl tehdy vyhledávanou čtvrtí vyšší střední třídy.
V tomto domě vyrůstali oba synové – Homer, narozený roku 1881, a o čtyři roky mladší Langley. Patřilo se k dobrým mravům, aby synové z takové rodiny dosáhli patřičného vzdělání: Homer vystudoval práva na prestižní Kolumbijské univerzitě a stal se úspěšným právníkem specializovaným na námořní právo.
Langley získal titul inženýra a vynikal také v hudbě – byl talentovaný klavírista a dokonce jednou vystoupil v proslulé Carnegie Hall. Oba bratři měli pověst inteligentních, mírně excentrických gentlemanů. Zajímavostí je, že nikdy neopustili rodinné hnízdo: ani během studií, ani poté. Nikdy se neoženili a zůstali žít s rodiči pod jednou střechou v harlemském domě.
Rodinné soužití narušil rok 1919, kdy se Herman a Susie Collyerovi rozešli. Otec se odstěhoval a matka zůstala s oběma syny v Harlemu. Herman Collyer zemřel o několik let později v roce 1923 a svým synům odkázal lékařské přístroje, knihy a další cennosti ze své soukromé praxe. Matka Susie Collyerová dožila zbytek života s Homerem a Langleyem; zemřela roku 1929.
Bratři tehdy neměli důvod se stěhovat – dům byl prostorný, dobře zařízený a patřil rodině. Byli finančně zajištění z rodinného dědictví a Homer měl příjem z advokacie. Podle svědectví pamětníků žili Collyerovi počátkem 30. let stále ještě poměrně běžným městským životem. Homer docházel do advokátní kanceláře, údajně denně pěšky přes celý Manhattan, aby ušetřil za dopravu.
Langley obchodoval s klavíry a staral se o domácnost. Už tehdy však byli svérázní: například už v roce 1917 zrušili telefonní linku poté, co se přeli s telekomunikační společností o sporné účty. V domě dokonce časem nechali odpojit i elektřinu a plyn – prý kvůli dalším sporům s dodavateli.
Místo toho topili petrolejem a svítili lampami. Nic z toho ale jejich sousedy nepohoršovalo: Collyerovi byli prostě považováni za lehce výstřední starou rodinu a v Harlemu do jisté doby nebudili velkou pozornost.
Nechceme být rušeni
Zvrat přišel až v polovině 30. let. V roce 1933 Homer Collyer prodělal mrtvici, po níž ztratil zrak. Tato událost změnila život obou bratrů. Šestapadesátiletý Homer se musel vzdát advokacie; postupem času navíc u něj propukla revmatoidní artritida a ochrnutí, takže se bez pomoci neobešel. Langley převzal péči o staršího bratra na plný úvazek.
V téže době se kolem nich začal měnit i Harlem: někdejší zámožná čtvrť upadala během hospodářské krize do chudoby a stěhovalo se sem stále více nemajetných rodin, včetně mnoha černošských přistěhovalců z jihu USA.
V Collyerových to vyvolávalo pocit ohrožení – jejich Harlem už nebyl tím poklidným prostředím jako dřív. Bratři si přestali pouštět cizí lidi do domu a stahovali se do ústraní. Když se jich někdo ptal, proč se od světa tak izolovali, Langley stručně odpovídal: „Nechceme být rušeni.“
Collyerovi od této chvíle odmítali veškerou vnější pomoc, a to i v případech, kdy by se většina lidí bez okolků obrátila na lékaře nebo na úřady. Homer odmítal hospitalizaci i poté, co zcela oslepl a ochrnul. Langley se lékařů stranil rovněž – bál se, že by Homera v nemocnici připravili o poslední zbytky zraku.
Jako synové doktora měli v domě rozsáhlou knihovnu odborných knih a rozhodli se kuriózně léčit a obsluhovat sami. Langley svému bratrovi ordinoval přísnou kúru: týdně mu dopřával až sto pomerančů, k tomu černý chléb a burákové máslo. Věřil, že tato zvláštní dieta Homerovi napraví zrak.
Také mu důsledně přikládal na oči obvazy a téměř nepřipouštěl světlo do místnosti – údajně aby si Homerovy unavené oči odpočinuly. Výsledek se ovšem nedostavil žádný. Homer zůstal slepý, jeho zdravotní stav se dál zhoršoval a kolem roku 1938 už byl trvale upoutaný na lůžko.
V té době už bratři neměli žádný stálý příjem. Přestali platit účty za služby a úřady jim odpojily i poslední zbytky elektřiny a vody. Langley však dokázal improvizovat. V garáži domu stál starý vůz Ford Model T, který kdysi patřil jejich otci. Langley využil své technické vzdělání a motor modelu T upravil na provizorní generátor elektřiny pro celý dům.
Vodu nosil v kanystrech z nedalekého parku. K vaření a vytápění sloužila bratrům malá kamínka na petrolej. Víc k životu zdánlivě nepotřebovali – s okolním světem omezili kontakt na minimum. Langley si zvykl vycházet ven jedině v noci, vždy pěšky a oblečený nuzně jako tulák, aby nebudil pozornost.
Labyrint z harampádí
Ačkoli se Collyerovi stranili sousedů, sousedé se postupně začali zajímat o ně. Podivné chování dvou starých bratů budilo v sousedství stále větší zvědavost. Zpočátku se lidé pokoušeli alespoň zahlédnout Homera a Langleyho oknem nebo pootevřenými dveřmi – brzy však zjistili, že přes zasklené verandy a zatažené závěsy nic neuvidí.
Bratři si jakýkoli kontakt nepřáli. Po čase se navíc Langley definitivně uzavřel za zdmi domu: poté, co mu skupinka kluků prohodila okny pár kamenů, nechal všechna okna přízemí zatlouct prkny. Od té chvíle dům působil jako zpevněná tvrz a uvnitř oba muži žili téměř v naprosté tmě.
Langley Collyer pak zaměřil veškerou energii na dvě věci: na péči o nemohoucího bratra a na zabezpečení domu před vetřelci. Jeho každodenní rutinou se staly noční pochůzky za zásobami. Kromě jídla pro Homera však noc co noc nosil do domu i různé věci, které nalezl nebo levně nakoupil ve vzdálenějších čtvrtích.
Svou čtyřpatrovou rezidenci v Harlemu tak proměnil ve skladiště. Svévolně sbíral všechno, co ho zaujalo nebo co považoval za užitečné: dětské kočárky odložené u popelnic, staré pneumatiky a jiné automobilové součástky, zrezivělá kola, skleněné lustry, gramofonové desky, použité lahve a konzervy, rozbité hudební nástroje nebo vyřazené elektropřístroje.
Přikupoval také stovky knih a balíky látek. Měl rád hudbu, a tak dokonce shromáždil desítky hudebních nástrojů – v domě se mu sešlo víc než tucet různých pian, několik varhan, ale i harmoniky, housle nebo gramofon s troubou. Všechno vršil do místností bez ladu a skladu, zkrátka kam se dalo.
Podstatnou část zástavby domu tvořily svazky starých novin a časopisů. Langley je hromadil v obrovském množství – sousedům později vysvětloval, že je schraňuje pro bratra, aby si je Homer mohl jednou přečíst, až zase uvidí.
V polovině 30. let už okolí vnímalo Collyerovy jako neškodné blázny. Neubližovali nikomu, ale nebyli ochotni s nikým se stýkat a viditelně žili ve stále horších podmínkách. Dům byl zvenku zanedbaný, okna zatemněná, žádný pohyb. Uvnitř se přes hromady věcí dalo pohybovat jen v úzkých průchodech.
Langley tu vybudoval skutečný labyrint – klikaté tunely z balíků novin, krabic a nábytku propojovaly jednotlivé místnosti a doslova procházely horami odpadků. V rozích místností si bratři zřídili malé „hnízdo“ z polštářů a dek, kde odpočívali. Langley navíc využil své inženýrské nadání k výrobě zabezpečovacích systémů, které měly ochránit jejich domov před narušiteli zvenčí.
Do uliček v tunelu instaloval důmyslné drátěné pasti tak, aby při neopatrném pohybu například zavaděním o provázek u stropu došlo k uvolnění podpěr a zřícení celé přilehlé hromady věcí. Takové závaly měly případného zloděje buď uvěznit, nebo rovnou usmrtit. Bratři Collyerové byli přesvědčeni, že je okolní svět chce připravit o jejich majetek, a Langley byl odhodlaný svůj upravený příbytek bránit za každou cenu.
Kde je Langley?
Koncem března 1947 si zápachu linoucí se z domu Collyerových začali všímat sousedé ze 128. ulice. Jeden z nich, který se nemohl zbavit obav, že se uvnitř něco stalo, zavolal raději na policii – a vydával se přitom za vymyšleného Charlese Smithe. Zásah policistů a nález mrtvého Homera Collyera 21. března odstartoval týdenní martyrium.
Speciální jednotky a dělníci totiž museli celý dům postupně vyklidit, aby vyloučili, že uvnitř nešťastný Langley neupadl do jedné ze svých pastí nebo tam nezemřel. Průčelí domu brzy zaplnily sutě a hromady nepotřebností vyházené z oken. Ke 2078 Páté Avenue proudily denně zástupy zvědavců; v jednu chvíli přihlížely práci policistů až dva tisíce Newyorčanů.
Novinové titulky den po dni oznamovaly, co vše dělníci uvnitř našli. A byl to pitoreskní inventář: z domu vyprostili mimo jiné čtrnáct klavírů, dvoje varhany, stovky hudebních nástrojů všech druhů, hromady obrazů a bust, několik zbraní a beden střeliva, starožitné šavle, stohy starých látek a oděvů, desítky stojacích lamp a lustrů, fotoaparáty, šicí stroje, dětský kočárek i vrak koňského kočáru, různé lékařské přístroje – dokonce i primitivní rentgen, a také napůl rozebraný podvozek Fordu Model T.
Po domě pobíhalo také několik živých koček. Vedle toho všeho byla v každém koutě nasbírána spousta běžných a zcela bezcenných věcí: staré noviny, krabice od potravin, bramborové slupky, zkažené konzervy, rezavé plechovky, střepy skla i trouchnivějící nábytek. Už během prvních dnů odvezly vozy z harlemské Páté Avenue přes padesát tun odpadu – a to byl teprve začátek.
Celková bilance se nakonec vyšplhala k neuvěřitelným 120 tunám harampádí, které za desítky let Collyerovi doma naakumulovali. Pověsti o ukrytém pokladu se nepotvrdily: policie nenašla žádné větší jmění ani cennosti, jen stovky drobností a hotovost v řádu několika málo tisíc dolarů.
Po celou dobu asanace domu ovšem zůstávala nezodpovězená otázka: Kde je Langley? Policie i veřejnost stále předpokládaly, že Langley Collyer byl oním anonymním volajícím a z místa utekl, aby se vyhnul odpovědnosti. Bylo to logické – proč jinak by Homer zemřel opuštěný, když o něj mladší bratr tak pečoval? Jenže postupem času se tato verze hroutila.
Langley Collyer se neukázal na Homerově pohřbu 1. dubna 1947 ani o sobě nepodal žádnou zprávu. Naděje, že je někde na útěku, slábla. Když dělníci a vyšetřovatelé devátého dubna 1947 ještě jednou probírali přízemí budovy a odváželi poslední zbytky odpadků, všiml si jeden z nich zablokovaného prostoru v koutě mezi padlým torzem lůžka a masivní dřevěnou skříní.
Po rozebrání překážky našli Langleyho tělo, zavalené pod hromadou novin a starého železa jen pár metrů od místa, kde byl objeven Homer. Byl v pokročilém stadiu rozkladu – zápach jeho mrtvoly byl tedy ve skutečnosti podnětem k onomu prvotnímu telefonátu. Soudní lékař určil, že Langley zemřel již kolem 9. března, tedy téměř dva týdny před svým starším bratrem.
Pitva konstatovala udušení. Vyšetřovatelé zrekonstruovali nepochybný průběh tragédie: Langley se tehdy v noci jako obvykle plazil svým domovem s nákupem jídla a vody, snažil se úzkými uličkami dopravit zásoby k bezmocnému Homerovi – jenže tentokrát se mu stala osudnou právě jeho úzkostlivá ochrana.
V jednom z nízkých průlezů zavadil o spoušť a aktivoval vlastní past. Haldy odpadků se mu zhroutily na záda a zavalily ho dřív, než stačil zareagovat. Langley zemřel tam, kde upadl – několik kroků od svého slepého bratra, s rukou napřaženou směrem k místu, kde Homer čekal na večeři.
Bez Langleyho pomoci byl Homer Collyer odsouzen k záhubě: ochrnutý muž nepřežil více než deset dnů, během nichž zůstal sám, neschopen si obstarat ani sklenici vody. Zemřel pomalu na akutní podvýživu a dehydrataci.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Collyer_brothers
https://www.spiegel.de/geschichte/brueder-homer-und-langley-collyer-die-mega-messies-von-new-york-a-1132682.html
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1983/02/08/the-collyer-saga-and-how-it-grew/84f43187-0799-42ed-af6d-4e3981a105fd/
https://www.nycgovparks.org/about/history/historical-signs/listings?id=7845
https://www.newyorker.com/magazine/1947/04/05/1947-04-05-024-tny-cards-000207934
https://www.cabinetmagazine.org/issues/37/turner.php
https://www.atlasobscura.com/articles/curious-fact-of-the-week-collyer-brothers
