Článek
Ráno 18. října 1860 vnikly oddíly britských vojáků do areálu rozsáhlého císařského sídla zvaného Yuanmingyuan, kterému se v Evropě říkalo Starý letní palác. Začaly systematicky zakládat požáry v palácových pavilonech. V následujících dnech plameny pohltily stovky budov, pavilonů, zahradní areály a sklady se sbírkami umění – kdysi vyhlášený skvost čínské kultury se proměnil v ohořelé ruiny na okraji metropole.
K vypálení došlo na přímý rozkaz britského vrchního zmocněnce Jamese Bruce, 8. hraběte Elgina. Na branách areálu nechal Elgin vylepit provolání v čínštině, které vysvětlovalo důvod: čchingští hodnostáři prý zavraždili členy britské diplomatické mise, a zničení paláce tedy má být odvetou.
Řada britských důstojníků však neskrývala rozpaky nad tím, že musí zničit právě Yuanmingyuan – komplex považovaný za architektonický div Dálného východu. Kapitán Charles Gordon ve svém dopise domů označil ničení paláců za „vandalské“ a přiznal, že ho „srdce bolelo“ při pohledu na krásu, která mizela v plamenech.
Vyjednavači v zajetí
Druhá opiová válka, v níž Británie s Francií bojovaly proti císařské Číně, vrcholila tažením na Peking. Před vítěznou bitvou u mostu Palikiao 21. září 1860 se spojenecké jednotky snažily vyjednávat o postupu k císařskému hlavnímu městu. Čchingský císař Sien-feng opustil Peking a uprchl i s dvorem na sever do pevnosti Že-che (Čcheng-te).
Vyjednáváním s postupujícími cizinci pověřil svého bratra, prince Kunga. Dne 18. září 1860 se na pekingském předměstí Tung-čou chystalo osobní setkání zástupců obou stran. Pod ochranou vlajky příměří se vydala malá skupina britských diplomatů v čele s ostříleným konzulem Harrym Parkesem, doprovázená tlumočníky, sloužícími a jízdní eskortou z řad indických vojáků.
Místo jednání však obklíčily čchingské jednotky. Celá britská mise – včetně Parkese, Elginova tajemníka Henryho Locha i válečného zpravodaje deníku The Times Thomase Bowlbyho – padla do zajetí.
Zajatci byli odvlečeni do pekingských vězení a následující dny přinesly dramatické zprávy. Ukázalo se, že většina z uvězněných mužů nepřežila kruté zacházení. Například britský vojín John Moyse podle známého, později zpochybňovaného příběhu už dříve během tažení odmítl pokleknout před čínským velitelem, za což měl být popraven stětím.
Parkes s Lochem sami později vypověděli, že při výsleších na Úřadu trestů byli spoutáni těžkými okovy na krku i končetinách a neustále očekávali popravu. Po dvou týdnech nejistoty byli 8. října 1860 právě Parkes a Loch nečekaně propuštěni na svobodu – čínská strana tím chtěla urovnat cestu k mírovým jednáním.
Krátce nato ale Britové obdrželi děsivé důkazy o osudu zbylých vězňů. Celkem zahynulo v čchingském zajetí okolo dvou desítek Evropanů a Indů; zmučená těla některých z nich, včetně Bowlbyho, byla Britům vydána v hrozném stavu. Pro britské velení šlo o šokující čin, který překročil meze obvyklých zákonů války. Hrabě Elgin dospěl k závěru, že taková krutost nesmí zůstat bez exemplárního trestu.
Rabování Letního paláce
Ještě před definitivním útokem na Peking došlo k události, která osud Starého letního paláce zpečetila. Dne 6. října 1860 narazily postupující francouzské jednotky generála Cousin-Montaubana u vesnice nedaleko Pekingu na rozsáhlý areál Yuanmingyuan. Čínské vojsko nestihlo císařský areál vůbec bránit – většina stráží uprchla a v palácích zůstalo pouze služebnictvo.
Už 7. října ráno si generál Montauban a britský velitel Sir Hope Grant za doprovodu štábních důstojníků procházeli okázalé sály a zahrady opuštěného paláce. Spojenci se dohodli, že zajistí vybrané cennosti jako oficiální kořist. Vznikla společná komise důstojníků, která obratem označila nejvzácnější předměty – ty měly být odeslány jako trofeje císaři Napoleonovi III. do Paříže a britské královně Viktorii do Londýna.
K poledni však v rozlehlém areálu začala mizet disciplína. Řadoví vojáci, zejména indičtí sepoyové sloužící v britských řadách, očekávali tradičně volný přístup k plenění. Ještě týž den odpoledne zaplavily komnaty Starého letního paláce stovky dychtivých hledačů kořisti – a zdaleka ne všichni byli Evropané.
Do opuštěných zahrad pronikly i skupiny místních obyvatel a najatých nosičů, kteří pomáhali odvážet britskou kořist, a přitom sami využili chaosu ve svůj prospěch. Začalo klasické válečné drancování v ohromném měřítku.
Mezi ukořistěnými trofejemi se ocitlo vše, co šlo odnést – od zlatem vykládaného trůnu až po císařské domácí mazlíčky. Britský kapitán John Hart Dunne si z paláce odvezl malou pekingskou fenku a daroval ji královně Viktorii. Panovnice ji pojmenovala příznačně Looty (anglicky „Kořist“) a exotický psík se stal senzací londýnského dvora.
Bohatství naloupené v Yuanmingyuanu bylo tak velké, že po sečtení a dražbě cenností vyplatilo britské velení svým vojákům mimořádnou prémii. Každý muž obdržel okolo 48 liber – pro prostého vojína té doby v podstatě malé jmění. Části rozlehlého areálu začaly po živelném drancování hořet už 7. října večer. Když spojenecké jednotky 9. října odpochodovaly směrem k pekingským hradbám, podařilo se čchingským správcům zbylá ohniska uhasit a většina palácových budov zatím zůstala stát.
Spor o vypálení paláce
Zatímco v dobytém paláci vrcholilo rabování, britské i francouzské velení pokračovalo v diplomatickém nátlaku na čchingský dvůr. Princ Kung postupně přijímal podmínky míru nadiktované spojenci – včetně vysokého odškodnění za zabité zajatce a podpisu tzv. Pekingské smlouvy, která potvrzovala všechny dříve vynucené výhody (mj. legalizaci obchodu s opiem a odstoupení strategického území Koulunu do britských rukou).
Lord Elgin však chystal ještě poslední krok, jímž hodlal Číňany zastrašit a zároveň pomstít mrtvé zajatce. Krátce po propuštění Parkese a Locha se britský zmocněnec rozhodl vykonat exemplární trest: vypálení celého areálu Letního paláce. Dne 18. října 1860 vydal hrabě Elgin rozkaz srovnat Yuanmingyuan se zemí. Vyzval dokonce i francouzské spojence, aby se k odvetné akci připojili.
Francouzský velitel Montauban to však odmítl – francouzská strana přijala britské požadavky v mírových jednáních, ale ničení kulturní památky považovala za příliš kruté. Baron Gros, hlavní francouzský vyjednavač, označil plánované vypálení za barbarství a varoval, že překročí meze vojenské operace. „Když jsme zdálky viděli plameny zachvacovat Letní palác, sevřelo se mi srdce,“ napsal Gros v dopise, kterým Montaubanovi hlásil britskou akci.
Britové nakonec k činu přistoupili sami. Ráno 18. října dorazilo zpět k Yuanmingyuanu několik tisíc britských vojáků v čele s ženijními jednotkami. Začali metodicky zapalovat jeden pavilon za druhým. Hořet nechali vše, co v areálu zůstalo – od honosných císařských komnat až po skromné domky služebnictva.
Od Pekingu brzy stoupal k nebi mohutný sloup kouře, který oba spojenečtí velitelé mohli pozorovat ze svých táborů. Po dva dny planuly požáry v troskách paláců a zahrad. Když třetího dne plameny uhasly, zbyly z legendárního „Paláce dokonalé jasnosti“ (jak zní překlad názvu Yuanmingyuan) jen spálené zdi a torza mramorových staveb.
Elgin údajně zvažoval, že podobný osud stihne i hlavní císařské sídlo v centru metropole – Zakázané město. K tomu už nedošlo. Čínská strana pochopila výstrahu. Princ Kung souhlasil s kompletní kapitulací a podepsal všechny požadované dohody.
Ruiny, které zůstaly
Zničení Starého letního paláce svůj účel splnilo: čchingská vláda se rychle podrobila diktátu vítězných mocností. Dne 24. října 1860 byla v Pekingu formálně podepsána britsko-čínská část tzv. Pekingské úmluvy. Spojenecké jednotky poté spěšně vyklidily hlavní město – blížila se zima a expedice nechtěla uvíznout v severočínských mrazech.
ruiny dnes
V dalších letech se však osud Yuanmingyuanu stal předmětem mezinárodní kritiky. Francouzský spisovatel Victor Hugo zveřejnil v listopadu 1861 otevřený dopis, v němž vypálení paláce ostře odsoudil. Vykreslil v něm scénu „dvou lupičů, kteří vstoupili do Letního paláce – jeden loupil, druhý pálil.“
Evropané se podle něj v Číně zachovali jako samozvaní civilizátoři, kteří předvedli světu vlastní barbarství. Také v britském parlamentu a tisku se brzy ozvaly hlasy, jež označovaly zničení paláce za zbytečný akt vandalismu, který poškodil pověst západních mocností. Přímá odpovědnost však spočívala na lordu Elginovi – a ten si za svým rozhodnutím stál.
Symbolicky se tím uzavřel zvláštní kruh rodinné historie. Zatímco Elginův otec proslul tím, že na počátku 19. století odvezl vzácné mramorové sochy z athénského Parthenónu do Britského muzea, jeho syn James Bruce, hrabě Elgin, vešel do dějin hlavně jako muž spojený s nenávratným zničením jiné světové památky. Areál Yuanmingyuan již nikdy nebyl obnoven.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Old_Summer_Palace
https://www.gutenberg.org/ebooks/10610
https://archive.org/details/personalnarrativ00lochrich
https://www.napoleon.org/en/history-of-the-two-empires/articles/the-chinese-expedition-chinese-gordon-and-the-burning-of-the-summer-palace/
https://www.napoleon.org/en/history-of-the-two-empires/articles/barbaric-destruction-or-symbolic-retribution-the-razing-of-the-yuanming-yuan/
https://visualizingcultures.mit.edu/garden_perfect_brightness_03/ymy3_essay02.html
https://www.yuanmingyuan.eu/en/the-looting/
https://www.yuanmingyuan.eu/en/the-looting/victor-hugo-letter/
https://www.abc.net.au/news/2021-01-11/pekingese-dog-looty-from-beijing-palace-to-queen-victorias-pet/12876904
