Článek
Včera jsem Petra potkala u popelnic. Vždycky chodil vzpřímený, v čisté košili, oholený. Teď tam stál ve vytahaných teplákách, strniště na bradě a v očích měl takový ten prázdný, uštvaný výraz, který vídáte u týraných psů. „Ahoj Petře, tak co, jak se máš?“ zeptala jsem se opatrně. Lekl se, jako bych ho přistihla při krádeži. „Ale jo, dobrý, Jani. Jen… musím letět. Vlastička chce vymalovat předsíň, než začne Ulice,“ zamumlal a rychle zmizel v brance. Dívala jsem se za ním a chtělo se mi brečet. Ještě před rokem by se zastavil, pokecali bychom o rajčatech, postěžovali si na politiku. Dnes? Dnes je z něj sluha ve vlastním domě. A může za to jedno osudné setkání.
Osudový sraz a sladká past
Pamatuji si to jako dnes. Petr se na ten sraz těšil měsíce. Je vdovec už pět let, děti má v zahraničí, a i když je soběstačný, samota na něj doléhala. Vrátil se nadšený. „Jani, představ si, potkal jsem Vlastu! Bývalou třídní krasavici! Je taky sama, chudák. Pozvala mě k sobě na domácí závin.“ Přála jsem mu to. Kdo by nepřál hodnému chlapovi trochu štěstí? Začalo to nevinně. Petr jezdil k Vlastě (bydlí v bytovce ve vedlejším městě) na kávičky. Vozil jí kytky z vlastní zahrádky. Pak začala Vlasta jezdit k němu. Poprvé jsem ji viděla přes plot. Drobná, blond přeliv, na sobě kostýmek, který křičel „jsem dáma“. Obcházela Petrovu zahradu a ukazovala prstem: na stromy, na lavičku, na plot. Petr za ní chodil s bločkem a psal si poznámky. Tehdy mi blikla první kontrolka. Tohle nevypadalo jako rande. Vypadalo to jako inspekce.
Rekonstrukce cizího života
Během dvou měsíců se Vlasta v Petrově domě prakticky zabydlela. Neoficiálně, samozřejmě. Svůj byt si nechala („co kdyby nám to neklapalo, Petříčku“), ale u Petra trávila každý víkend a polovinu týdne. A začaly změny. Petr miloval svou dílnu. Trávil tam hodiny, vyřezával ze dřeva. Jednoho dne jsem viděla, jak vynáší ponk a nářadí do kůlny na dříví. „Petře, co to děláš? Vždyť v té kůlně ti to zrezne!“ „Vlastička říkala, že v dílně by byla krásná letní kuchyně. Že ten prach z pilin jí dráždí průdušky,“ vysvětloval a pot z něj lil. O týden později zmizely jeho milované růže, které sázel ještě s nebožkou ženou. „Jsou moc trnité, Vlastička se píchla,“ řekl mi tiše, když je vykopával. Místo nich tam teď jsou okrasné kameny. Bílé, studené, jako na hřbitově.
Sponzor s důchodem
Nejhorší je ale to finanční vysávání. Petr měl slušný důchod a nějaké úspory. Rád si dopřál dobré pivo, koupil si novou sekačku. Najednou přestal chodit do hospody s chlapy. „Nemám čas,“ vymlouval se. Ale já věděla své. Slyšela jsem je přes otevřené okno. „Petře, ten můj sporák v bytě už je nebezpečný. Přece nechceš, abych vyhořela? Až ten byt prodáme, vrátím ti to.“ „Petře, potřebujeme nové auto. Do té tvé Felicie se mi špatně nastupuje, bolí mě kyčle. Synovec prodává krásné SUV, jen za dvě stě tisíc.“A Petr? Petr klopil uši a platil. Koupil jí novou pračku, zaplatil jí lázně („aby byla fit pro něj“), a nakonec prodal své auto a vzal si půjčku na to SUV, kterým ale jezdí hlavně Vlasta, protože „Petr už má špatné reflexy“. Je to klasické schéma. Ona cukruje: „Petříčku, ty jsi můj zachránce.“ A když on jen trochu zaváhá, nasadí citové vydírání: „Já myslela, že mě máš rád. Že se o mě postaráš. Asi jsem se spletla a zůstanu na všechno sama.“
Bod zlomu: Vyhazov vzpomínek
Minulý víkend to vygradovalo. Před Petrovým domem zastavil kontejner na odpad. Myslela jsem, že budou vyklízet sklep. Pak jsem uviděla Vlastu. Stála na terase jako generál a ukazovala Petrovi, co má nosit. Petr vynášel knihy. Staré, vázané knihy, které sbíral celý život. Vynášel obrazy, které malovala jeho dcera, když byla malá. Vynášel porcelán po své ženě. Nevydržela jsem to a šla k plotu. „Petře, proboha, proč vyhazuješ ty knížky? Vždyť jsi je miloval!“ Petr se zastavil, v ruce svazek Jiráska. Ruce se mu třásly. „To je lapač prachu, paní sousedko!“ ozvala se Vlasta ostře z terasy. „Děláme čistku. Chceme tu mít vzdušněji. Moderněji. Že, Petře?“ Petr se na mě podíval. V těch očích bylo zoufalství. Chtěl říct pomoz mi. Chtěl říct nechci to vyhodit. Ale neřekl nic. Jen kývl hlavou, hodil knihy do kontejneru a šoural se zpátky pro další várku. Cítila jsem fyzickou bolest. Viděla jsem muže, který právě hází svůj dosavadní život na smetiště, jen aby uspokojil rozmar ženy, která si z něj udělala bankomat a poskoka.
Past sklapla
Vlasta svůj byt stále neprodala. Proč by to dělala? Takhle má zadní vrátka a čistý výnos z Petra. Petr zhubnul deset kilo. Vypadá o deset let starší než na tom srazu. Sousedé se mu za zády smějí, říkají mu „podpantoflák“. Mně je ho ale líto. Je to hodný člověk, který se bál samoty tak moc, že vyměnil svobodu za iluzi vztahu. Včera za mnou přišel s prosbou. Chtěl půjčit pětistovku. „Vlastička zapomněla vybrat a přijede jí kadeřnice,“ lhal mi do očí. Půjčila jsem mu to. Věděla jsem, že mi to nevrátí. Ne proto, že by nechtěl, ale protože mu Vlasta sebrala i kartu od účtu, prý aby „lépe hospodařili“.
Nevím, co mám dělat. Mám zavolat jeho dětem do Anglie? Mám na Vlastu vlétnout? Bojím se, že když to udělám, Petr se uzavře ještě víc a Vlasta mu zakáže se se mnou bavit úplně. Je strašné přihlížet v přímém přenosu tomu, jak někdo ničí život člověku, kterého máte rádi, a nemoct s tím nic udělat.
