Cesta na svobodu přes latrínu. Tunelem pod Berlínskou zdí uteklo 57 lidí a vojáci střelili vlastního

Na nočním dvoře východoberlínského činžovního domu ve Strelitzer Straße 55 stojí dřevěná latrína s typickým srdíčkem vyříznutým ve dveřích. Za nimi se tentokrát neskrývá obyčejná toaleta, ale vstup do únikového tunelu. V noci z 3. na 4. října 1964 vylézají z této budky jeden po druhém lidé a rychle mizí v úzké štole vyhloubené hluboko pod zemí.

V témže okamžiku na západní straně Berlínské zdi, 145 metrů odsud, čekají další studenti v opuštěném sklepě, aby prchající převedli do bezpečí. Během dvou nocí tudy proklouzne na Západ celkem 57 osob. Na konci je ale z temného dvora slyšet i střelba – a na zemi zůstává ležet těžce zraněný jednadvacetiletý pohraniční strážce Egon Schultz.

O půl roku dříve nic nenasvědčuje tomu, že by se obyčejný dům ve Strelitzer Straße mohl stát dějištěm podobného dramatu. Plán na dlouhý únikový tunel se zrodil opodál, na západní straně zdi. Wolfgang Fuchs, čtyřiadvacetiletý student a rodák z Berlína, už od roku 1963 organizoval útěky občanů NDR a hledal nový způsob, jak překonat přísně střeženou hranici rozděleného města.

Roku 1961 vyrostla přes noc kolem západních sektorů metropole Berlínská zeď – betonová bariéra s ostrahou, ostnatým drátem a minovými poli, která odřízla Východní Berlíňany od světa. Ti od té doby zkoušeli utéct na Západ různě: skokem z okna, skrýší v nákladním autě, přeplaváním řeky, a brzy i podkopáním pod zdí. Fuchs patřil mezi první, kteří vsadili na tunely.

Už jednou to zkusil: pár měsíců předtím dokázal ze sklepa v Bernauer Straße 97 prokopat až na východní území. Tehdy jeho skupina pomohla utéct třem mladým ženám, než bezpečnost NDR tunel odhalila a zlikvidovala náloží.

Fuchs se tím nedal odradit – naopak. Rozhodl se zkusit stejný kousek znovu a ze stejného místa. „Stasi nikdy nenapadne, že budeme tak opovážliví a vrátíme se podkopávat tamtéž,“ prohlašoval.

V dubnu 1964 začíná v pronajatém sklepě bývalé pekárny na Bernauer Straße 97 nový projekt. Ke Fuchsovi se přidává na třicet dalších dobrovolníků, většinou studentů Západního Berlína. Nechybí mezi nimi ani další rodilí Východoberlíňané, kteří sami utekli na Západ a teď chtějí pomoci svým blízkým.

Jedním z nich je třiadvacetiletý Ralph Kabisch. Studuje inženýrství a na rodinné oslavě v Görlitz za ním nedávno přišla sestřenice z NDR se zoufalou prosbou: „Já odtud musím pryč, udělejte pro mě něco!“ Po návratu do Západního Berlína se proto Kabisch připojil k Fuchsově skupině jako technický mozek.

Terén v okolí Bernauer Straße důkladně prozkoumali – velká část Berlína leží nízko a je podmáčená, ale zrovna zde je v hloubce navátá vrstva pevného jílu. Tuhá zemina drží stěny, a tak se tuneláři nemusí zdržovat výdřevou ani obávat závalu.

Sklep v Bernauer Straße 97 leží jen pár metrů od zdi a poskytuje ideální kryt: Fuchs ho pronajal pod záminkou fotokroužku. Studenti do něj potají navážejí nářadí a zásoby a pouštějí se do díla. Nejprve vyhloubí svislou šachtu dvanáct metrů hluboko pod úroveň základů – až tam, kam nesahá podzemní voda. Pak začnou razit vodorovně směrem na východ, přímo pod hraniční bariérou.

Tunel vysoký sotva 60 cm povede v délce 145 metrů pod hraničním pásmem až do vytipovaného domu ve vedlejší ulici na východní straně. Práce probíhají v náročných cyklech: parta zhruba deseti kopáčů bydlí přímo ve sklepě, kutá a vynáší hlínu celé dny i noci po dobu jednoho až dvou týdnů.

Pak je vystřídá další směna a unavení mladíci se tajně rozprchnou zpět do svých studentských pokojů na pár dnů odpočinout a zajistit si ve škole alibi. K hlavním tahounům patří i Reinhard Furrer, třiadvacetiletý fyzik, který se o dvě dekády později proslaví jako astronaut – tehdy ovšem tráví dny v blátě pod Berlínem. Celou akci finančně podporují členové západoberlínské CDU a magazín Stern. Několik policistů dodává skupině vysílačky, plynové masky a čtyři pistole pro případ nutné obrany.

Na podzim 1964 je tunel proražen až do cíle – jím je dvorek domu ve Strelitzer Straße 55, přibližně 145 metrů od výchozího sklepa. Západoberlínští tuneláři prokopali únikovou šachtu přímo pod betonovou zdí a dráty, až na území Východního Berlína. Vynořili se v soukromé zahrádce, kde stojí stará dřevěná kadibudka.

Právě pod ní prorazili strop tunelu: nenápadná latrína s vyřezaným srdcem ve dveřích tak dokonale maskuje otvor, kterým se bude sestupovat pod zem. Na akci je všechno připraveno. Fuchsův tým sestavuje seznam asi 120 východních Němců – rodin, přátel i známých – kteří se chtějí dostat na Západ.

V příštích dnech je třeba je nenápadně dopravit na určené místo. K tomu slouží spolehliví prostředníci s kontakty v NDR. Několik kurýrů ze Západu pronikne tajně do Východního Berlína a 3. října 1964 obsadí klíčové pozice: Klaus-Michael von Keussler a další spolupracovníci obcházejí byty a postupně doprovázejí „klienty“ na domluvené shromaždiště.

Další čtyři pomocníci – mezi nimi Christian Zobel, Joachim Neumann, Reinhard Furrer a Hubert Hohlbein – se ukrývají přímo v domě ve Strelitzer Straße 55. Jejich úkolem je vpouštět příchozí uprchlíky dovnitř, provést je domem na dvorek a poté je spustit úzkým otvorem po žebříku do tunelu. Na západní straně v Bernauer Straße čekají ve sklepě další členové skupiny připravení pomoci vynořujícím se uprchlíkům na svobodu.

Do takové rozsáhlé akce se nevyhnutelně vtírá riziko prozrazení. Fuchsovi lidé proto rozmísťují po okolí pozorovatele s dalekohledy. Dvě dvoučlenné hlídky sedí na střechách domů v blízkosti zdi a sledují pohyb hlídek. Mají vysílačky, jimiž mohou v případě nebezpečí varovat kolegy u tunelu.

Netuší však, že do okruhu uprchlíků pronikl konfident východoněmecké Stasi. Připravený útěk byl prozrazen a bezpečnostní složky NDR jsou ve střehu. Do oblasti jsou nasazeni tajní agenti v civilu, kteří v noci pročesávají okolí Bernauer Straße a horečně hledají možný východ z podzemí.

Večer 3. října 1964 dorazí první skupinky nervózních „cestujících“ na adresu Strelitzer Straße 55 a postupně mizí v otevřené latríně. První noc útěku proběhne hladce a desítky lidí dosáhnou svobody. Druhou noc pokračuje evakuace v desetiminutových intervalech. Ještě krátce po půlnoci 4. října jde vše podle plánu a tmavým tunelem už prolezlo na západní stranu kolem 28 osob. Právě v tu chvíli ale Stasi činí rozhodující zásah.

Dvojice agentů v civilu obchází potmě dům č. 55 a všimne si podezřelého pohybu na dvoře. Když vstoupí brankou, narazí na Reinhard Furrera, který zrovna vyhlíží další uprchlíky. Furrer tyto dva neznámé příchozí považuje za opožděné zájemce o útěk. Krátce s nimi promluví a oni pod záminkou, že si „musí ještě dojít pro kamaráda“, areál opustí. Ve skutečnosti ihned zalarmují ozbrojenou posilu.

Za několik minut se dvůr zaplní pohraničníky se samopaly. Přeskočí plot a zajišťují perimetr. Jeden z mužů v unifor­mě a páskou pohraniční stráže zahlédne v šeru postavu – je to Christian Zobel, jeden z podzemních průvodců. „Stůj! Pojďte s námi!“ vykřikne voják a vykročí směrem k němu. Má namířenou zbraň a Zobel pochopí, že pokud ho chytí, čeká ho těžký žalář nebo i horší osud. V mžiku se rozhodne k útěku.

Vytahuje pistoli a v běhu naslepo vystřelí směrem k siluetě ozbrojeného strážného, která mu blokuje únikovou cestu. Zasažený pohraničník se kácí k zemi. Zobel přes něj přeskakuje a běží k latríně, jejímž otvorem se spouští do temnot tunelu. Další výstřely z východní strany již duní nad jeho hlavou.

Během zlomku minuty je dvorek prázdný – zbylí pomocníci i poslední uprchlíci zmizeli pod zemí. Nikdo z 57 prchajících ani ze západoberlínské skupiny nebyl dopaden. Za svobodu jedněch však právě zaplatil životem jiný mladý muž.

Těžce raněný pohraničník Egon Schultz zemřel ještě té noci na následky střelných zranění. Hned ráno 5. října informuje východoněmecký tisk o „ďábelském útoku“ ze Západu. „Skupina západoberlínských teroristů pronikla na území NDR a zákeřně zavraždila příslušníka Pohraniční stráže, poddůstojníka Egona Schultze († 21),“ hlásají noviny. Pro východoněmecký režim se stává Schultz hrdinou, „mučedníkem ochrany státní hranice“.

Propaganda zdůrazňuje, že obětoval život v boji proti agentům imperialismu. Mladík, který byl před vojnou učitelem, je v NDR posmrtně vyznamenán. Jeho jméno dostávají školy, pionýrské oddíly, kasárna i sama ulice, kde zemřel – v letech 1966–1991 se Strelitzer Straße přejmenuje na Egon-Schultz-Straße. Na dům č. 55 je připevněna pamětní deska, jež popisuje událost po svém: stojí na ní, že Egona Schultze „zákeřně zavraždili západoberlínští agenti“.

Také na Západě plní dramatická zpráva titulní strany. Zprvu se i mezi členy tunelové skupiny rozhostí pocit zděšení a lítosti. „Tohle jsme zpočátku brali jako danou věc, znělo to logicky,“ vzpomínal později Joachim Neumann, jeden z účastníků akce Tunel 57. „Většina z nás si řekla: To je chudák!“ Smrt jednadvacetiletého vojáka skupinu hluboce zasáhla – a stejně tak zasáhla veřejné mínění v Západním Německu.

Atmosféra roku 1964 už totiž hromadným útěkům nenahrávala tak jako dříve. Po několika letech od postavení Berlínské zdi začali mnozí na Západě vnímat soukromé převaděče spíš kriticky. Média vznesla podezření, že se skupina okolo Fuchse obohacuje na uprchlících a hazarduje s lidskými životy.

„Nepříjemně se mě dotklo, že nás veřejnost začala vidět negativně,“ říká Neumann. „Samozřejmě existovali i gauneři, kteří na nejistých útěcích vydělávali a klidně zájemce o útěk obětovali. Ale házet nás všechny do jednoho pytle… To mě nakonec přimělo, abych o tom do pádu Zdi raději vůbec nemluvil.“

Fuchsův tým od počátku popíral, že by od prchajících vybíral peníze – a emigranti jim to dosvědčili. Náklady na kopání tunelu nesli mecenáši ze západní části Berlína a časopis Stern. Přesto již skupina Tunelu 57 necítila v Západním Německu původní podporu ani morální ocenění. Někteří členové se po tragédii stáhli do ústraní, jiní se nicméně rozhodli promluvit.

Krátce po incidentu vystoupili Wolfgang Fuchs a Reinhard Furrer veřejně na obranu celé akce a také na obranu vlastního svědomí. Spolu s dalšími sepsali a zveřejnili otevřený dopis matce Egona Schultze, v němž vyjádřili soustrast a nastínili jiný možný pohled na tragédii.

Vyzvedli, že skutečným „vrahem“ je režim a zeď, která rozdělila jejich město a uvrhla mladé muže na obou stranách do kruté situace. Naznačili také, že Egon mohl klidně padnout „i kulkami vlastních lidí“ – tuto možnost však tehdy oficiálně nikdo nepotvrdil.

Skutečný průběh přestřelky na dvoře domu č. 55 zůstal po dlouhá léta nejasný. Východoněmecká Stasi pravdu znala už od prvních hodin, ale rozhodla se ji zamlčet. Jediným oficiálním narativem zůstal příběh o pohraničníkovi zavražděném „západními bandity“. Až po pádu režimu se mohly otevřít archivy a celá událost byla pečlivě vyšetřena německou justicí.

Vyšlo najevo, co přesně se onu noc stalo. Podle dochovaných záznamů a balistických posudků z října 1964 vypálil Christian Zobel jediný výstřel, kterým zasáhl Egona Schultze zepředu do levé části hrudníku. Zranění však nebylo smrtelné. Schultz upadl na zem.

V následujícím zmatku začal druhý pohraničník pálit směrem ke křoví, kam Zobel mizel – a zasáhl přitom svého vlastního kolegu. Dávka ze samopalu zasáhla Egona Schultze zezadu do trupu a do nohy. Mladík během několika minut vykrvácel.

V 90. letech vedl znovu sjednocený německý stát trestní šetření, zda se účastníci útěku nedopustili vraždy východoněmeckého vojáka. Závěr však obvinění vyvrátil. Státní zastupitelství v roce 1999 definitivně zastavilo stíhání někdejších „tunelářů“ pro podezření ze Schultzovy smrti – žádný trestný čin nespáchali.

Pravda, kterou se kdysi snažili naznačit v otevřeném dopise, byla potvrzena. Christian Zobel však už u toho nebyl – zemřel roku 1992 v pouhých 49 letech, aniž se kdy zbavil pocitu viny za smrt člověka. Reinhard Furrer, někdejší student-fyzik a člen týmu Tunelu 57, který se mezitím proslavil jako kosmonaut, zahynul roku 1995 při letecké havárii. Wolfgang Fuchs se dočkal pádu zdi i rehabilitace své skupiny a svou celoživotní dráhu zasvětil – jak jinak – stavbě podzemních staveb.

Ještě jeden symbolický dovětek nakonec příběh Tunelu 57 přece jen dostal. V roce 2004 se přímo na domě ve Strelitzer Straße 55 odhalovala nová pamětní deska, tentokrát už s pravdivým popisem událostí.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Tunnel_57

https://www.chronik-der-mauer.de/fluchten/180931/flucht-durch-den-tunnel-57-3-4-oktober-1964

https://www.jugendopposition.de/jugendopposition/themen/565088/unter-der-mauer-hindurch-in-die-freiheit-der-tunnel-57/

https://www.chronik-der-mauer.de/todesopfer/171403/schultz-egon

https://www.chronik-der-mauer.de/todesopfer/171536/offener-brief-der-fluchthelfer-an-die-mutter-von-egon-schultz-dezember-1964

https://www.stiftung-berliner-mauer.de/de/themen/publikationen/tunnel-57

https://www.stiftung-berliner-mauer.de/sites/default/files/media/ausstellungen/gbm/dokumente/B-en-druck-2306.pdf

https://www.smithsonianmag.com/history/most-successful-tunnel-escape-history-berlin-wall-180953268/

https://www.chronik-der-mauer.de/en/victims/180610/schultz-egon