Článek
Stojím v koupelně, ruce mám v gumových rukavicích a po tvářích mi tečou slzy. Je tři čtvrtě na tři ráno. Moje osmdesátiletá matka stojí ve vaně, nahá, zmatená a křičí na mě, že jsem cizí ženská, co ji chce okrást. Zase to nestihla. Celá chodba, koberec v ložnici i její noční košile jsou od výkalů. „Mami, to jsem já, Eva. Musíme se umýt,“ konejším ji hlasem, který se třese únavou. „Nech mě! Pomoc! Policie!“ ječí a snaží se mě uhodit sprchovou hlavicí. Když ji konečně umyju, uložím a uklidím tu spoušť, je pět ráno. Za dvě hodiny vstávám do práce. Takhle vypadá moje noc. Každá druhá noc. Už tři roky.
Slib, který se změnil v past
Když táta umíral, slíbila jsem mu, že se o mámu postarám. „Nikdy ji nedávej do ústavu, Evičko,“ řekl mi. Tehdy to znělo samozřejmě. Máma byla čiperná, luštila křížovky, pekla bábovky. Alzheimer přišel plíživě. Nejdřív zapomínala klíče. Pak zapomněla vypnout plyn. A pak zapomněla, kdo jsem. Moje starší sestra Lenka žije v Praze, dvě stě kilometrů daleko. Je úspěšná, má kariéru, cestuje. „Jsi úžasná, Evi, jak to zvládáš,“ říkávala mi do telefonu. „Já bych na to neměla nervy. A navíc mám ty služební cesty.“ Byla jsem hrdá. Cítila jsem se jako ta hodná dcera. Jenže z hrdosti se stalo vězení. Manžel se odstěhoval do ložnice pro hosty, protože se v noci nevyspal. V práci jsem dělala chyby. Moje záda bolela tak, že jsem brala prášky po hrstech.
Incident s rychlovarnou konvicí
Situace se zhoršovala. Před měsícem jsem si odskočila jen na nákup. Mámu jsem zamkla, televizi pustila na Šlágra. Byla jsem pryč dvacet minut. Když jsem se vrátila, z bytu se valil černý dým. Máma dostala chuť na čaj. Postavila plastovou rychlovarnou konvici na plynový sporák a zapálila ho. Konvice se roztekla, hořící plast kapal všude kolem. Máma seděla v kuchyni a dívala se na plameny jako na ohníček v krbu. Kdybych přišla o pět minut později, vyhořeli jsme. Hasiči mi tehdy řekli na rovinu: „Paní, tohle už doma nezvládnete. Je nebezpečná sobě i okolí. Příště to může dopadnout hůř.“V tu chvíli jsem se zlomila. Podala jsem žádost do domova důchodců se specializací na demenci.
Soudkyně v lodičkách
Když jsem to zavolala Lence, bylo ticho. „Do domova? Jako do starobince? Evi, to nemyslíš vážně.“ „Lenko, málem podpálila byt. V noci nespí, je agresivní. Já už nemůžu. Vážím padesát kilo i s postelí, padám na hubu.“ „Přijedu,“ řekla stroze.
Přijela v neděli. Vystoupila ze svého SUV, v krásném kabátě, s krabicí zákusků. Máma měla zrovna světlou chvilku. Byla umytá, učesaná (moje práce), seděla v křesle. „Leničko! Ty ses přijela podívat!“ rozzářila se. Lenka si k ní sedla, držela ji za ruku, povídaly si o počasí. Po hodině máma usnula. Lenka přišla do kuchyně, kde jsem vařila kávu. Výraz v její tváři byl ledový. „Nechápu, co hysterčíš,“ začala. „Máma je úplně v pohodě. Poznala mě, povídala si. Je jen trochu popletená, to je ve stáří normální.“ „Leni, nevidíš realitu. Tohle byla jedna dobrá hodina za týden. Nevidíš ty pleny. Nevidíš ty záchvaty vzteku.“
„Chceš ji odložit jako psa“
Pak to přišlo. Ten moment, kdy mi sestra vrazila dýku do zad. „Víš, co si myslím, Evo? Že ti začal ten dům být malý. Chceš se mámy zbavit, abys to tu měla celé pro sebe. Nebo ji chceš šoupnout do ústavu, aby sis mohla užívat s manželem.“ Lapala jsem po dechu. „Cože? Já se o ni starám 24 hodin denně tři roky! Zničila jsem si zdraví!“ „No právě. Už tě to nebaví. Je to nepohodlné. Tak ji prostě odložíš. Jak to chceš vysvětlit jejím vnoučatům? Že babička dožila mezi cizími lidmi, protože její dcera byla líná se postarat?“
Vybouchla jsem. „Fajn! Tak si ji vem! Sbalím jí tašku a můžeš si ji odvézt do Prahy. Máš velký byt, děti máš dospělé. Ukaž mi, jak se to dělá!“ Lenka ucouvla. „To nejde, víš, že mám náročnou práci. A nemám bezbariérový přístup. A… prostě to nejde.“ „Takže ty nemůžeš, ale já musím? A když už nemůžu já, tak jsem hyena?“ „Jsi sobec, Evo. Vždycky jsi byla. Chudák máma.“Dopila kávu, vzala kabelku a odjela. Od té doby mi nebere telefony. Jen mi poslala dlouhou SMS o tom, jak jsem zradila tátův odkaz.
Prázdná postel a černé svědomí
Mámu minulý týden přijali. Když jsem ji tam vezla, brečela jsem celou cestu. Ona ne. Hrála si s knoflíkem na kabátě a ptala se, jestli jedeme na výlet. Teď je tam. Má čistou postel, dohlížejí na ni sestry, má program. A já? Poprvé po třech letech jsem se vyspala osm hodin v kuse. Ale místo úlevy cítím balvan na hrudi. Lenčina slova mi zní v uších. Odložila jsi ji. Zbavila ses jí.Když jdu za mámou na návštěvu, vypadá spokojeně. Už mě sice skoro nepoznává, ale směje se na sestřičky. Přesto se v noci budím s pocitem viny. Ne proto, že jsem to udělala. Ale proto, že moje vlastní sestra ve mně zasela pochybnost, jestli jsem opravdu neselhala jako dcera i jako člověk.
