Článek
Egyptský venkov, počátek sedmdesátých let. Mladý lékař z venkovské zdravotní stanice spěchá k případu, jaký nezažil. Malý chlapec s těžkou cukrovkou prosil matku o inzulinovou injekci, která by ho zbavila bolesti. Matka mu s pláčem vysvětlila to, co znala každá rodina v deltě Nilu: když koupí lék, nezbude na jídlo pro jeho sourozence.
Zbývalo jen na chleba a falafel. Chlapec vyběhl na střechu domu a zapálil se. Matce stačil říct, že nechce být rodině přítěží a že sourozenci se aspoň nají. Doktor Muhammad Mašali se ho ještě pokusil zachránit.
Dítě zemřelo a ten případ se mu zaryl do paměti na celý život. Toho dne složil mladý lékař přísahu, kterou později opakoval v každém rozhovoru: „Přísahal jsem Bohu, že od chudého člověka nevezmu ani piastr.“ Znělo to jako slova zlomeného muže v těžké chvíli. Jenže Mašali ten slib držel dalších padesát let.
Syn učitele z Dhahr el-Temsáh
Narodil se v roce 1944 ve vesnici Dhahr el-Temsáh v guvernorátu Beheira na severu Egypta, v kraji zavlažovacích kanálů, bavlníkových polí a bídy, která se dědila z generace na generaci. Otec byl venkovský učitel, člověk, který v chudém kraji představoval vzdělání a autoritu, a pro syna se stal celoživotním kompasem.
Rodina se později přestěhovala do Tanty v guvernorátu Gharbíja, rušného města uprostřed delty Nilu, a nadaný chlapec se probojoval tam, kam děti venkovských učitelů mířily jen výjimečně: na slavnou lékařskou fakultu Kasr Al-Aini Káhirské univerzity, nejstarší a nejprestižnější v zemi.
Promoval v roce 1967 a teprve tehdy prý naplno pochopil, co pro něj otec udělal: obětoval celý svůj skromný učitelský život tomu, aby ze syna byl doktor. Dluh, který se nedal splatit penězi, se rozhodl splácet jinak.
Specializoval se na vnitřní lékařství, dětské nemoci a horečnatá a endemická onemocnění, tedy přesně na choroby chudých: schistosomózu neboli bilharziózu, parazitární nákazu z vody zavlažovacích kanálů, která v deltě po staletí ničila ledviny a játra celých vesnic, střevní červy, infekce a horečky. Byla to volba, která o něm říká všechno.
Kolegové z ročníku mířili na chirurgii a kardiologii, obory, ze kterých se v Egyptě dalo žít víc než dobře. On si vybral nemoci, kterými stonají lidé bez peněz, protože se brodí kanály a pijí z nich. Nastoupil do venkovských zdravotních stanic ministerstva zdravotnictví a putoval mezi vesnicemi delty.
Tam, mezi pacienty, kteří si nemohli dovolit ani injekci, se odehrála tragédie s malým diabetikem. A tam se z nadaného absolventa stal lékař chudých. Když otec umíral, dal synovi poslední radu, která se s přísahou po smrti chlapce spojila v jediný životní program: věnuj se chudým a jejich nemocným.
Ordinace za pět liber
V roce 1975 si Mašali otevřel soukromou ordinaci v Tantě. Na dveřích nevisel ceník, ale v celém kraji se rychle rozkřiklo, kolik se u doktora platí: pět egyptských liber, tehdy zhruba několik korun. Zatímco kolegové ve městě účtovali několikanásobek a specialisté v Káhiře částky, o kterých se feláhům z delty mohlo jen zdát, u Mašaliho stála prohlídka tolik co sendvič.
A po desetiletích, kdy inflace požírala egyptskou měnu, zdražil jedinkrát: na deset egyptských liber. V ceně přitom bývaly i základní testy a pro děti bonbon. Kdo neměl ani to, neplatil nic. A komu chyběly peníze na léky, tomu je doktor nezřídka koupil z vlastní kapsy. Zadarmo očkoval děti rodičů, na které se státní systém nedostal.
Jeho pracovní den vypadal půl století stejně a vyprávěl o něm celý Egypt. Do ordinace přicházel v půl osmé ráno a ordinoval do večerní modlitby. Pak se doma najedl a vyrazil do dvou dalších ordinací v okolních vesnicích, za pacienty, kteří by se do města nedostali. Dvanáct až patnáct hodin denně, třicet až padesát pacientů, šest dní v týdnu, i v době, kdy mu táhlo na osmdesát.
Čekárna malé ordinace praskala ve švech, protože k lékaři chudých se sjížděli nemocní z celé delty. Věděli, že tenhle doktor je nepošle na zbytečná vyšetření, aby si přilepšil, a že je pozdraví i na ulici.
Muž, který se nedal koupit
Sláva, která se o něm začala šířit, přinášela pokušení, jaká by zlomila leckoho. Nabízeli mu moderní kliniky v lepších čtvrtích, lukrativní praxe, kariéru v bohatých zemích Zálivu. Všechno odmítl s odzbrojující logikou: jeho pacienti by za ním do lepší čtvrti nemohli.
Podle často opakované historky mu zámožný obdivovatel z Perského zálivu poslal dvacet tisíc dolarů a daroval automobil, aby starý pán nemusel za pacienty do vesnic po svých. Po roce se dárce vrátil do Egypta a zjistil, jak dopadla jeho velkorysost: doktor auto prodal a výtěžek rozdělil mezi své chudé nemocné. Z jiného velkého daru, který mu měl pořídit novou kliniku na nejlepší ulici Tanty, si údajně vzal jedinou věc: nový stetoskop.
Sám žil jako mnich. Novinářům, kteří se do jeho ošuntělé ordinace sjížděli z celého světa, opakoval, že nepotřebuje desetimetrové auto ani oblek za milion; k životu mu stačí sendvič s falafelem nebo fazolemi. Nebyla to póza pro kamery.
Asistent, který s ním pracoval čtvrt století, i pacienti potvrzovali totéž: skromný dům, obnošené šaty, žádný majetek. „Lékařství je povolání lidské, ne obchodní,“ říkal Mašali. V zemi, kde zdravotnictví pro chudé znamenalo přeplněné státní nemocnice a soukromá péče byla pro miliony feláhů nedosažitelná, se ta věta šířila jako tichá výčitka celému systému.
Poslední přání
Stát i svět si ho nakonec všimly. Egyptské instituce ho oceňovaly a lidé mu dali titul, který se s ním spojil navždy: lékař chudých. Točily se o něm televizní dokumenty, psaly noviny od Káhiry po Berlín a jeho vrásčitá tvář s laskavýma očima se stala jednou z nejmilovanějších v zemi.
Diváci nezapomněli na okamžik, kdy se starý pán v televizním rozhovoru rozplakal: moderátor se ho zeptal na začátky a Mašali znovu prožil scénu s chlapcem, jehož matka neměla na inzulin, kterou nosil v hlavě desítky let. Bylo zřejmé, že ten slib nikdy nebyl gesto. Byla to rána, která se nezahojila, jen se proměnila v padesát let práce. On sám na slávě nezměnil vůbec nic. Do ordinace docházel i poslední rok života, kdy mu zdraví viditelně ubývalo, a spolupracovníkům opakoval jediné přání: chce léčit své pacienty do posledního dne.
Splnilo se mu skoro doslova. Ještě v pondělí ordinoval, usměvavý a čilý, jak vzpomínal jeho dlouholetý asistent, který s ním pracoval od poloviny devadesátých let. V úterý 28. července 2020 nad ránem zemřel doma v Tantě, v šestasedmdesáti letech. Zprávu o jeho smrti si Egypt předával jako osobní ztrátu a smutek se přelil daleko za hranice: kondoloval velký imám univerzity al-Azhar, nejvyšší duchovní autorita sunnitského islámu, který napsal, že Mašali dal příklad lidskosti, když pomáhal chudým a nemocným i v posledních dnech svého života.
Ze zahraničí přicházely vzkazy, že zemřel zvláštní tvůrce naděje a vzor pro lékaře i pro velké lidi. Káhirská univerzita oznámila, že svého absolventa uctí na Dni vědy, lékařská komora vyhlásila smutek. A sociální sítě zaplavily vzpomínky obyčejných pacientů: na prohlídku za deset liber, ve které byly i testy, na bonbony pro děti, na doktora, který jediný ze všech zdravil své pacienty na ulici. Když rakev převáželi z Tanty do rodné vesnice Dhahr el-Temsáh, vyšly do ulic tisíce lidí. Feláhové, řemeslníci, matky s dětmi.
Pět liber, které vydaly za miliony
Muhammad Mašali po sobě nezanechal kliniku se svým jménem, nadaci ani majetek. Zanechal po sobě něco vzácnějšího: důkaz. V době, kdy se medicína i v chudých zemích měnila v byznys a lékaři z delty Nilu odcházeli za výdělkem do Zálivu, půl století denně dokazoval, že to jde i jinak. Ošetřil statisíce pacientů, které by jinak neošetřil nikdo, a vychoval generace mediků, kterým jeho příběh vyprávěli rodiče místo pohádky. Jeho učitel na fakultě kdysi studentům říkal, že kdo jde na medicínu kvůli bytu a pěknému autu, nemá tam co dělat. Mašali byl možná jediný v ročníku, kdo to vzal doslova.
A možná je celý jeho život nejlépe shrnutý v jednom obrazu z delty Nilu: starý muž s ošoupaným stetoskopem, který večer po zavírací době nasedá ne do darovaného auta, ale do sdíleného mikrobusu, a jede do zapadlé vesnice za pacienty, kteří mu nemají čím zaplatit. Jel tam padesát let. Kvůli slibu, který dal Bohu po smrti dítěte, a otci, který z něj udělal doktora. Někteří lidé měří bohatství penězi. Muhammad Mašali ho měřil frontou před ordinací. A byl to možná nejbohatší muž Egypta.
Zdroje:
https://english.ahram.org.eg/NewsContentP/1/375570/Egypt/Doctors-Syndicate-mourns-Egypts-%E2%80%98doctor-of-the-poo.aspx
https://www.arabnews.com/node/1711326/amp
https://www.middleeastmonitor.com/20200729-egypts-doctor-of-the-poor-dies/
https://www.egyptindependent.com/the-world-lost-a-great-person-uk-spokesperson-in-mena-laments-death-of-egypts-doctor-of-the-poor/
https://gulfnews.com/world/mena/sheikh-mohammed-paid-tribute-to-egyptian-doctor-of-the-poor-he-died-on-tuesday-1.72843602
https://english.alarabiya.net/en/variety/2020/07/28/Egyptian-Doctor-of-the-Poor-Dr-Mashali-dies-after-lifetime-giving-free-treatment
