Článek
Tma, stísněný prostor a představa žíravé chemikálie. Daniel Margolius leží nahý ve středně velkém kovovém sudu, kolena přitažená k tělu, a shora se na něj sype bílý prášek. Představuje si, že je to žíravý louh a sud s ním za chvíli skončí na dně přehrady Orlík.
Právě tak se totiž orličtí vrazi zbavovali některých těl – a přesně tuto scénu po něm chtěl režisér Jiří Svoboda ve filmu Sametoví vrazi (2005). „Nechtěl jsem být ani nahý, ani v sudu, ale nešlo to jinak,“ vzpomínal Margolius na natáčení klíčové scény inspirované jedním z nejbrutálnějších zločinů 90. let.
Sám nevěřil, že se do sudu skutečně vejde. Vešel. A rekvizitáři na něj shora nasypali „louh“, tedy náhražku skutečné chemikálie. „Z představy, že se to takhle stalo doopravdy, mi není vůbec dobře,“ řekl herec poté, co vylezl ven a otřel si bílé granule z kůže.
Ve Svobodově filmu hraje Margolius Leoreta Ametiho, kosovského Albánce inspirovaného jednou z obětí tzv. orlických vražd. I když role není velká, v příběhu má důležité místo – právě Ametiho tělo patří ve filmu k těm, která vrazi v sudu hodí do přehrady.
Margolius nabídku přijal nadšeně. Případ orlických vrahů ho osobně fascinoval už od první poloviny 90. let, kdy byl tento gang odhalen. Když se dozvěděl, že ho režisér obsadil do role Albánce Ametiho, ihned věděl, o koho jde. Pro tehdy sedmadvacetiletého herce to byla šance být u zfilmování mrazivé kauzy, kterou jako dospívající a později mladý herec se zaujetím sledoval v novinách.
Vždycky padouch
Takové nadšení není u herců samozřejmé – Margolius ale dobře ví, že podobné charaktery jsou jeho doménou. „Vždycky padouch,“ prohodil s úsměvem v jednom rozhovoru a nebyla to nadsázka. Ve filmu a televizi ztvárňuje převážně zločince, grázly nebo jinak podivné existence.
Seriál Devadesátky, kriminální příběh inspirovaný skutečnými kauzami 90. let, mu v roce 2022 nabídl roli bývalého policisty Aleše Dobrého, který se dal do služeb plukovníka podsvětí Antonína Běly – a nakonec svého šéfa zradil a donášel kriminalistům. Byla to záporná postava jako obvykle, ale Margolius si jí cenil.
Mohl se díky ní znovu vrátit do světa skutečných mafiánů, který ho tolik zajímá. Okamžitě rozpoznal, že scenáristé napsali Aleše Dobrého podle reálného Pavla Šrytra, někdejšího bodyguarda bosse Běly. „Po odvysílání mi hodně lidí říkalo: Ty jsi tam byl za Šrytra!“ líčí herec.
Stejně přesvědčivě zapadl i do dalších seriálů: v lékařské sáze Modrý kód si zahrál nebezpečného vymahače dluhů, v armádním dramatu 1. mise rozvrátil vztah kamaráda a svedl jeho dívku. Margolius s nadhledem konstatuje, že ho provázejí „samí hajzlové“. „Každej mi říká, že nemůžu hrát prince,“ směje se. „Pozor, ale hrál jsem! Arabskýho prince v Kouzelném příteli.“
Jeho fyziognomie – snědší pleť, výrazné tmavé oči, ostře řezané rysy – předurčila Margoliuse ke ztvárňování cizinců a nejednoznačných hrdinů. Narodil se v roce 1978 v Praze a exotické kořeny podle svých slov nemá. Přesto má pocit, že v Česku získal „monopol na etnické figury“.
Diváci ho viděli jako Turka, Araba, Roma i Žida. Pokud zrovna nehrál cizince, připadly mu role psychicky narušených outsiderů. „V seriálu O ztracené lásce jsem nebyl menšina, zato největší psychopat,“ poznamenal s ironií. Tento úděl ovšem bere jako výhodu. Říká, že záporné postavy se hrají dobře a herec si na nich často vyřádí fantazii víc než na kladných hrdinech.
Poslední motýl
Důvěru v náročné role získal Margolius už jako dítě. Na sklonku 80. let obsadil slavný režisér Karel Kachyňa tehdy jedenáctiletého Daniela do koprodukčního filmu z druhé světové války Poslední motýl, uvedeného v roce 1990.
Rodiče poslali jeho fotografii na konkurz a Kachyňa v něm našel, co hledal – představitele židovského chlapce z terezínského ghetta. Chlapec Margolius se ocitl po boku britské herecké legendy Toma Courtenaye, který hrál v Posledním motýlu hlavní roli.
Pro malého Daniela to bylo osudové setkání s herectvím: zamiloval si ho a rozhodl se pokračovat. Už v dospívání dostával role, které se vymykaly obyčejným dětským postavám. V dramatu Hanele (1999) se znovu objevuje židovské téma, v povídkovém filmu Bumerang (1996) se mihne mezi problémovými teenagery.
Roku 2003 si zahrál romského chlapce z pasťáku ve filmu Kobova garáž režiséra Jindřicha Procházky. Netrvalo dlouho a režiséři si zvykli, že Margolius dodá vedlejším figurám punc autentičnosti. V televizní inscenaci Modrý kámen ho režisér Vít Olmer obsadil jako tureckého fotbalistu, v temné pohádce Kouzelný přítel (2004) dostal netypickou hlavní roli arabského prince.
„Já takové věci vyžírám,“ komentuje herec s nadsázkou fakt, že skoro každá „jiná“ role v tuzemských projektech nakonec připadne jemu.
Po roce 2000 se objevoval i v populárních žánrech. Hrál menší úlohy v teenagerské komedii Snowboarďáci a v několika epizodách kriminálních seriálů. Válečné drama Tobruk (2008), inspirované nasazením československých vojáků v severní Africe, zase nabídlo Margoliusovi možnost prožít si na plátně realitu zákopů a pouštních bitev.
Přepadení na Národní třídě
Úzkost, kterou prožil v sudu při představě opravdové vraždy, se bohužel zhmotnila i mimo kameru. Začátkem roku 2005 šel Margolius po setmělé Národní třídě v centru Prahy, když ucítil prudkou ránu do hlavy. Než se vzpamatoval, svalil se na chodník a útočníci mu z kapsy sebrali mobilní telefon.
Byli to dva statní, nakrátko ostříhaní muži – v šoku si je stačil letmo prohlédnout, než utekli. Herec skončil v nemocnici s otřesem mozku, přeraženým nosem a posunutými krčními obratli. Zranění si vyžádala klid na lůžku a rehabilitace.
Margolius se tak sám stal obětí násilného činu, navíc jen pár týdnů poté, co dokončil film, kde hrál oběť nájemných vrahů. Náhoda, která by se v beletrii mohla zdát prvoplánová, měla v reálném životě tvrdé dopady: fyzická újma na zdraví, šok a také ztráta pocitu bezpečí v prostředí rodného města.
Pachatelé přepadení podle dostupných informací nebyli dopadeni. Pro sedmadvacetiletého herce to však byla cenná zkušenost – byť vykoupená bolestí. Později s odstupem vtipkoval, že tehdy „si vesele vykračoval“ večerní Prahou, když ho „zmlátili takoví ramenatí plešatí chlapci“.
Díky Ukrajině našel lásku
Na začátku března 2022 postával Daniel Margolius v davu na Václavském náměstí. Praha pořádala benefiční Koncert pro Ukrajinu pár dní poté, co ruská armáda napadla ukrajinské území. Margolius objímal mladou ženu a společně naslouchali emotivním projevům z pódia.
Ta mladá žena se jmenuje Táňa, pochází z Ukrajiny a v Česku žije už několik let. Když se moderátor zeptal herce, zda je to jeho přítelkyně, potvrdil, že „něco se klube“. Táňa mu vyprávěla o svých rodičích, kteří zůstali ve více než desetitisícovém Černihivu na severu Ukrajiny.
Už několik dní se tam skrývali ve sklepě paneláku, zatímco nad hlavami jim bušila dělostřelecká palba ruských jednotek. Když Táňa naposledy slyšela hlas své matky v telefonu, v pozadí zněla střelba a výbuchy. Margolius viděl, jaký strach o nejbližší válka způsobila.
Sám dobře věděl, že přes veškerou solidaritu v Česku – přes vlaječky na tramvajích, sbírky, slzy a modrožluté profilové fotky – se boj na Ukrajině rozhodne jinde. Nestačilo přihlížet.
Čtyřiačtyřicetiletý herec tehdy pocítil potřebu udělat víc než jen posílat peníze nebo stát s davem na náměstí. „Jsem v kontaktu s lidmi, co mají zkušenosti z misí. Chci na Ukrajinu jet a dělat cokoliv,“ svěřil se odhodlaně. Zda nakonec na Ukrajinu odjel, není veřejně známo.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/kultura/aktuality/obet-vrahu-neverila-ze-se-vejde-do-sudu.A_2005M026j09B
https://www.super.cz/clanek/celebrity-objevili-jsme-pravou-ruku-sefa-podsveti-bely-z-devadesatek-chce-jet-pomahat-ukrajincum-841456
https://www.filmovyprehled.cz/en/person/12948/daniel-margolius
https://www.kinobox.cz/osobnosti/35922-daniel-margolius
https://www.csfd.cz/film/154051-sametovi-vrazi/prehled/
https://www.filmovaakademie.cz/cz/detail?csfd=154051&movie=Sametov%C3%AD+vrazi
