Článek
V roce 2016 se v jednom newyorském bytě odehrála nezvyklá návštěva. Devadesátiletý David Wisnia přijel za ženou, kterou neviděl dlouhých sedm desetiletí. Helen Tichauerová, někdejší láska z mládí, na něj čekala na Manhattanu, připoutaná na lůžko.
Bylo jí bezmála sto let, po vážné nemoci téměř neviděla a špatně slyšela. Když se k ní starý pán sklonil, zpočátku ho nepoznala – tvář někdejšího sedmnáctiletého chlapce se změnila k nepoznání. Teprve když přišel blíž, její oči se prudce rozevřely překvapením. Po 72 letech poznala muže, se kterým ji kdysi spojovalo společné tajemství.
Osvětim 1943
První setkání Davida a Helen proběhlo za okolností, které nemohly být vzdálenější poklidnému newyorskému bytu. Psal se rok 1943 a oba byli vězni vyhlazovacího tábora Osvětim. Sedmnáctiletým Davidem Wisniou tehdy zmítal strach o holý život. Do tábora se dostal coby polský Žid a nejprve musel sbírat těla spoluvězňů, kteří ukončili svůj život skokem na elektrické dráty.
Když však dozorci zjistili, jak výjimečný má hlas, přeložili ho do privilegované služby: zpíval pro velitele SS a pracoval v budově přezdívané „Sauna“, kde se dezinfikovaly šatstvo a deky příchozích transportů. Právě tam si ho všimla o osm let starší Helen Spitzerová, vězenkyně, kterou většina tábora znala pod přezdívkou Zippi.
Helen Spitzerová patřila k prvním židovským ženám deportovaným do Osvětimi – přijela už v březnu 1942 ze Slovenska. Byla vzdělaná grafička a ovládala němčinu, takže si v nelidských podmínkách tábora dokázala vyjednat výhodnější práci. Místo vyčerpávajících směn v Birkenau se dostala do kanceláře, kde navrhovala plakáty a cedule pro potřeby správy tábora.
Díky své funkci se směla volněji pohybovat po areálu a občas dokonce vyšla pod dohledem ven z tábora. Nepatřila mezi brutální kápy ani nespolupracovala s nacisty víc, než musela. Naopak – své postavení využívala, aby pomohla těm, na kterých jí záleželo. Sled událostí v roce 1943 způsobil, že jedním z nich se stal i mladík se zlatým hlasem.
Zippi Davida občas vídala při práci v Sauně a rozhodla se, že ho chce poznat blíž. Přes jiného vězně mu poslala vzkaz a domluvila krátké setkání. Jednoho dne po práci se proto David poprvé ocitl tváří v tvář upravené mladé ženě, která nápadně vybočovala z běžného obrazu zoufalých vězňů.
U krematoria mezi kolejemi stála pětadvacetiletá Helena v čistém upraveném oblečení a voněla mýdlem. Bylo přísně zakázáno, aby se vězni opačného pohlaví setkávali mimo vyhrazené bloky, a už samotná její přítomnost na mužské straně tábora byla neobvyklá a riskantní.
Helena si to uvědomovala – a právě proto vše předem naplánovala. Na chvíli odvedla Davida stranou a během těch několika minut tichého rozhovoru spolu smluvili tajnou schůzku. Za týden se mají sejít znovu, tentokrát ukrytí před zraky ostatních.
Na domluvený den David nikdy nezapomněl. Ve stanovenou hodinu se vytratil na okraj hlavního tábora k dřevěným barákům mezi krematoriem IV a V. Na místě našel připravený úkryt: stoh balíků s vězeňskými šaty, vyskládaných tak, že se mezi ně dva právě vměstnali.
Helena vylezla za ním a poprvé po dlouhých měsících v Osvětimi se oba mohli cítit alespoň na pár minut jako lidské bytosti, ne jen jako očíslovaná pracovní síla. Davidovi bylo sedmnáct, Helen osmadvacet. Tehdy mezi těmi balíky začal jejich zakázaný vztah.
Stali se milenci, kteří se následně v provizorním úkrytu setkávali přibližně jednou do měsíce. Všude kolem nich vládla smrt a beznaděj, ale oni dva se na svá krátká shledání těšili. Zpočátku se báli, že je čeká krutý trest, pokud je objeví. Postupně však strach utlumila vzájemná blízkost.
„Vybrala si mě právě ona,“ vzpomínal po letech David Wisnia na ten zvláštní pocit výjimečnosti.
Každé setkání představovalo risk – stačil zlomek vteřiny a mohli skončit na místě zastřeleni. Přesto ve chvílích o samotě plánovali budoucnost, jako by žádná válka nebyla. Představovali si společný život daleko od ostnatých drátů.
Oba tušili, že tábor dřív nebo později opustí jen nedobrovolně a že je čeká odtržení. Dohodli se proto, že pokud přežijí, najdou se po válce ve Varšavě. V rozbořené metropoli chtěli navázat tam, kde na utajených schůzkách skončili.
Poslední setkání v Osvětimi
V roce 1944 začal nacistický režim stopy svých zločinů zahlazovat. Plynové komory v Birkenau pracovaly do podzimu a poté byly na rozkaz zničeny. Sovětská armáda se blížila k Osvětimi a dozorcům bylo jasné, že tábor brzy padne. Vězni byli narychlo evakuováni v pochodech smrti a posíláni v transportech do vnitrozemí Německa.
David s Helen si v té atmosféře nejistoty uvědomovali, že jejich další společná schůzka může být poslední. Ještě jednou se vydrápali do svého úkrytu mezi haldami šatstva, snad aby na okamžik zapomněli, že kolem nich hoří krematoria a každý den odjíždějí vlaky s dalšími a dalšími lidmi. V tomto jediném koutku světa, který na chvíli patřil jen jim dvěma, se zřejmě naposledy rozloučili.
V prosinci 1944 byl David Wisnia zařazen do jednoho z posledních osvětimských transportů. Naložili ho do dobytčího vozu směr koncentrační tábor Dachau. Helen Spitzerová zůstala v Osvětimi o něco déle – patřila k posledním vězňům, které z tábora vyvedli živé.
Začátkem roku 1945 byla přesunuta nejprve do ženského tábora Ravensbrück a odtud do pobočného tábora Malchow. Tam ji zastihl konec války. Těsně před osvobozením Malchowa vyhnali strážní Helen a další vězeňkyně na pochod smrti. Helen však ani v těchto kritických hodinách neztratila duchapřítomnost.
V nestřežené chvíli si spolu s přítelkyní odstranila červený pruh z vězeňského úboru, který je označoval jako uprchlice. Díky tomu splynuly s civilisty a z kolony tajně utekly. Osvobození je zastihlo na útěku, ale na svobodě.
Také David musel o svůj život bojovat do poslední chvíle. Přežil sice strádání v Dachau, následně ho však čekal další pochod smrti. Koncem dubna 1945, když už Třetí říše kolabovala, se David na jedné zastávce odhodlal k zoufalému pokusu o útěk. Na zemi uviděl zapomenutou lopatku a v nestřežené chvíli zasadil doprovázejícímu esesákovi ránu do hlavy.
Utíkal, co mu síly stačily, a přes noc se ukryl v opuštěné stodole. Ráno ho probudily hlasy – mluvily k němu anglicky. Dachauský pochod mezitím osvobodila předsunutá jednotka americké armády. Mladý Polák se tak paradoxně dostal rovnou do náručí vojáků osvoboditelů, a nikoli do Varšavy, kam původně mířil jeho příslib Helen.
Nesplněné setkání ve Varšavě
Válka v Evropě skončila 8. května 1945. V té době už byl David Wisnia ve službách Američanů – přidělili ho jako tlumočníka a pomocnou sílu k jednotkám, které území Německa zajišťovaly po osvobození.
Jako polský občan sice nemohl narukovat přímo do armády USA, ale pracoval pro ni v administrativě. Jeho plán setkat se po válce s Helen ve Varšavě tak vzal rychle za své. Místo toho byl David zaměstnán v americké okupační zóně a čekal, zda se bude moci vystěhovat do zámoří.
Teprve několik měsíců po válce se od jednoho bývalého spoluvězně doslechl, že Helen přežila. Měl dokonce zprávu, že už nosí nové příjmení – provdala se prý za jakéhosi Tichauera. Tou dobou byl však David vázán povinnostmi u Američanů a k opuštěné Varšavě, kde se domluvili sejít, to měl stovky kilometrů.
Pobořené ruiny polské metropole mezitím blokovala sovětská okupační správa. Wisnia nakonec musel připustit, že jeho dávná láska mezitím zvolila jinou cestu a jejich domluvené setkání se nikdy neuskuteční.
Helen Spitzerová se koncem léta 1945 skutečně ocitla daleko od Varšavy. Po útěku z pochodu smrti našla útočiště v první židovské táborské osadě, kterou Američané zřídili pro tisíce vyčerpaných přeživších. V poválečném sběrném táboře u Mnichova se Helen seznámila s Erwinem Tichauerem, který tam působil jako vedoucí policie pro udržení pořádku mezi uprchlíky.
Byl to energický muž a také přeživší holokaustu. Zamilovali se a rozhodli se neotálet – oba už zažili příliš mnoho ztrát. V říjnu 1945 se vzali přímo v táboře. Helen přijala příjmení Tichauerová a po boku nového manžela vykročila do poválečného života. Na rozdíl od ostatních uprchlíků nežili novomanželé v nuzných barácích za oplocením: vzhledem k Erwinově funkci získali lepší ubytování mimo areál.
Helen jako by podruhé vystoupila z proudu tragických událostí a vyjednala si pro sebe o něco snesitelnější podmínky – tentokrát ovšem už bez pocitu viny, který ji provázel v Osvětimi.
Životy v Americe
David Wisnia se roku 1946 dočkal povolení k emigraci a vydal se přes oceán do Spojených států. Usadil se v New Yorku a snažil se dohnat mládí, o které ho válka připravila. Chodil do tančíren a účastnil se večírků pro krajany i americké vojáky. V červnu 1947 na jedné svatbě poznal půvabnou dívku jménem Hope.
O rok později už stáli před oddávajícím úředníkem spolu. David Wisnia postupně založil rodinu a na svůj někdejší plán ve Varšavě už nemyslel. Z Polska si nepřivezl nikoho, koho by pokládal za příbuzného – nacisté mu vyvraždili rodiče i sourozence. V Americe však našel nový domov.
S Hope měli čtyři děti a šťastné manželství. David se nakonec usadil nedaleko Filadelfie, kde po desetiletí působil jako kantor v místní židovské obci. Hudba a zpěv, které mu kdysi zachránily život, se pro něj staly i povoláním v mírovém světě.
Helen Tichauerová prožila poválečná léta po boku Ervina v Evropě. Odolávali nejistotě, která mnohé přinutila k návratu domů nebo k odchodu do Palestiny. Nakonec se rozhodli pro jiný kontinent: v 50. letech odjeli do Spojených států, kde začali nanovo.
Nejprve žili nějaký čas v Texasu, než Erwin získal místo na univerzitě. Roku 1967 se Tichauerovi usadili natrvalo v New Yorku. Erwin působil jako profesor bioinženýrství na Newyorské univerzitě a Helen pokračovala ve své profesi grafické designérky. Společné dítě neměli – ať už to byl následek zdravotních útrap z tábora, nebo jen shoda okolností. Žili spokojeně, obklopeni přáteli a kulturou velkoměsta, o níž kdysi v Evropě snili.
Pokud Helen vzpomínala na svou dávnou lásku z Osvětimi, nechávala si to pro sebe. David Wisnia o ní měl ale sporadické zprávy přes společné známé. Věděl, že je v New Yorku a že se z ní stala vážená paní profesorka. Osobní kontakt však nenavázali. Oba se mezitím soustředili na své rodiny a běžný život. Čas plynul a válečné hrůzy se pozvolna staly historií.
David Wisnia promlouval od 70. let veřejně o svých zážitcích z holokaustu. Stal se jedním z mála přeživších, kteří se nebáli a dokázali pravidelně vystupovat před studenty a připomínat jim nebezpečí fanatismu a nenávisti. Při těchto přednáškách i v rodinném kruhu někdy vyprávěl také příběh o „dívce Zippi z Osvětimi“.
Jeho děti a vnuci tak věděli, čím si prošel – a tušili i to, že kdesi za mořem žije žena, která mu kdysi zachránila život. V roce 1996 obdržel Wisnia zprávu, že Helen Tichauerová ovdověla. Její manžel Erwin zemřel a Helen zůstala sama v jejich bytě na Manhattanu. David sám byl tou dobou stále ženatý a nechtěl starou přítelkyni kontaktovat v tak citlivé chvíli.
Teprve o dvacet let později v něm uzrálo rozhodnutí, že by ji ještě jednou rád viděl. Povzbudil ho k tomu jeho syn – rabín, který v Princetonu vedl reformní synagogu. Společně vypátrali, že Helen stále žije v New Yorku. Bylo jí už skoro sto let a její zdravotní stav se rychle zhoršoval. Pokud se měli setkat, nadešel možná poslední vhodný okamžik. David se proto odhodlal oslovit svého dávného „anděla“ a domluvit návštěvu.
New York 2016
Na podzim 2016 vstoupil David Wisnia do bytu Helen Tichauerové na Upper West Side, doprovázen dvěma ze svých vnoučat. V prostorném obývacím pokoji, zaplněném policemi s knihami, uviděl nemocniční lůžko. Na něm ležela drobná, bezmála stoletá paní.
V tváři měla klidný výraz člověka, který leccos pamatuje – a snad už ho nic nepřekvapí. „Kdo je to?“ zeptala se Helen slabým hlasem své ošetřovatelky, když skupina hostů vstoupila dovnitř. Wisnia přistoupil až k lůžku a nahnul se blíž. „To jsem já, David,“ řekl zřetelně.
Žena s bílými vlasy zamžikala a chvíli jako by pátrala v paměti. Pak se jí náhle rozšířily oči. V pohledu, který na něj upřela, se objevilo poznání. „Ach… Davide!“ vydechla. „Ty jsi tady.“
Bylo to poprvé od roku 1944, co spolu mohli mluvit. Oba se dožili vysokého věku, a tak hovor zpočátku váznul – nebylo snadné shrnout celý život v několika větách. Helen Tichauerová nikdy nezapomněla, že po válce čekala v Polsku marně. „Čekala jsem na tebe,“ pronesla tiše.
Wisnia to uslyšel a oněměl. Teprve nyní se od ní dozvěděl, že slib z Osvětimi splnila alespoň ona: krátce po osvobození se vydala do Varšavy a doufala, že se tam David objeví. „Držela se naší dohody, ale já jsem nepřišel,“ konstatoval k sobě později Wisnia se zjevným dojetím.
Helen ovšem měla na srdci ještě něco důležitého. Z posledních sil zvedla ruku a natáhla prsty. „Pětkrát jsem tě zachránila před transportem,“ oznámila zřetelně a ukázala mu celou dlaň. David Wisnia užasle přikývl. Tušil, že mu Helen kdysi v táboře pomohla – ale netušil, kolikrát se to muselo stát. Během měsíců, kdy byli v Osvětimi milenci, dohlížela Helen v kanceláři na to, aby Davidovo jméno nikdy nepadlo při sestavování smrtících seznamů.
Několikrát zřejmě zafungovaly její nenápadné zásahy: zabránila tomu, aby ho poslali do dalšího tábora nebo k plynu, a on díky tomu přežil až do konce roku 1944. „Nedivím se, že to říká,“ obrátil se David s pousmáním na svá vnoučata, která stála okolo lůžka. „Je to neuvěřitelné. Neuvěřitelné.“
Oba už byli unavení a cítili, že se jejich neobyčejné setkání chýlí ke konci. Když se Wisnia s bývalou přítelkyní loučil, naklonila se Helen ze svého polštáře a poprosila ho, aby jí ještě zazpíval. Chtěla znovu slyšet jednu konkrétní melodii, která je kdysi spojovala.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Helen_Spitzer_Tichauerov%C3%A1
https://www.nytimes.com/2019/12/08/nyregion/auschwitz-love-story.html
https://www.afr.com/world/north-america/auschwitz-couple-who-found-each-other-72-years-later-20191223-p53miq
https://www.dobrenoviny.sk/c/176848/zamilovali-sa-do-seba-v-koncentracnom-tabore-po-72-rokoch-sa-slovenka-stretla-s-jej-laskou-
https://blogs.timesofisrael.com/love-story-amid-the-horrors-of-auschwitz-and-reunion-72-years-later/
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/holokaust-osvetim-koncentracni-tabor-genocida-vyvrazdovani-zide-smrt-laska-setkani-milenci-nacismus.A191210_122215_zahranicni_dtt
