Článek
Stojím v předsíni, v ruce držím zabalenou broušenou vázu pro babičku a cítím, jak mi stoupá tlak. Je sobota dopoledne. Za hodinu začíná slavnostní oběd v té nejlepší restauraci ve městě. Ze svého pokoje vychází Tereza. „Tak můžeme?“ prohodí a žvýká u toho žvýkačku. Sjedu ji pohledem a zatmí se mi před očima. Moje dcera má na sobě džíny. Tedy, technicky vzato jsou to džíny, ale vypadají, jako by je právě vytáhla z drtičky odpadu. Na stehnech obrovské díry, kolena venku, roztřepené lemy. A to je ten menší problém. Nahoře má něco, čemu se dnes říká „crop-top“. Je to černý kus látky, který končí těsně pod prsy. Celé břicho, pupík i kousek zad jsou holé. Kdyby zvedla ruku, uvidí babička i to, co by vidět neměla. „Terezko, takhle nikam nejdeš,“ řeknu klidně, i když uvnitř vřu. „Cože? Proč zase?“ protočí oči tak, že jí je vidět jen bělmo. „Protože jdeme na oslavu osmdesátin. Babička je ze staré školy. Tohle se nehodí. Vypadáš, jako bys šla na pláž nebo na technoparty, ne na slavnostní oběd.“
Babička si žehlí i kapesníky
Abyste to pochopili – moje tchyně, tedy Terezina babička, je dáma. Je to žena, která by v životě nevyšla na ulici v teplákách. I doma nosí halenku. Na tuhle oslavu se těší půl roku. Vím, že si koupila nový kostýmek, byla u kadeřnice a týden nespala, aby bylo všechno perfektní. Představa, že k ní přijde její vnučka s holým pupkem a v kalhotách, které vypadají jako pro bezdomovce, je pro mě nepřijatelná. Je to projev neúcty. „Mami, ty jsi fakt boomer,“ odsekne Tereza. „Tohle je normální outfit. Nosí to všichni. Nebudu tam sedět v těch hnusných šatech, co jsi mi nutila. Vypadala bych jak jeptiška.“ „Nikdo po tobě nechce, abys byla jeptiška. Stačí obyčejná halenka a černé kalhoty bez děr. Běž se převléknout. Hned.“
Manželova zrada
V tu chvíli se do toho vložil Karel, můj muž. Celou dobu si v předsíni vázal kravatu a dělal, že neslyší. „Ale Jani, nebuď tak přísná,“ ozval se. „Vždyť jí to sluší. Je mladá. Dneska se to tak nosí.“ Podívala jsem se na něj jako na blázna. „Karle, myslíš to vážně? Tvoje matka omdlí, až ji uvidí. To není o tom, jestli jí to sluší. Je to o etiketě. O slušnosti.“ „Máma bude ráda, že nás vidí. Nebude zkoumat, co má holka na sobě. Nech ji dýchat, proboha. Nejsme v devatenáctém století,“ mávnul rukou a usmál se na Terezu spiklenecky. Tereza okamžitě vycítila vítězství. „Vidíš? I táta říká, že jsi mimo.“ Zůstala jsem stát osamocená. Dva proti jedné. Cítila jsem tu strašnou bezmoc. Místo abychom táhli za jeden provaz a vysvětlili dceři, co se sluší a patří, manžel mi podkopne nohy, jen aby měl klid a byl za „hodného tatínka“.
Bod zlomu: Buď já, nebo to tričko
Podívala jsem se na hodinky. Měli jsme vyjet před deseti minutami. Věděla jsem, že jestli ustoupím teď, prohrála jsem. Nejen tuhle bitvu, ale celou výchovu. Pokud ji nechám jít v tomhle na formální oslavu, říkám tím, že na pocitech ostatních nezáleží, hlavně když je „cool“. „Takže poslouchejte oba,“ zvýšila jsem hlas. „Mě nezajímá, co se nosí na TikToku. Jdeme do restaurace, kde jsou bílé ubrusy. Terezo, máš dvě možnosti. Buď si vezmeš tu bílou košili a černé džíny, které nejsou roztrhané, nebo zůstáváš doma.“ „Tak to zůstávám doma!“ zařvala Tereza. „Fajn!“ „Jani, neblázni,“ syknul manžel. „Nemůžeš ji nechat doma. Máma se bude ptát. Bude to ostuda.“ „Ostuda by byla, kdyby tam přišla takhle, Karle. Ostuda je, že ty jako otec nevidíš, že tvoje dcera jde mezi lidi polonahá. Vyber si. Buď na ni zatlačíš ty, nebo jedeme bez ní.“
Manžel se na mě podíval nenávistně. Pak se otočil na Terezu. „Terko, prosím tě, vem si tu košili. Ať má máma klid.“ „Ne! Když se za mě stydíte, tak nikam nejdu!“ Tereza práskla dveřmi od pokoje tak, že spadl obraz v chodbě. Zamkla se.
Hořká pachuť oslavy
Odjeli jsme sami. Cesta autem byla tichá. Karel bubnoval prsty do volantu a dával mi najevo, že jsem zkazila den. „Jsi spokojená?“ zeptal se po pěti kilometrech. „Vnučka nepřijede babičce na osmdesátiny. To je fakt výhra.“ „Já jsem to nezavinila, Karle. Kdybys mě podpořil hned na začátku, převlékla by se.“ Na oslavě to bylo trapné. „Kde je Terezka?“ ptala se babička hned ve dveřích, oči se jí leskly dojetím. Musela jsem lhát. Do očí té staré paní jsem musela lhát. „Není jí dobře, babi. Asi něco snědla. Moc ji to mrzí.“ „Chudinka malá. Tak jí vezměte aspoň kousek dortu,“ strachovala se babička. Cítila jsem se jako největší lhářka pod sluncem. Dívala jsem se na svou tchyni, v tom krásném kostýmku, s broží po mamince, jak si udržuje úroveň i v osmdesáti. A věděla jsem, že jsem udělala správně. Že ten pohled na holý pupík a vytahané nitě z džín by jí ten den zkazil víc než milosrdná lež o nevolnosti.
Ale doma je peklo. Tereza se mnou nemluví, manžel spí v obýváku a tvrdí, že jsem hysterická puritánka, která rozeštvává rodinu kvůli „kusu hadru“. Já si ale myslím, že oblečení není jen „kus hadru“. Je to signál, jak si vážíme hostitele. Nebo se pletu? Je dneska opravdu jedno, v čem přijdete, hlavně že se „zúčastníte“?
