Článek
Martin Roháč se narodil ve Velké Bíteši na Moravě, pravděpodobně někdy v polovině 16. století. Po většinu života nebyl ničím výjimečný – stal se vojákem v armádě císaře Maxmiliána II. a zapojil se do habsburských válek proti Osmanské říši.
V letech 1566–1568 táhne s císařským vojskem Uherskem a Sedmihradskem a bojuje proti turecké expanzi. Válka však končí Drinopolským mírem roku 1568 a pro mnoho prostých žoldnéřů, včetně Roháče, tím zaniká obživa. Císař musí Turkům platit tučné reparace (30 000 dukátů) a na žold pro nadbytečné vojáky už nezbývají peníze.
Roháč je propuštěn ze služby a ocitá se na rozcestí – co teď? Voják, který léta nedělal nic jiného než bojoval a zabíjel, najednou nemá válku ani domov. Vrací se tedy s dalšími druhy z války zpět přes Balkán, Uhry a Rakousko na Moravu.
Cestou jej ale pohání spíše zlobná setrvačnost než touha po míru. Martin Roháč neumí nic než bojovat - v násilí vidí obživu i smysl. Spolu s několika dalšími odpadlými vojáky proto volí dráhu zločinu.
Jejich válečný výcvik a otupělost vůči násilí z nich činí nebezpečnou tlupu lapků. Brzy se k nim přidávají i další vojáci vycvičení v zabíjení a rabování. Začínají přepadávat pocestné, kupce a řemeslníky putující krajem. Cíl je prostý: opatřit si peníze a cennosti. Tito lupiči však neznají slitování – drancování jim nestačí, své oběti bez milosti vraždí.
Krvavá pouť bez cesty zpět
Zločinné řádění začíná ještě daleko od českých zemí, během strastiplné cesty z balkánského bojiště. První zaznamenané vraždy spáchá Roháčova skupina v Sedmihradsku (dnešní Rumunsko). Čtyři bezbranní muži – snad venkovští kupci – jsou přepadeni, oloupeni o svůj skromný majetek (pouhých 24 zlatých) a nemilosrdně zabiti.
Lupiči si berou i oděvy obětí, neboť často nemají co jiného uloupit. Zakrvácené šaty mrtvých jim pak poslouží jako převlek – oblékají si šaty obětí, aby v očích dalších pocestných vypadali jako obyčejní kupci. S takovou lstí je snazší se přiblížit k další kořisti.
Krátce nato tlupa vraždí poblíž Vídně bohatého kupce směřujícího snad na trh. Od něj získávají cennější lup: kolem 40 zlatých a dvě kvalitní palné zbraně – ručnice. Je to jen začátek krvavé série, která pokračuje na dlouhé cestě Moravou a Čechami.
Loupežníci se přesouvají dál na západ. V září 1568 jsou zmiňováni u Prešpurku (dnešní Bratislavy) a nedaleké Stupavy. Jedné oběti tam dokonce useknou ruku ukradeným kordem a oberou ji o peníze. Další útoky hlásí Uhry a jižní Morava: Uherské Hradiště, Uherský Brod, ves Bánov, městečko Velké Bílovice.
V Hustopečích u Brna trojice Roháčových mužů sprovodí během jediného dne ze světa tři pocestné – zabíjejí je chladnokrevně ve stejný den, jako by šlo o běžnou práci. Kořist je směšná: sotva několik zlatých a pár balíků sukna. Přesto lupiči vraždí dál. Na své pouti zanechávají jedno tělo za druhým, často pro hrstku mincí nebo kus šatstva.
Na jižní Moravě jejich řádění pokračuje v menších obcích: Újezd, Poštorná, okolí Ivančic – tam všude zůstávají mrtví kolemjdoucí, kteří měli tu smůlu, že potkali Roháčovu bandu.
Roky 1569 a 1570 se v českých zemích nesou ve znamení strachu z neznámých vrahů. Vraždy na obchodních stezkách tehdy nejsou zcela výjimečné – zemí se tou dobou potulují různé tlupy lapků, často právě bývalí vojáci bez práce. Obyvatelé venkova jsou zvyklí na nejistotu a násilí, vždyť zemí nedávno táhla cizí vojska a dochází i k čarodějnickým procesům.
Přesto zvěsti o řádění této konkrétní bandy budí pozornost svou brutalitou. Roháčovi kumpáni zabíjejí i ty nejchudší a neškodné – například u Kojetína na Hané zavraždí potulného bednáře, ačkoli ho nemají o co oloupit. Vraždí prostě proto, že mohou. Bezcitnost bandy nemá obdoby a postupem času se ještě stupňuje.
Někteří členové tlupy to nevydrží – snad je hnáni strachem či výčitkami – a jakmile dorazí do blízkosti svých domovů, skupinu tajně opouštějí. Roháčova banda se tak postupně zmenšuje. Na přelomu roku 1570 zůstává jen tvrdé jádro: sám vůdce Martin Roháč, jeho pravá ruka Mikuláš Míča z Předklášteří u Tišnova a bývalý řezník Jan Čech.
Tito tři muži už nemají co ztratit – na bedrech nesou krev desítek lidí a dobře vědí, že kdyby je chytili, čeká je provaz či něco horšího. Místo aby se stáhli, ještě přitvrdí. Jejich činy se nyní stávají téměř démonickými.
Rituál krutosti
Poslední fáze Roháčova řádění už připomíná krutý krvavý rituál, v němž se vražda mísí s pověrou. Ve středních Čechách tlupa překračuje veškeré myslitelné hranice. Nedaleko Mělníka přepadnou těhotnou ženu, ubijí ji a z jejího těla vyříznou nenarozený plod.
Podobný otřesný čin zopakují vzápětí i u Čáslavi a u Chrudimi – během krátké doby zavraždí tři těhotné ženy a z jejich těl vyjmou celkem čtyři nenarozené děti. Roháč a jeho druhové z tělíček vynímají srdce, plíce a játra, která si poté uvaří a snědí. V té chvíli se z lupičů stávají kanibalové, kteří se nezastaví před ničím.
Jak mohli provést takovou ohavnost? Snad je už omrzely obyčejné vraždy, snad se z nich stali šílenci z otupění neustálým násilím. Oni sami však u výslechu udají jiný motiv – věřili pověře, že pojídání orgánů nenarozených dětí jim dodá zvláštní sílu a odvahu k dalším zločinům.
Trojice vrahů se stává postrachem kraje, démonickou hrozbou, o které se lidé šeptem zmiňují u zapálených loučí. Strach však není jediným, co se šíří – jejich počínání pobouřilo i tehdejší úřady natolik, že je nemilosrdně pronásledují. Ani brutalita zločinců jim nakonec nepomůže uniknout spravedlnosti.
Útrpná spravedlnost
Rok 1571 přináší rychlý pád Roháčovy bandy. V lednu je poblíž Tišnova konečně dopaden jeden z trojice – Mikuláš Míča. Zajali ho nejspíš muži zemského hejtmana (jakési dobové četnictvo) po tipu od vyděšených vesničanů. Míča putuje do vězení a čeká ho krutý výslech.
V 16. století znamená vyšetřování zločinu zpravidla torturu – útrpné právo povoluje mučení obviněných, aby se přiznali a prozradili případné spoluviníky. Nejinak je tomu zde: Míča je natahován na skřipec, pálen rozžhaveným železem či drásán kleštěmi, dokud se v bolestech „nepřizná“.
Netrvá dlouho a prozradí jména svých druhů. Možná má dojem, že horší než tohle mu už nemůže nikdo udělat – a pokud by zůstal zatvrzelý, trýznění by stejně pokračovalo. Jeho doznání je voda na mlýn spravedlnosti: nyní už úřady vědí, po kom jít.
Zakrátko železa cvakají i na rukou Martina Roháče, posledního člena bandy. Překvapivě ho polapí přímo v jeho rodné Velké Bíteši. Domníval se snad, že doma bude v bezpečí? Možná už neměl sílu prchat daleko. Osamělý desperát se tak ocitá v ruce spravedlnosti přímo tam, kde se narodil. Následují nevyhnutelné výslechy na mučidlech.
Stejně jako Míča, i Roháč brzy v bolestech přiznává všechny své zločiny. Neláme se v něm hrdost vojáka – nepotřebuje si hrát na mučedníka. Naopak, ke všemu se otevřeně doznává a jeho výpověď v detailech souhlasí s tím, co nezávisle řekl Míča o kus dál v Tišnově. Teprve nyní si můžeme být jisti, že hrůzné historky nelhaly: zpovědi obou lapků se shodují na počtu vražd i jejich děsivých podrobnostech.
Z dnešního pohledu víme, že mučením vynucené výpovědi bývaly často nespolehlivé – lidé pod takovým tlakem řekli cokoli, aby utrpení skončilo. Avšak zde brutální skutky potvrdilo hned několik pachatelů nezávisle na sobě. Nezpochybnitelné je i číslo obětí.
Martin Roháč má na svědomí nejméně 59 zavražděných lidí během necelých tří let. Ani předtím, ani potom se v našich dějinách neobjevil sériový vrah s tak děsivou bilancí. Nyní stanul před soudem a zbývá rozhodnout, jaký trest je pro takového „lotra“ nejvýstižnější.
Rozsudek vynáší soudci 7. února 1571 ve Velké Bíteši. Spravedlnost se rozhodne být tentokrát stejně krutá, jako byly Roháčovy vlastní činy. Tehdejší trestní právo dává soudcům možnosti strašlivých poprav, které mají nejen zprovodit zločince ze světa, ale i varovat ostatní od podobných skutků.
Zřejmě žádný provinilec si takový exemplární trest nezasloužil více než Martin Roháč. Za svoje loupeže, vraždy a kanibalismus je odsouzen k smrti lámáním kolem – jednomu z nejkrutějších popravčích metod středověku.
Verdikt stanoví, že před popravou bude Roháč ještě veřejně mrzačen u pranýře: kat mu má postupně odsekat všechny články prstů na rukou. Pak bude převezen na popraviště a tam ho čeká dlouhá smrt v křečích. Rozsudek byl vykonán dne 17. února 1571.
Podle dochovaných svědectví Martin Roháč ještě žil, když jeho zmučené tělo vplétali do kola. Poprava trvá nezvykle dlouho – provádí ji sám brněnský mistr popravčí Johann Martin Neumeister se šesti pomocníky, pro které to zřejmě byla výjimečná podívaná i v jejich drsném řemesle. Tak skončil zřejmě nejhorší vrah českých dějin.
Zdroje:
https://nasregion.cz/brutalni-vrah-z-16-stoleti-prepadal-kupce-a-vrazdil-tehotne-zeny-aby-mohl-snist-jejich-plod-39722/
https://kriminalistika.eu/muzeumzla/rohac/rohac.html
https://www.kampocesku.cz/clanek/29252/lapka-vrah-a-kanibal
https://zoom.iprima.cz/historie/martin-rohac-cesky-vrah
https://epochaplus.cz/muceni-nejslavnejsiho-ceskeho-vraha-rohac-zabil-59-lidi/
https://g.cz/jedl-tehotne-zeny-i-nenarozene-deti-martin-rohac-se-za-sve-ciny-dockal-bolestive-pomsty/
https://kriminalistika.eu/muzeumzla/rohac/rohac.html
https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/seriovi-vrazi
https://www.securitymagazin.cz/security/nejhorsi-seriovy-vrah-v-ceskych-dejinach-zapomenuty-travestita-jmenem-rohac-ktery-zabil-59-lidi-1404060164.html
