Článek
Je sobota dopoledne. Většina lidí si užívá volno, já drhnu koupelnu. Mám na sobě vytahané tričko od Sava, na hlavě drdol, který vypadá jako ptačí hnízdo, a náladu pod psa. Manžel je v garáži, děti na kroužku. Crrrn.Ten zvuk mnou projede jako elektrický šok. Podívám se na hodiny. Deset dopoledne. Nikdo nemá přijít. Jdu k oknu, opatrně odhrnu záclonu. Stojí tam ona. Marcela. V ruce drží vodítko se svým psem a tváří se, že čeká na červený koberec. Zase neceknula předem. Zase „jde jen náhodou kolem“ z procházky (bydlí tři kilometry daleko, takže „náhoda“ je to asi taková, jako že v červenci sněží). V tu chvíli mám dvě možnosti. Buď otevřu, omluvím se za svůj vzhled, narychlo sklidím nepořádek v kuchyni a budu dvě hodiny poslouchat její monology. Nebo budu dělat mrtvého brouka a riskovat rodinné drama. Dneska jsem zbabělá. Otevírám. „Jé, ahoj Leni! Šli jsme s Beníkem kolem, tak mě napadlo, že zkusím, jestli máš kafe,“ hlásí vesele a už se hrne do předsíně, aniž by si zula boty.
„Ty tady máš ale provozní nepořádek…“
Marcela není ten typ návštěvy, která si sedne, vypije kávu a jde. Marcela je inspektor. Zatímco já v panice rovnám časopisy na stole a snažím se schovat koš s nevyžehleným prádlem, ona se rozhlíží. „Teda, vy tu máte nějak tmavo. Ta okna by chtěla umýt, viď? Já jsem je dělala minulý týden, mám na to super přípravek, pošlu ti odkaz, evidentně ho potřebuješ,“ rýpne si, zatímco přejíždí prstem po parapetu. Vařím kávu a v duchu počítám do deseti. Můj muž, její bratr, samozřejmě z garáže nevyleze. Ví, že tam je. Slyšel zvonek. Ale je to zbabělec, který ví, že když tam půjde, bude muset poslouchat její stížnosti na manžela, na práci, na ceny másla. Takže to nechá na mně. „A ty jsi takhle po ránu ještě v pyžamu?“ zeptá se Marcela, když jí podávám hrnek. „To není pyžamo, Marcelo. Uklízím. Je sobota.“ „Aha. No, já stíhám úklid v pátek, abych měla víkend volný pro rodinu. Ale každý to máme jinak, že?“ Cítím, jak mi stoupá tlak. Je to klasická pasivní agrese. Přijde nepozvaná, vyruší mě v práci, sní mi sušenky, zkritizuje mi domácnost a pak odejde s pocitem, jaká je skvělá švagrová, že nás navštívila.
Mobil jako zbraň
Problém není jen v tom, že chodí. Problém je v tom, že nerespektuje slovo „ne“. Před měsícem jsem měla chřipku. Ležela jsem v horečkách, potila se do peřin. Zvonek. Napsala jsem jí SMS: „Marcelo, neotevřu, je mi zle, mám horečku. Nezlob se.“Odpověď přišla okamžitě: „Ale já ti nesu pomeranče! Jen ti je podám.“ „Ne, opravdu chci spát. Nechoď sem.“Myslíte, že odešla? Ne. Zvonila dál. Pak začala bouchat na dveře. Nakonec volala mému muži do práce, že „Lenka asi omdlela, protože neotvírá, a ona má o mě strach“. Manžel mi vyděšeně volal, já jsem musela vstát, doplazit se ke dveřím a otevřít jí. Vtrhla dovnitř jako velká voda. „No vypadáš příšerně,“ zhodnotila mě. „Tady máš ty pomeranče. A vyvětrej si tu, je tu smrad jako v opičárně.“ Seděla u mé postele půl hodiny, než jí došlo, že opravdu nebudu konverzovat. Byla jsem jí vděčná? Ne. Nenáviděla jsem ji.
Bod zlomu: Nedělní oběd
Pohár přetekl minulou neděli. Měli jsme s manželem vzácnou chvilku. Děti byly u babičky (z mé strany), my jsme měli navařeno, otevřeli jsme si víno a pustili si film. Chtěli jsme mít prostě intimní odpoledne. Ve dvě hodiny: Crrrn.Podívali jsme se na sebe. „To je Marcela,“ řekl manžel rezignovaně. „Ne,“ řekla jsem pevně. „Dneska ne. Neotvírej.“ „Ale ona vidí auto před barákem.“ „To je mi jedno. Jsme dospělí lidé ve svém domě. Nemáme povinnost otevírat každému, kdo jde kolem.“ Manžel váhal, ale nakonec zůstal sedět. Zvonek zněl minutu. Pak bouchání. Pak ticho. Pak jí to došlo. Viděla jsem ji přes záclonu, jak stojí u branky, dívá se na naše auto a zuřivě ťuká do mobilu. Pak nasedla do svého auta (takže nešla kolem, přijela cíleně!) a s protáčením kol odjela. „Máme průšvih,“ konstatoval manžel.
Rodinný soud
A měl pravdu. Večer volala tchyně. „Co jste to té Marcele udělali?“ spustila na manžela vyčítavým tónem. „Přijela ke mně úplně zhroucená. Prý stála u vašich dveří, slyšela vás uvnitř, jak se bavíte, a vy jste ji nechali stát venku jako psa.“ „Mami, my jsme chtěli mít klid…“ hájil se manžel chabě. „Klid? Od vlastní sestry? Chtěla vás jen pozdravit! Nesla vám kousek buchty! To jste se tak zkazili, že si ani nevážíte rodiny? Lenka je na ni dlouhodobě vysazená, já to vidím, ale že se přidáš i ty…“ Tchyně mi pak poslala dlouhou zprávu o tom, jak je rodina to nejdůležitější a jak je smutné, že buduji mezi sourozenci zdi. Marcela teď hraje roli ublížené chudinky. Na rodinné oslavě mě okázale ignorovala a každému, kdo byl ochoten poslouchat, vyprávěla verzi o tom, jak ji „vyhodili od dveří“. Nikdo se nezeptal mě. Nikdo neřeší, že slušnost je zavolat předem. V jejich očích jsem já ta asociální, nafoukaná panička, co si neváží návštěv.
Zamknutá branka
Od té doby zamykám branku na klíč, i když jsme doma. Cítím se ve vlastním domě jako ve vězení. Kdykoliv zazvoní zvonek, lekne se celá rodina. Manžel mi naznačuje, že bych se měla Marcele omluvit, aby byl „klid v rodině“. Ale za co? Za to, že chci mít právo chodit doma nenamalovaná? Za to, že nechci každou neděli hostit inspekci? Mám pocit, že pokud ustoupím a omluvím se, dám jí tím zelenou k tomu, aby u nás zvonila kdykoliv se jí zachce, až do konce života. Zároveň ale vidím, jak to rozežírá vztahy s tchyní a manželem. Jsem v pasti mezi svou hrdostí a rodinným klidem.
