Článek
Zvonění telefonu mě vyrušilo při pletí záhonku. Na displeji svítilo jméno „Teta Jarmila“. Zarazila jsem se. Teta Jarmila mi nevolala pět let. Naposledy, když potřebovala půjčit peníze na novou pračku. „Ahoj Ivanko!“ švitořila přeslazeným hlasem, který ve mně okamžitě spustil varovný signál. „Tak jsme si s rodinou říkali, jak se máš. A vzpomněli jsme si na Karlíka, chudáka starého… Hele, poslouchej, mladí by chtěli jet v červenci na týden k vodě. Tak nás napadlo, že bychom si vzali ten první týden v červenci na chatě. Klíče máš v Praze, nebo se máme stavit?“ Málem mi vypadla motyčka z ruky. Žádná otázka „Můžeme?“. Žádné „Hodilo by se ti to?“. Prostě oznámení. „Teto, ale já tam v červenci budu s dětmi. A navíc… tu chatu jsem zdědila já. Není to veřejný penzion,“ řekla jsem opatrně. Ticho na druhé straně by se dalo krájet. „No dovol?“ ozvalo se pak ledově. „Je to majetek naší rodiny! To, že to Karel napsal na tebe, je jen papírování. Přece nebudeš tak lakomá, že bys vlastním sestřenicím neumožnila rekreaci!“
Kde jste byli, když teklo do střechy?
Abychom si to ujasnili: Strýc Karel nebyl žádný boháč. Byl to skromný člověk, který svou chatu miloval, ale na stáří už na ni nestačil. Posledních deset let jeho života jsem tam jezdila každou sobotu. Ne se opalovat. Jezdila jsem tam makat.S manželem jsme opravili střechu, kudy zatékalo do ložnice. Vyklidili jsme tuny starého harampádí. Zavedli jsme tam novou elektřinu. Všechno jsme to platili ze svého, protože strýc měl jen malý důchod. Kde byla teta Jarmila? Kde byli bratranci Petr a Pavel? „Nemáme čas, stavíme barák.“ „Je to z ruky.“ „Karel je náladový, nedá se s ním vydržet.“ Strýc mi tu chatu neodkázal z rozmaru. Odkázal mi ji, protože věděl, že v každém tom prkně je můj pot a moje peníze. V závěti stálo jasně: „Ivance, jediné, která mě neopustila.“
Nájezdníci s kalendářem
Myslela jsem, že tetu Jarmilu jsem odbyla. Omyl. O týden později mi cinkla zpráva na Messengeru. Bratranec Petr mě přidal do skupiny „Léto na chatě“. Byli tam všichni. Teta, strýc, bratranci, jejich manželky. A v té skupině visela sdílená tabulka. Excel. „Takže rodina, tady je rozpis,“ psal Petr. „My si bereme druhý týden v srpnu. Máma chce ten červenec, jak říkala. Pavel by tam chtěl udělat v září rozlučku se svobodou pro kamaráda (cca 10 lidí). Ivčo, napiš tam, kdy tam chceš být ty, ať se nekryjeme. Jo a zajisti, aby byla napuštěná vířivka a posekaná tráva, minule to prý Karel měl zarostlé.“
Zatmělo se mi před očima. Oni si nejenže nárokovali můj majetek. Oni mi dávali úkoly! Vířivku jsme tam mimochodem koupili my s manželem loni k Vánocům. Strýc ji ani nestihl využít. Napsala jsem do skupiny jedinou větu: „Chata je můj soukromý majetek. Nikomu ji nepůjčuji, nepronajímám a žádný rozpis neplatí. Prosím, respektujte to.“
„Okradla jsi nás!“
Reakce byla okamžitá a zdrcující. Petr mi zavolal a řval na mě tak, že jsem musela dát telefon od ucha. „Ty jsi normální zlodějka! Zblbla jsi starého senilního chlapa, aby ti to napsal, a teď děláš hogo fogo! Ta chata má hodnotu pět milionů! My máme nárok na podíl!“ „Měli jste dědické řízení napadnout, když byl čas,“ řekla jsem třesoucím se hlasem. „Nikdo z vás tam ani nepřišel.“ „Protože jsme mysleli, že se zachováš slušně! Že to budeš spravovat pro rodinu! Ale ty jsi sobecká nána, co vidí jen prachy!“
Nejhorší nebyl ten křik. Nejhorší bylo, co následovalo. Začali mě pomlouvat po celé vesnici, kde chata stojí. Když jsem tam přijela minulý víkend, sousedka se na mě ani nepodívala. „Slyšela jsem, že jste rodinu pěkně natáhla,“ prohodila přes plot, když věšela prádlo. „Chudák paní Jarmila, prý nemůže ani na hrob bratrovi, jak se z toho zhroutila.“ Jarmila na hrobě nebyla. Já tam chodím každý týden zalévat macešky.
Dilema zamčených dveří
Teď sedím na terase, dívám se na řeku a místo klidu cítím úzkost. Chata je krásná. Je to moje místo klidu. Ale ten jed, který rodina plive, to místo zamořil. Manžel mi říká: „Vykašli se na ně. Zablokuj si je. Jsou to paraziti.“ Jenže je to těžké. Je to moje krev. Včera mi přišla SMS od tety: „Doufám, že jsi šťastná, že jsi rozbila rodinu kvůli pár metrům čtverečním. Pamatuj, že rakev nemá kapsy.“
Mám chuť tu chatu prodat. Zbavit se toho břemene, té závisti. Koupit si něco na druhém konci republiky, kde mě nikdo nezná. Ale pak se podívám na tu pergolu, kterou strýc tak miloval, a vím, že bych tím zradila jeho památku. On chtěl, aby to zůstalo mně. Ne těm, kteří si vzpomněli, až když se rozdávalo dědictví.
