Článek
Nikdo z obyvatel klidné Seymour Avenue netušil, že za zdmi nenápadného domu číslo 2207 se odehrávalo naprosté peklo. Ariel Castro, tehdy řidič školního autobusu, tu v rozmezí let 2002 až 2004 postupně uvěznil tři dívky, které unesl z okolních ulic.
Jejich zmizení tehdy šokovala rodiny i místní, ale postupně se stala jen nevyřešenými případy v policejních spisech. Michelle Knightová zmizela první. Psal se 22. srpen 2002 a jednadvacetiletá drobná žena pospíchala na schůzku se sociální pracovnicí kvůli péči o svého malého syna, když k ní u chodníku zastavilo známé auto. Za volantem seděl Ariel Castro, otec její kamarádky, a ochotně nabízel svezení.
Michelle, která Castrovu rodinu okrajově znala, nastoupila – netušíc, že tím začíná její více než jedenáctileté martyrium. Policie její zmizení bohužel nebrala příliš vážně – protože byla mladá dospělá s obtížným rodinným zázemím, vyšetřovatelé se domnívali, že mohla odejít dobrovolně. Po 15 měsících ji dokonce odstranili z federální databáze pohřešovaných osob. Její jméno upadlo v zapomnění, zatímco ona sama trpěla v tichu Castrova domu.
Amanda Berryová zmizela o necelý rok později, 21. dubna 2003 – den před svými 17. narozeninami. Večer ještě stihla zavolat sestře, že končí směnu v rychlém občerstvení Burger King a má odvoz domů od otce své kamarádky – znovu to byl Ariel Castro. Domů však Amanda nikdy nedorazila. O týden později její matka zoufale přijala telefonát z dceřina čísla: neznámý muž do sluchátka oznámil „Mám Amandu. Je v pořádku a za pár dní se vrátí.“
Louwana Millerová, Amandina matka, se odmítla smířit se ztrátou a neúnavně ji hledala. V roce 2004 ji v televizní show falešně ujistila samozvaná věštkyně Sylvia Browneová, že Amanda už nežije – a ta slova zlomila matčinu naději. Louwana Millerová zemřela v březnu 2006 na selhání srdce, aniž by se dočkala shledání se svou dcerou.
Gina DeJesusová byla nejmladší z obětí – ztratila se 2. dubna 2004 cestou ze školy domů ve svých 14 letech. Náhodou potkala Castra, otce své kamarádky Arlene. Řekl, že ji sveze k rodičům, a Gina, která mu důvěřovala, nastoupila do vozu. Domů už nedojela.
Všechny tři dívky tak skončily uvězněné v omšelém domě na adrese 2207 Seymour Avenue. Castro je připoutal řetězy v zamčených místnostech a okna zabednil prkny. Zajatkyně trpěly hladem, nesměly se ani umýt. Toaletu jim nahrazoval kýbl v koutě místnosti.
Michelle Knightová a Gina DeJesusová spaly spoutané spolu v malé ložnici v patře, zatímco Amanda Berryová byla držena odděleně. Právě Amanda na Vánoce 2006 porodila Castrovi dceru Jocelyn přímo v zajetí – rodila v nafukovacím dětském bazénku, porod vedla vyděšená Michelle za Castrovy asistence. Dítě po narození nedýchalo a Castro hrozil Michelle smrtí, pokud holčička zemře.
Knightová tehdy neváhala a novorozené děvčátko oživila dýcháním z úst do úst. Zachránila tak život dítěti – a nepřímo i sobě. Knightová během zajetí celkem pětkrát otěhotněla, ale Castro ji bitím do břicha o dítě připravil. Opakované znásilňování, surové bití a psychické ponižování byly v domě na denním pořádku.
Castro své oběti udržoval ve stavu neustálého strachu. „Pořád nás sledoval… než se otevřely dveře, srdce nám bušilo hrůzou,“ vzpomínala Gina DeJesusová. Kdykoli se ozvaly jeho kroky na schodech, dívky strnuly – netušily, jaké mučení přijde tentokrát. Únosce je dokonce občas testoval: schválně nechal odemčeno, a pokud se některá pokusila uprchnout, krutě ji zbil.
Na jaře 2013 se Castrova ostražitost povážlivě otupila. 6. května 2013 kolem páté hodiny večer zapomněl při odchodu z domu zamknout vnitřní dveře. Amanda Berryová ucítila příležitost. I když se bála, že to může být past – v minulosti je takto zkoušel – sebrala odvahu a začala křičet o pomoc. Vnější dveře zůstaly zavřené, ale Amandin křik uslyšeli sousedé na ulici.
Jako první přiběhl soused Angel Cordero, hned po něm Charles Ramsey. Ramsey pomohl Amandě vykopnout spodní část vchodových dveří a společně ji vytáhli ven, i s malou Jocelyn v náručí.
Policisté dorazili během několika minut. Proběhli dům se zbraněmi v rukou – a z potemnělé chodby k nim zničehonic vyběhla drobná žena s vystrašenýma očima. „You saved me – Vy jste mě zachránil!“ opakovala Knightová a objímala strážníka, který ji našel. Hned za ní se zjevila Gina DeJesusová.
Po letech utrpení a izolace byly všechny tři živé a volné. Ten večer se Cleveland radoval. V ulici Seymour Avenue se shromáždili sousedé, plakali štěstím, objímali zachráněné ženy i jejich rodiny. Místní noviny psaly o „zázraku v Clevelandu“ – po tak dlouhé době působilo nalezení pohřešovaných živých skutečně jako zázrak naděje.
Ariel Castro byl zatčen ještě téhož dne, 6. května 2013, nedaleko svého domu. Vyšetřování potvrdilo, že jednal sám – dva jeho bratři, zadržení spolu s ním preventivně, neměli s únosy nic společného a byli brzy propuštěni. Zprávy o hrůzném nálezu v obyčejném domě se rozšířily do celého světa. Veřejnost žádala přísný trest pro „monstrum z Clevelandu“.
Prokurátor označil Castrovy zločiny za tak otřesné, že zvažoval žádat trest smrti za „každou vraždu nenarozeného dítěte“, které Castro způsobil systematickým bitím těhotné Knightové. Soudní proces nakonec ani nebyl třeba: Castro se v červenci 2013 dohodl s žalobci a přiznal vinu v 937 bodech obžaloby, včetně únosů, znásilnění a vraždy plodu, výměnou za to, že nedostane trest smrti.
1. srpna 2013 pak soud vynesl rozsudek: doživotí bez možnosti podmínečného propuštění plus 1 000 let vězení navíc. Castro u soudu projevoval bizarní směs kajícnosti a sebelítosti – prohlásil, že „není žádné monstrum, jen prostě silně závislý na sexu“, a snažil se přesunout vinu na svou poruchu a těžké dětství.
O pár týdnů později, 3. září 2013, byl Ariel Castro nalezen oběšený ve své cele v nápravném zařízení Orient v Ohiu – spáchal sebevraždu necelý měsíc po začátku výkonu trestu. Jeho temná životní kapitola tak skončila dřív, než na něj plně dolehl dosud nepoznaný pocit bezmoci.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Ariel_Castro_kidnappings
https://people.com/crime/ariel-castro-kidnappings-cleveland-survivors-timeline/
https://www.missingkids.org/blog/2023/we-are-doing-great
https://www.newyorker.com/news/amy-davidson/michelle-knight-missing
