Článek
Varian Fry přijel do Marseille v srpnu 1940. Měl u sebe peníze, seznam ohrožených lidí a úkol, který měl trvat jen pár týdnů. Z Francie už byla jiná země než ta, do které se utíkalo před Hitlerem. Německo ji v červnu porazilo, Paříž byla obsazená a ve Vichy vznikla vláda, která s nacisty spolupracovala.
V podmínkách příměří byla věta, která pro německé a rakouské uprchlíky znamenala smrtelnou hrozbu: francouzská vláda měla na požádání vydávat osoby, které Němci jmenovitě požadovali.
V Marseille se tehdy tísnili lidé, kteří potřebovali razítko, vízum, lístek na loď, propustku z internačního tábora nebo někoho, kdo je v noci převede přes Pyreneje. Mnozí z nich nebyli anonymní. Nacisté dobře věděli, koho hledají. Marc Chagall, Hannah Arendtová, Max Ernst, André Breton, Lion Feuchtwanger, Heinrich Mann nebo Franz Werfel.
Fry nebyl diplomat ani žádný profesionální agent. Byl to americký novinář. Do Marseille ho poslal Emergency Rescue Committee, soukromý americký výbor, který vznikl po pádu Francie. Původně měl pomoct zhruba dvěma stům umělců, spisovatelů a odpůrců nacismu. Ve svém hotelovém pokoji ale brzy zjistil, že dvě stě jmen rozhodně nestačí.
Muž, který viděl Berlín
Varian Mackey Fry se narodil 15. října 1907 v New Yorku a vyrůstal v Ridgewoodu v New Jersey. Vystudoval klasická studia na Harvardu a po škole pracoval jako novinář a editor. V roce 1935 jel do Berlína jako reportér. Viděl tam protižidovské násilí v ulicích. Lidé byli biti a ponižováni, policie nezasahovala. Fry o tom psal v americkém tisku a později se k té zkušenosti vracel jako k okamžiku, kdy si udělal jasno o nacismu.
Ve třicátých letech psal o zahraniční politice a pohyboval se mezi lidmi, kteří sledovali Evropu z New Yorku. Znal intelektuály, nakladatele, novináře a lidi kolem literatury. Když v roce 1940 padla Francie, nešlo pro něj o vzdálenou zprávu z novin. Mnoho lidí, o kterých četl nebo které znal přes známé, zůstalo uvězněných na jihu Francie.
Dne 25. června 1940 se v newyorském hotelu Commodore sešla skupina významných Američanů. Bylo to jen tři dny po podpisu francouzsko-německého příměří. Vybrali peníze a založili Emergency Rescue Committee. Někdo musel jet do Francie. Fry se přihlásil.
Do Marseille odjel 4. srpna 1940. Měl u sebe ukrytých tři tisíce dolarů, a seznam asi dvou set lidí, kterým měl pomoct. Pomohla mu i Eleanor Rooseveltová. Podporovala vydání nouzových víz a dala Fryovi doporučující dopis, který mu měl v Marseille otevírat dveře.
Město bylo plné čekajících lidí. V kavárnách, hotelech, kancelářích a u konzulátů se mluvilo o stejných věcech: americké vízum, francouzské výstupní povolení, španělské tranzitní vízum, portugalské tranzitní vízum, lístek na loď, peníze na cestu, propustka z tábora. Nestačilo mít jedno razítko. Člověk potřeboval několik papírů za sebou a každý mohl chybět v nejhorší chvíli.
Fry nejdřív pracoval z hotelu Splendide. Uprchlíci za ním začali chodit přímo do pokoje. Brzy bylo jasné, že jeho mise nebude na tři týdny. Koncem srpna vznikla kancelář Centre Américain de Secours, Americké záchranné centrum. Oficiálně šlo o pomoc uprchlíkům. Ve skutečnosti se v Marseille postupně skládala síť lidí, kteří dělali i věci, za které je mohli zatknout.
Fry nepracoval sám. Kolem něj vznikl tým složený zuprchlíků, Američanů a Francouzů. Daniel Bénédite se stal jeho zástupcem. Mary Jayne Goldová, bohatá Američanka žijící ve Francii, pomáhala financovat provoz. Miriam Davenportová se podílela na výběru lidí a každodenní práci. Leon Ball doprovázel uprchlíky k hranici. Charlie Fawcett seděl v kanceláři jako recepční i strážce.
Willi Freier, známý také jako Bill Spira, uměl padělat razítka a dokumenty. Albert Hirschman, německý uprchlík z Berlína, se později stal známým ekonomem, ale v Marseille pomáhal s nelegálními cestami přes hranice. Justus Rosenberg byl tehdy ještě velmi mladý a také pracoval pro Fryovu síť. Důležitý byl i americký vicekonzul Hiram „Harry“ Bingham IV. Nejednal vždy podle pokynů nadřízených. Pomáhal s vízy, ukrýval lidi a u případu Liona Feuchtwangera sehrál zásadní roli.
Spisovatel Lion Feuchtwanger byl pro nacisty zvlášť nenáviděné jméno. Už před válkou patřil k jejich ostrým kritikům. Ve Francii byl internován v táboře Les Milles. Bingham a další ho pomohli dostat ven. Prý byl při útěku převlečený za ženu a ukrytý u Binghama doma.
Cesta přes Pyreneje
Ne všichni mohli odjet legálně. Fryova síť proto používala dvě cesty najednou. Jedna byla legální: shánět víza, psát žádosti, uplácet, přemlouvat úředníky, platit lístky a posílat lidi do Lisabonu, odkud ještě pluly lodě do Ameriky.
Druhá byla nelegální. Když člověk neměl výstupní povolení, šel s průvodcem přes Pyreneje do Španělska. Trasy vedly po pašeráckých stezkách. Lidé šli v noci, často s mizernou fyzickou kondicí, s kufry, cennostmi, obrazy nebo jen s tím, co unesli.
Přechod přes hory nebyl žádný romantický útěk. Člověk mohl zabloudit, spadnout, být chycen francouzskou policií, španělskou stráží nebo skončit zpátky v rukou lidí, před nimiž utíkal. Někdy šlo o hodiny čekání na správný okamžik.
Na podzim 1940 si Fryovi lidé pronajali opuštěnou vilu asi půl hodiny od Marseille. Jmenovala se Villa Air-Bel. Sloužila jako bezpečný dům pro členy týmu i pro uprchlíky, kteří potřebovali zmizet z očí úřadů. Někdo jí říkal Château Espère-Visa, zámek naděje na vízum.
Ve vile se potkávali lidé, kteří by se za normálních okolností scházeli v galeriích, nakladatelstvích nebo kavárnách. André Breton, Jacqueline Lamba Bretonová, Wifredo Lam, Max Ernst, další umělci a spisovatelé. Čekali na papíry, na peníze, na zprávu z konzulátu, na loď nebo na průvodce.
Čekání bylo dlouhé, a tak se tam i pracovalo. Surrealisté kreslili, psali, hráli hry, vymýšleli a snažili se udržet si nějaký běžný denní rytmus. Nad tím vším ale viselo jediné: kdy přijde další kontrola nebo zatčení.
Marc Chagall patřil mezi lidi, které se Fry snažil dostat z Francie. Nebylo to jednoduché. Chagall byl už slavný, žil ve Francii dlouho a nechtěl uvěřit, že situace je tak nebezpečná, jak mu říkali ostatní. Podobně uvažovala řada uprchlíků. Měli za sebou roky útěků, ztrátu domova, čekání na dokumenty a často i strach, že odchod znamená konec všeho, co v Evropě dělali.
Chagall nakonec Francii opustil. Fryova síť pomohla i dalším lidem, jejichž knihy, obrazy, hudba nebo politické texty byly pro nacisty důvodem k pronásledování.
Fryovi však nepřekáželi jen vichističtí policisté. Problém měl i s americkými úřady. Spojené státy byly v roce 1940 ještě neutrální a udržovaly s Vichy diplomatické vztahy. Americká vláda měla přísnou imigrační politiku a část diplomatů se obávala, že Fryovo porušování francouzských zákonů poškodí vztahy s Vichy.
Washington mu opakovaně vzkazoval, aby respektoval místní zákony. Jenže místní zákony v praxi znamenaly, že lidé na seznamu mohli skončit v rukou nacistů. A tak Fry pokračoval.
Francouzská policie ho sledovala, vyslýchala a častiozadržovala. Kancelář byla pod tlakem. Lidé kolem něj riskovali víc než pracovní nepříjemnost. Dne 29. srpna 1941 byl Fry zatčen. Po noci ve vazbě dostal dvě hodiny na sbalení věcí a byl odveden k hranici. Ironií bylo, že sám chvíli nemohl pokračovat dál, protože neměl platná výstupní a tranzitní víza. Nakonec odjel přes Lisabon a v listopadu 1941 se vrátil do Spojených států.
Nechtěný hrdina
Po návratu do Ameriky z něj hned nebyla žádná oslavovaná osobnost. Výbor Emergency Rescue Committee s ním přerušil spolupráci, protože Fry ostře kritizoval americké ministerstvo zahraničí a jeho přístup k uprchlíkům. V roce 1942 napsal do The New Republic článek o vyvražďování Židů v Evropě. Volal po tom, aby Spojené státy otevřely dveře lidem prchajícím před Němci. Text tehdy velkou odezvu neměl.
V roce 1945 vydal knihu Surrender on Demand. Popsal v ní práci v Marseille, seznamy jmen, úřední překážky, konzuláty, policii, internační tábory i lidi, kteří se snažili dostat pryč dřív, než je někdo vydá.
Po válce pracoval jako novinář na volné noze, psal, učil na střední a vysoké škole. V roce 1963 ho ocenil International Rescue Committee. Setkal se tehdy znovu s některými lidmi, kterým pomáhal. Zemřel 13. září 1967. Bylo mu devětapadesát.
Varian Fry byl dlouho známý hlavně mezi lidmi, kteří se zabývali dějinami exilu, umění a holokaustu. Globální uznání přišlo pozdě. V roce 1994 ho izraelský památník Jad Vašem uznal jako Spravedlivého mezi národy. Byl prvním Američanem, který toto ocenění dostal.
Zdroje:
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/varian-fry
https://exhibitions.ushmm.org/americans-and-the-holocaust/personal-story/varian-fry
https://www.rescue.org/article/true-story-behind-transatlantic-and-irc
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/fry.html
https://thejewishmuseum.org/exhibitions/assignment-rescue-the-story-of-varian-fry-and-the-emergency-rescue-committee/
https://www.jfr.org/rescuer/fry-varian
https://www.smithsonianmag.com/history/saving-the-jews-of-nazi-france-52554953/
https://rosemarysullivan.com/books/non-fiction/villa-air-bel/
https://www.politybooks.com/bookdetail?book_slug=marseille-1940-the-flight-of-literature–9781509565429
https://www.rescue.org/article/varian-frys-holocaust-rescue-network-and-origins-irc
