Článek
Nikdy bych nevěřila, že se dožiju dne, kdy mě bude na dětském hřišti lustrovat hlídka Policie ČR jako nějakého kriminálníka. Seděla jsem na lavičce, ruce se mi třásly tak, že jsem nemohla udržet občanský průkaz. Naproti mně stála mladá žena v drahé sportovní soupravě, v ruce držela iPhone a hysterickým hlasem opakovala policistovi: „Viděla jsem to jasně! Byla to brutalita! To dítě letělo metr vzduchem! Ta paní je psychicky labilní!“ Vedle mě vzlykal čtyřletý Filípek. Ne proto, že by ho bolel zadek. Ale proto, že cítil ten stres a křik kolem. Chtěla jsem ho obejmout, uklidnit ho. „Nesahejte na něj, paní!“ vyštěkla na mě ta cizí žena. „Počkáme na sociálku a na matku.“ Zírala jsem na ni a v krku jsem měla knedlík. Před pěti minutami jsem tomu malému klukovi zachránila život. Teď jsem tu seděla jako odsouzenec čekající na popravu.
Střet dvou světů
S dcerou Lenkou jsme měly neshody ohledně výchovy už dřív. Lenka je moderní matka. Vyznává respektující výchovu, nevýchovu, kontaktní rodičovství… já se v těch názvech ztrácím. V praxi to vypadá tak, že Filípek je zlatíčko, kterému se nesmí říct „ne“. Když po mně hází jídlo? „Babi, on jen zkoumá gravitaci a texturu pokrmu.“ Když mě kopne do holeně? „Babi, on jen ventiluje frustraci, musíme mu pomoct pojmenovat emoce.“ Já jsem vychovala dvě děti. Dostaly na zadek, když to bylo nutné. Vyrostli z nich slušní lidé (nebo jsem si to aspoň myslela). Doteď jsem mlčela. Respektovala jsem, že je to její dítě. Ale když jsem hlídala já, snažila jsem se nastavit mantinely. Filípek u mě věděl, že se neřve a nehází věcmi.
Incident v obchodě
První varování přišlo minulý týden. Byli jsme v hračkářství. Filípek chtěl drahé lego. Řekla jsem ne. Začal se vztekat, lehl si na zem a kopal do regálů. Chytila jsem ho za ruku a rázně ho zvedla. „Okamžitě přestaň, nebo jdeme pryč a nic nedostaneš.“ Lenka, která byla s námi, mi ruku strhla. „Mami! To ho bolí! Takhle se to neřeší!“ Pak si k němu dřepla a patnáct minut mu vysvětlovala, že chápe jeho hněv. Odcházeli jsme s legem. Protože „nemůžeme odcházet v negativní emoci“. Kousla jsem se do jazyka. Ale už tehdy jsem cítila, že to spěje k průšvihu. Dítě, které nezná slovo „ne“, nezná ani slovo „nebezpečí“.
Vteřina od smrti
Dnes odpoledne jsem ho vzala na hřiště. Bylo plno. Hřiště je oplocené, ale branka byla pootevřená. Nějaký tatínek ji nedovřel. Filípek si hrál na písku. Já jsem seděla na lavičce, dva metry od něj. Najednou uviděl na druhé straně silnice psa. Velkého retrívra. „Haf!“ vykřikl a rozběhl se. Vystřelila jsem za ním. „Filípku, stůj!“ Neslyšel. Nebyl zvyklý poslechnout na první dobrou. Proběhl brankou. Vstoupil na chodník. A bez rozhlédnutí vykročil do vozovky. Zleva se řítila bílá dodávka. Řidič troubil, brzdil, gumy kvílely. Byla jsem rychlejší. Skočila jsem po něm. Chytila jsem ho za kapuci bundy a strhla ho zpátky na trávu. Dodávka projela snad dvacet centimetrů od jeho hlavy. Ten závan vzduchu mě praštil do obličeje. Oba jsme spadli na zem. V tu chvíli ze mě vyprchala krev a nahradil ji čistý adrenalin a vztek. Postavila jsem ho na nohy. „Ty kluku jeden pitomá! Chceš se nechat zabít?!“Otočila jsem si ho a dala jsem mu dvě plácnutí přes zadek. Nebylo to týrání. Bylo to takové to „vzpamatuj se“ plácnutí, do kterého dáte všechen ten strach, co jste právě prožili.
Soudkyně z lavičky
A pak se to stalo. „Co to děláte?! Okamžitě ho pusťte!“ Přiběhla k nám ta žena. „Málem ho srazilo auto!“ hájila jsem se, ještě zadýchaná. „To vás neopravňuje k fyzickému násilí! Viděla jsem vás! Mlátila jste ho hlava nehlava! To je trestný čin!“ Vytáhla telefon. „Volám policii.“ Myslela jsem, že žertuje. Nežertovala. Než přijela hlídka, stihla kolem nás udělat dav. Vyprávěla všem, jak jsem „to ubohé dítě srazila k zemi a zkopala“. Policisté byli korektní. Vyslechli mě, vyslechli řidiče dodávky, který tam zastavil a klepal se jako osika. „Paní mu zachránila život,“ řekl řidič policistovi. „Kdyby ho nestrhla, mám ho na kapotě.“ Policista přikývl. „Chápu, paní. Ale paní oznamovatelka trvá na sepsání záznamu o napadení dítěte.“
Dcera vynesla rozsudek
Když dorazila Lenka (zavolali ji policisté), čekala jsem, že mě obejme. Že bude šťastná, že je Filípek naživu. Vystoupila z auta, podívala se na plačícího Filípka, na policajty a na mě. Ta „aktivistka“ k ní hned přiskočila. „Vaše matka ho bila. Mám to natočené, jak na něj křičí.“ Lenka zbledla. Vzala Filípka do náruče. „Mami? Je to pravda? Uhodila jsi ho?“ „Lenko, vběhl pod auto! Lekla jsem se! Dala jsem mu na zadek, aby si pamatoval, že na silnici se nesmí!“ Lenka se na mě podívala pohledem, který mě bolel víc než ta artróza v kolenou. „Takže jsi nezvládla své emoce a uhodila jsi mé dítě. Zneužila jsi svou převahu.“„Zachránila jsem mu život!“ křičela jsem zoufale. „Mohla jsi mu to vysvětlit. Mohla jsi ho obejmout. Fyzický trest je selhání dospělého. Tím jsi mu jen způsobila trauma.“
Odvedla ho do auta. Mě tam nechala stát. S policisty, s tou cizí ženskou, co se tvářila vítězně, a s řidičem dodávky, který jen nevěřícně kroutil hlavou.
Zákaz styku
Dnes mi přišla zpráva. „Mami, po tom, co se stalo, si myslíme, že není bezpečné, abys Filípka hlídala sama. Neovládáš se. Potřebuješ odbornou pomoc na zvládání agresivity. Dokud si to nepřiznáš, uvidíš ho jen pod naším dohledem.“
Sedím doma a koukám na fotku vnuka na krbové římse. Cítím obrovskou křivdu. Ano, plácla jsem ho. Ano, možná jsem na něj křičela. Ale dýchá. Je živý. Nemusíme vybírat malou bílou rakev. Místo vděku jsem ale dostala nálepku agresora. Můj vlastní vnuk se mě teď možná bude bát, protože mu maminka vysvětlí, že babička je zlá a bije děti. Svět se zbláznil. Lidé řeší plácnutí přes zadek, ale to, že dítě nemá pud sebezáchovy, protože ho rodiče nenaučili slovo NE, to nikdo nevidí.
