Článek
Major Jan Zeman se nenarodil z fantazie spisovatele ani z poptávky televizních diváků. Jeho zrod byl naplánovaný v kancelářích federálního ministerstva vnitra. Pár let po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa přemýšleli mocní normalizačního režimu, jak napravit poškozenou pověst bezpečnostních složek.
Po roce 1968 totiž veřejnost Veřejnou bezpečnost (VB) a Státní bezpečnost (StB) přímo nesnášela – vědělo se o jejich podílu na politických procesech 50. let a brutálních zásazích proti demonstrantům. Policisté byli symbolem útlaku. Řešení? Televizní seriál, který je ukáže jako hrdiny.
Už v roce 1971 padl na tiskovém odboru ministerstva vnitra návrh natočit velkolepý seriál ke 30. výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti. Příběh majora Zemana tak od počátku vznikal „na objednávku“. V Československé televizi pro tyto účely dokonce existovala speciální Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti – útvar složený z bývalých vojáků a příslušníků SNB, kteří měli na starosti propagandu v médiích.
Právě tady dostal nápad major Leoš Jirsák, populární tvář televizních pátracích relací. Jirsák znal stovky skutečných kriminálních případů a historek. Neuměl sice psát scénáře, ale s myšlenkou „30 případů“ přišel on a jeho nadřízení v uniformách. Myšlenka putovala vzhůru hierarchií – až k samotnému ministru vnitra.
Federální ministr vnitra Jaromír Obzina, jeden z mocných architektů normalizace, převzal patronát. Osobně schválil koncept i hlavní tvůrčí tým. Režisérem měl být někdo osvědčený, politicky loajální a navíc schopný natočit atraktivní podívanou.
Volba padla na Jiřího Sequense – zkušeného filmaře, který už dříve uspěl s kriminálním retro seriálem Hříšní lidé města pražského. Sequens byl členem KSČ a po roce 1968 patřil k těm, kdo aktivně podporovali nový „pořádek“. Obzina tedy neváhal: Sequens dostal nabídku, jaká se neodmítá.
K ruce mu byl přidělen tým scenáristů v čele s Jiřím Procházkou, dramaturgem Československé televize. Oficiálním autorem námětu se stal pplk. Jan Kovář, náčelník tiskového odboru ministerstva – aby bylo jasné, že resort vnitra drží ochrannou ruku nad celým projektem.
Od počátku tak vznikal jakýsi trojúhelník: strana a vláda – bezpečnostní aparát – televize. Každý scénář procházel ideologickou kontrolou. Přepisovaly se dialogy, vybíraly se „správné“ historické události, které seriál pokryje. Nic se nenechalo náhodě. Televize v normalizaci musela bavit, ale hlavně vychovávat.
Jeden z historiků výstižně poznamenal: „Televize hledala cesty, jak říct to svoje – a zároveň neodradit diváky.“ 30 případů majora Zemana se stalo mistrovským příkladem takové strategie. Na povrchu detektivka plná akce, uvnitř nenápadná, o to však účinnější lekce z komunistického výkladu dějin.
Hvězdný tým v pasti ideologie
Casting seriálu byl vskutku hvězdný. Tvůrci chtěli přilákat miliony diváků, a tak obsadili plejádu populárních herců. Hlavní roli Jana Zemana získal Vladimír Brabec, tehdy 40letý charismatický člen činohry Národního divadla. Netušil, že právě tahle postava jej bude provázet až do konce života – a přinese mu kromě slávy i spoustu hořkosti.
Zajímavé je, že původně zvažovaným představitelem Majora Zemana byl Radoslav Brzobohatý, jeden z nejoblíbenějších herců té doby. Sequens sám ho chtěl, Brzobohatý byl prototypem filmového hrdiny. Jenže politické okolnosti zasáhly: Brzobohatý se brzy poté dostal do střetu s režimem (odmítl některé projevy loajality a stal se pro komunisty podezřelým, například kvůli filmu Ucho putoval „k ledu“).
Nakonec místo hlavní role dostal v Zemanovi roli zápornou – a jak se ukázalo, vývoj jeho vlastní kariéry s tím podivně souzněl. Pavel Bláha, kterého Brzobohatý hrál, je v seriálu Zemanův kolega, který v roce 1948 zradí, uteče za hranice a vrací se jako agent s cílem škodit republice. Tedy „zrádce státu“ par excellence.
Hříčkou osudu byl Brzobohatý tak přesvědčivý a charismatický, že diváci jeho Bláhovi fandili možná víc než majoru Zemanovi. Scenáristé si toho povšimli a začali Bláhu vykreslovat stále odporněji, aby veřejnost nepochybovala, kdo je zlý. Nakonec jej raději „uklidili“ – už v 5. díle (chronologicky roku 1957) nechali padoucha zemřít rukou Jana Zemana.
Kromě Brabce a Brzobohatého se v seriálu objevila snad polovina herecké elity té doby. Stačí namátkou jmenovat: František Němec (v roli záhadného šéfa rozvědky Žitného), Miloš Willig (moudrý plukovník Kalina, Zemanův mentor), Ladislav Mrkvička (loajální parťák Stejskal), Jaroslava Obermaierová (druhá Zemanova manželka, oddaná komunistka Blanka), Josef Větrovec (šéf pražské kriminálky), Rudolf Jelínek (agent Hradec, takový český James Bond v rudých službách) a desítky dalších v epizodních úlohách.
Odmítl jen málokdo. Herci věděli, že tohle bude velký projekt – a v období „temna“ normalizace znamenala účast v televizním seriálu nejen slušný výdělek, ale i jistou ochranu kariéry. Každé jednání je samozřejmě věcí osobní volby a osobní statečnosti.
Je fér zmínit, že ne všichni zúčastnění byli zapálení komunisté. Pro mnohé herce šlo zkrátka o práci. Jiří Sequens, coby režisér a hlavní realizátor, si v těch letech užíval status prakticky nedotknutelného tvůrce. Byl to pilný řemeslník – vedle Zemana točil i další filmy, a to jeden za druhým. Největší herecké hvězdy k němu vzhlížely a předháněly se, kdo s ním bude kamarád.
Byl pánem, který v totalitě rozdával práci i slávu. Loajalita se mu vyplácela. Není divu, že když pak po roce 1989 padl režim, stal se Sequens náhle terčem ostré kritiky za svou servilitu při natáčení propagandy. A co hůř – spousta těch hvězd, které dříve stály frontu u něj doma s lahví koňaku, se k němu najednou otočila zády.
Na stopě propagandy
Sequens s Procházkou a dalšími scenáristy začali kolem roku 1974 pilně pracovat na příbězích jednotlivých dílů. Od počátku tu byla jasná premisa: 30 případů – 30 let republiky (od roku 1945 do roku 1975). Zemanova dráha příslušníka SNB měla symbolizovat cestu Československa od poválečného chaosu přes vítězný únor 1948, „zlatá padesátá“ léta tvrdé vlády jedné strany, poté krizové 60. roky (liberalizace, kterou seriál prezentuje jako nebezpečný rozklad) až po „záchranu“ v podobě sovětské internacionální pomoci v srpnu 1968 a následnou normalizaci, která vše vrací do „správných kolejí“.
Tento ideový oblouk byl předem narýsovaný. Tvůrci k němu přistoupili vcelku mazaně: většina dílů je inspirována skutečnými kriminálními případy. Divák má tedy pocit, že sleduje „pravdivé příběhy“ ze soudních spisů. Jenže – a to je ten trik – reálné základy jsou vsazeny do vymyšlených souvislostí. Co se nezamlouvalo, to se překroutilo nebo přesunulo v čase.
Ministerstvo vnitra a Ústřední výbor KSČ dohlížely, aby výsledný obraz historie odpovídal potřebám režimu. Každý scénář musel projít schvalovací kaskádou.
Ministerstvo vnitra mělo u seriálu své „odborné poradce“, kteří pročítali scénáře řádek po řádku. Uniformovaní cenzoři dbali, aby SNB a StB byli vždy vylíčeni kladně – jako schopní, čestní, moudří ochránci lidu. Kdo naopak musel vyjít jako nepřítel?
Výčet podle seriálu: katoličtí kněží, šlechtici, podnikatelé, sedláci, intelektuálové, skauti, rockeři, západní emigranti, agenti západních rozvědek, ba někdy i příslušníci jiných národností (Němci, Ukrajinci…).
Navenek tedy vznikal atraktivní seriál, jaký tady ještě nebyl. Uvnitř ale vše pečlivě řídila neviditelná ruka cenzora. Když byl hotový první díl, uspořádal ministr Obzina pro tvůrce a herce zvláštní promítání.
Jak se natáčelo dál, ministerstvo stále kontrolovalo výstupy. Dokončené epizody se pravidelně promítaly papalášům – a stávalo se, že se na příkaz shůry něco přetočilo, vystřihlo, dotočilo.
Když národ seděl u televize
Jaký byl dobový dopad seriálu na publikum? Nutno říci, že obrovský. 30 případů majora Zemana se stalo kulturním fenoménem normalizační éry. Každý nový díl přilákal k obrazovkám miliony lidí. Tehdy ostatně nebylo mnoho jiných lákadel – dva černobílé kanály televize, omezený výběr pořadů. Zeman byl natočen velmi akčně a v rámci možností moderně, takže působil atraktivněji než lecjaká jiná produkce 70. let.
Diváci hltali detektivní zápletky a často možná ani příliš nepřemýšleli o ideologii. Zejména v první polovině seriálu byly příběhy dostatečně napínavé, aby fungovaly samy o sobě. Lidé řešili „kdo zabil účetní“ nebo „podaří se Zemanovi chytit vraha své ženy“ – podobně jako dnes řešíme zápletky populárních krimi seriálů. Režimu se tak podařil mistrovský kousek: propaganda, která baví.
Samozřejmě, našli se i tací, kterým propagandistický podtext neunikl a dráždil je. Ze samotné povahy doby však plyne, že otevřená kritika zaznít nemohla. V novinách vycházely vesměs pochvalné články – vyzdvihovaly „řemeslnou zdatnost tvůrců“ a fakt, že seriál „pravdivě zachycuje boj bezpečnostních orgánů s nepřáteli socialismu“.
Faktem je, že sledovanost byla mimořádná. Každý z třiceti dílů viděly miliony lidí, mnohdy přes polovinu populace. Finále v roce 1979 už bylo očekáváno s velkým ohlasem – ČST uspořádala dokonce tiskovou konferenci pro novináře, což tehdy nebylo obvyklé, jen aby se o seriálu psalo.
A co samotní herci a tvůrci – uvědomovali si, že se podílejí na manipulaci? Někteří ano, jiní možná až zpětně. Vladimír Brabec později otevřeně přiznal, že zdaleka netušili, do čeho jdou. „Nevěděli jsme přesně, co z toho vyleze,“ řekl po letech.
Scénáře dostával postupně – když točíte takový seriál, nejdřív se pracuje na prvních epizodách a ty závěrečné ještě ani nejsou ve fázi scénáře. Takže Brabec souhlasil s rolí idealistického mladého kriminalisty, to se mu hrálo dobře. Jenže pak, díl po dílu, se major Zeman proměňoval v nástroj propagandy.
Když přišly politicky vyhrocené díly konce 60. let, Brabec ztuhl. Už se nemohl vykroutit. Měl smlouvu, měl závazky. „Když se to natočilo, tak jsem se za některé díly styděl, styděl jsem se, že v nich jsem,“ vzpomínal s tím, že nebylo úniku. Jednou nohou byl v pasti – „už jsem se z toho nemohl vymanit,“ popsal to trefně.
Život po Zemanovi
V listopadu 1989 padl komunistický režim a s ním i oficiální gloriola majora Zemana. Mnozí čekali, že tak propagandistický seriál poputuje navždy do trezoru, stejně jako některé předchozí díla socialistické kinematografie. Nějaký čas to tak i vypadalo – v prvních porevolučních letech se o Zemanovi moc nemluvilo, a když, tak s opovržením.
Ale i tak třeba Vladimír Brabec pocítil, že slavná role mu přinesla těžké břímě. Jeho tvář byla neodmyslitelně spjata s postavou majora Zemana. Ve výsledku to odnesla jeho kariéra. Filmaři mu přestali nabízet role. Brabec posmutněle konstatoval: „Nechci být vulgární, co se mnou tento seriál udělal. Zničil mě jako herce. Už jsem nedostával jiné úkoly.“
Zůstal uvězněn ve stínu Zemana. V 90. letech působil hlavně v rozhlase a jako dabér, svůj charismatický hlas propůjčil zahraničním hvězdám. Před kameru ho tvůrci obsazovali poskrovnu – mnozí si prostě nechtěli „pošpinit“ film Brabcovou tváří, která všem připomínala normalizační propagandu.
Režisér Jiří Sequens se také ocitl v izolaci. Ti, kteří mu dřív podlézali, se k němu nehlásili. Sequens už beztak byl starý pán a nová doba o jeho styl nestála. Zemřel v roce 2008 tak trochu zatrpklý.
Jeho syn později vzpomínal, že tátu nejvíc zklamalo lidské pokrytectví: herci, kteří dřív patřili málem do rodiny, se mu pak vyhýbali na chodníku. Dědictví Majora Zemana bylo pro něj hořké – nejen profesionální kritika, ale i osobní prohry.
Na Sequensově pohřbu promluvil překvapivě Radoslav Brzobohatý (který byl kdysi adeptem na roli Zemana). Brzobohatý na něj nezanevřel, vážil si ho jako režiséra. Ale většina někdejších hvězd se loučit nepřišla.
První díl reprízy v roce 1999 sledovalo neuvěřitelných 2,3 milionu diváků – v nových poměrech a při konkurenci jiných kanálů to bylo číslo astronomické. Major Zeman se tak dočkal druhého života. Ne snad už jako propaganda, spíš jako fenomén k diskusi. Historici upozorňovali na úmyslné lži (např. že rehabilitace obětí 50. let byly správné, ne směšné, jak to líčil seriál; že Mašínové nebyli banditi; že invaze 1968 nebyla pomoc).
Dnes je seriál 30 případů majora Zemana vnímán rozporuplně. Pro historiky a pamětníky představuje učebnicový příklad normalizační propagandy v televizi – manipulativní, účelový, cynický ve své dezinterpretaci dějin. Na druhé straně má dodnes své fanoušky, kteří na něm oceňují herecké výkony, hudbu, atmosféru starých časů.
Někteří sledují Zemana tak trochu jako kuriozitu či „guilty pleasure“ – baví je odhalovat anachronismy a nechtěně směšné momenty. Mladé generaci už normalizační seriály obecně moc neříkají. Majora Zemana nevyjímaje. Snad i proto Česká televize v poslední době volí smířlivější přístup: od roku 2025 zařadila vybrané epizody dokonce do svého online archivu s dovětkem, že jde o dílo historicky cenné pro pochopení doby.
Dnes už seriál nevyvolává demonstrace před televizí jako v roce 1999.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/30_p%C5%99%C3%ADpad%C5%AF_majora_Zemana
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/major-zeman-resil-prvni-pripad-pred-45-lety-postupne-me-znicil-rikal-o-sve-nejslavnejsi-roli-vladimi-39501bláh
https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik1-2003/zeman_upr.pdf
https://www.totalita.cz/ip/tp_zeman.php
https://www.aplausin.cz/vyroci-umrti-vladimira-brabce-role-majora-zemana-mu-znicila-zivot
https://majorzeman.eu/
https://plus.rozhlas.cz/30-pripadu-majora-zemana-dobre-filmove-remeslo-se-bohuzel-dostalo-do-vleku-lzi-9065360
https://magazin.aktualne.cz/televize/rozhovor-serial-30-pripadu-majora-zemana/r~e5b3e33ee5fa11e4890a0025900fea04/?lp=1
