Článek
Rok 1973. Během vyšetřování aféry Watergate vychází najevo existence přísně tajného dokumentu z Bílého domu: seznam nežádoucích osob, které administrativa Richarda Nixona pokládala za své nepřátele. Mezi politiky a novináři je překvapivě uveden i Gregory Peck – hollywoodský herec ověnčený Oscarem, známý z rolí čestných hrdinů.
V té době bylo Peckovi 57 let a patřil mezi morální autority filmového světa. Proč se americký herec ocitl v tak politicky výbušném seznamu vedle protiválečných aktivistů a vlivných senátorů? Důvodem nebylo nic menšího než jeho veřejné postoje: Gregory Peck se hlasitě stavěl proti válce ve Vietnamu a podporoval liberální hodnoty, což v ovzduší polarizované Ameriky značilo riziko a konflikt i pro filmovou hvězdu.
Role proti předsudkům
Poprvé na sebe výrazně upozornil hned po druhé světové válce. Mladý Peck, původem z Kalifornie, se na filmovém plátně rychle prosadil díky charismatu a hereckému talentu – a také díky výběru rolí, které nesly společenský přesah. V roce 1947, kdy měl za sebou teprve několik filmů, přijal hlavní úlohu v odvážném snímku Džentlmenská dohoda.
Drama z prostředí New Yorku otevřeně odhalovalo skrytý antisemitismus americké společnosti: Peck v něm ztvárnil novináře, který se vydává za žida, aby na vlastní kůži poznal projevy nenávisti a diskriminace. Film vznikal navzdory obavám, že publikum citlivé téma nepřijme.
Hlavní představitel do projektu šel i přes varování, že si tím může u části publika či průmyslu poškodit kariéru. Džentlmenská dohoda nakonec uspěla – získala tři Oscary a zařadila Gregory Pecka mezi respektované dramatické herce. Už tehdy si veřejnost začala spojovat jeho tvář s postavami, které bojují s předsudky.
Na konci 50. let byl už Peck jednou z největších hollywoodských hvězd. Vystupoval v historických eposech, romantických komediích i napínavých thrillerech, vždy však s aurou solidnosti a slušnosti. Přesto teprve začátkem 60. let přišla role, která zásadově slušný obraz Gregory Pecka zpečetila i pro další generace.
V roce 1962 ztvárnil právníka Attika Finche ve filmu Jako zabít ptáčka (adaptace stejnojmenného románu Harper Leeové). Atticus Finch, osamělý otec a advokát na americkém Jihu 30. let, v příběhu statečně brání neprávem obžalovaného černošského muže proti rasovým předsudkům okolí.
Studio původně váhalo, zda hlavní roli nesvěřit populárnějšímu herci, ale nakonec připadla Peckovi – a stala se jeho životní. Při prvním setkání na natáčení si spisovatelka Harper Leeová všimla, že herec má dokonce mírné bříško jako její skutečný otec, podle něhož postavu napsala. „Gregory, máte malé břicho úplně jako můj tatínek,“ řekla překvapeně. Peck se usmál: „Harper, to je dokonalé herectví.“
Byla to samozřejmě nadsázka – Gregory Peck v roli působil přirozeně právě proto, že nemusel nic předstírat. Do Attika Finche vložil svou vlastní osobnost: klidnou sílu, rozvahu a zásadovost. Snímek Jako zabít ptáčka sklidil obrovský ohlas a samotný Peck za něj získal Oscara.
Z pódia při slavnostním ceremoniálu v dubnu 1963 děkoval tvůrcům filmu a dojatě prohlásil, že postavu Attika považuje za čest své kariéry. Veřejnost mezitím definitivně přijala Gregory Pecka jako symbol morální integrity – člověka, který na plátně zosobnil spravedlnost a čest, aniž by ztratil lidskost.
Hlas proti válce
V šedesátých letech se Amerika plnila společenskými otřesy. Rasová segregace, atentáty na veřejné činitele i narůstající válka ve Vietnamu jitřily veřejné mínění. Gregory Peck v této atmosféře nezůstal jen u filmových rolí. Roku 1967 se stal prezidentem prestižní Akademie filmového umění a věd, což byla v té době spíše čestná funkce – on ji však pojal aktivně.
Nechal vypracovat studii, která navrhla omlazení a otevření konzervativní Akademie mladším a různorodějším tvůrcům. Chtěl, aby oscarové klání drželo krok s proměňující se společností. Jeho tvůrčí období v čele Akademie ale záhy podrobila zkoušce tragická událost. 4. dubna 1968 byl zavražděn Martin Luther King. Za pouhé čtyři dny se měl konat přímý přenos předávání Oscarů, na jehož organizaci se Peck podílel.
Řada nominovaných a hostů z řad afroamerických umělců naznačila, že kvůli smutku a pohřbu zavražděného pastora nemohou na ceremoniál v plánovaném termínu dorazit. Peck stál před nelehkou volbou: buď trvat na dodržení termínu, nebo porušit tradici. Zachoval se podle svého přesvědčení. Jako prezident Akademie oznámil odklad ceremonie o 48 hodin – poprvé v historii udílení Oscarů.
Rozhodnutí tehdy vyvolalo respekt i určitou kritiku, ale Peck si za ním stál. Slavnost proběhla až po Kingově pohřbu a obešla se bez protestů.
Krátce poté se ještě více vyslovoval k dění mimo filmová studia. Otevřeně kritizoval pokračující válku ve Vietnamu, vystupoval na veřejných akcích za mír a podporoval politiky, kteří slibovali ukončení konfliktu. V roce 1972 dokonce využil své finance a vliv k produkci filmu The Trial of the Catonsville Nine o známém případu devíti katolických aktivistů, kteří byli v roce 1968 odsouzeni za demonstrativní pálení povolávacích rozkazů na protest proti válce.
Film vznikl podle divadelní hry spolupachatele protestu, kněze Daniela Berrigana, a přinesl na plátno autentické soudní výpovědi protiválečných odpůrců. Peck tento projekt zaštítil, i když šlo o nízkorozpočtový snímek bez komerčních ambicí – věřil, že poselství proti válce má smysl dostat k širšímu publiku. V jednom rozhovoru tehdy přiznal, že ne se všemi postoji oněch radikálních mírových aktivistů souhlasí, ale že zcela sdílí jejich rozhořčení nad pokračující válkou.
Právě pro takto vyhraněné názory a aktivity začal být Gregory Peck v konzervativních kruzích trnem v oku. Administrativa prezidenta Nixona, známého tvrdým postojem vůči protiválečným hlasům, si v tichosti všimla, že populární herec otevřeně vystupuje proti vládní politice. Kolem roku 1971 vznikal v Nixonově okolí seznam veřejných osobností, které bylo možné považovat za nepřátele nebo ohrožení. Když se o pár let později seznam prozradil, stál na něm vedle takových jmen jako Jane Fonda či vůdci protestních hnutí právě i Gregory Peck.
S odstupem času se ukázalo, že tento seznam sloužil Nixonovým poradcům k plánům na možné daňové kontroly či očerňující kampaně vůči nepohodlným osobám. Peck se tak ocitl oficiálně na „černé listině“ – paradoxně jen několik let poté, co ho předchozí prezident Lyndon Johnson vyznamenal nejvyšším civilním oceněním, Prezidentskou medailí svobody, za přínos americké kultuře.
Herec sám se k odhalení seznamu nepřátel později stavěl se sarkastickým nadhledem. Uvědomoval si, že být na seznamu za vystupování pro mír je vlastně ocenění jeho principů.
Osobní zkouška a návrat před kameru
Na počátku 70. let se Gregory Peck postupně stáhl z herecké první linie. Věnoval se veřejným aktivitám a pečlivě zvažoval, jaké role ještě přijmout. Jeho klidný rodinný život však brzy krutě zasáhla tragédie, která neměla obdoby ani v těch nejdojemnějších filmových scénářích. V červnu 1975 spáchal Peckův nejstarší syn Jonathan sebevraždu. Ve věku pouhých 30 let si v kalifornské Santa Barbaře vzal život střelnou zbraní.
Peck, který měl se synem blízký vztah, se o tragédii dozvěděl během pracovního výjezdu v zámoří a okamžitě se vracel domů. Tuto ztrátu nesl nesmírně těžce. „Byla to nejhorší věc, jaká mě v životě potkala. Něco takového v sobě nikdy nepřekonáte,“ řekl o více než desetiletí později v rozhovoru pro magazín People. Navzdory hlubokému zármutku se snažil zůstat oporou pro své další čtyři děti. Nejbližší přátelé z branže vzpomínají, že po synově smrti byl Peck uzavřenější a na čas se stáhl do ústraní.
S odstupem jednoho roku se ale rozhodl vrátit k herectví – i aby nalezl novou vnitřní rovnováhu. Přijal nabídku zahrát si hlavní roli ve filmu, jaký by od něj do té doby čekal málokdo: v hororu. Snímek Přichází Satan (v originále The Omen), který se začal natáčet v roce 1975, využil Gregory Peckovo charismatické otcovství zcela jiným způsobem než v Jako zabít ptáčka.
Ztvárnil diplomata, jehož malé adoptivní dítě je posedlé démonickým zlem. Postava milujícího otce, který se musí postavit hrůzné pravdě o vlastním synovi, měla mrazivý podtext i pro Pecka osobně. Film však přinesl herecké legendě nečekaný komerční úspěch a připomenul ho mladší generaci diváků. V následujících letech se Gregory Peck objevoval před kamerou už jen vzácně.
Přijal několik menších úloh – například symbolické cameo ve Scorseseho remaku Mys hrůzy v roce 1991, kde si zahrál po boku nové generace hollywoodských hvězd – a poslední významnou rolí byl prezident Lincoln v televizním filmu z roku 1982. Stále častěji vystupoval spíše jako vážený host na filmových festivalech, v porotách a na společenských akcích.
Gregory Peck dožil v úctyhodném věku 87 let. Zemřel 12. června 2003 ve svém domě v Los Angeles za přítomnosti manželky Veronique, s níž strávil bezmála padesát let života. Hollywood v tu chvíli ztratil jednoho z posledních velkých gentlemanů stříbrného plátna. Na jeho počest se rozezněly fanfáry chvály – obdivné nekrology vyzdvihovaly, že Peck navždy zůstane ikonou cti a dobroty ze staré školy.
Nejvýstižnější hold mu ale vzdala žena, která ho osobně poznala skrze jeho nejslavnější roli. Spisovatelka Harper Leeová, autorka Jako zabít ptáčka, po zprávě o hercově skonu prohlásila: „Gregory Peck byl nádherný člověk. Atticus Finch mu dal příležitost zahrát si sám sebe.“
Tato jediná věta od tvůrkyně románového hrdiny vystihla Peckův životní příběh lépe než cokoli jiného. Na filmové obrazovce i mimo ni zůstával Gregory Peck člověkem pevných zásad a laskavé důstojnosti.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Gregory_Peck
https://time.com/3833636/gregory-peck-the-american-as-noble-man/
https://time.com/4272364/gregory-peck-centennial-photos/
https://www.gregorypeck.com/how-gregory-peck-led-a-revolution-and-infused-youth-diversity-in-the-oscars/
https://people.com/all-about-gregory-peck-children-8718088
https://www.britannica.com/biography/Gregory-Peck
