Článek
Narodil se 7. září 1946 v hornickém městě Chorzów na polském Slezsku jako jedno z dvojčat. Jeho bratr Jerzy Łukaszewicz přišel na svět jen pár minut po něm – a osudy obou sourozenců se pozoruhodně protkaly ve světě filmu. Dětství Olgierda připadlo na nelehkou poválečnou éru. V ulicích ještě doznívaly přízraky války a nastupující komunistický režim přinášel své vlastní napětí.
Možná právě proto v sobě mladý Olgierd od mládí pěstoval citlivost a idealismus. Rád četl a představoval si hrdiny – romantické bojovníky, kteří nikdy neztrácejí morální kompas. Už jako kluk prý ochotničil a snil o jevišti, i když okolí mělo pro umělecké ambice v zachmuřené době jen malé pochopení.
Koncem 60. let se Łukaszewiczův sen stal skutečností. Vystudoval herectví na Státní vysoké divadelní škole v Krakově (dnes nese jméno Stanisława Wyspiańského) a roku 1969 úspěšně debutoval na prknech krakovského Teatru Rozmaitości. Okamžitě zaujal – nebyl to žádný suverénní exhibicionista, ale spíše hluboce prožívající mladík, který dokázal i malým gestem vyjádřit velké emoce.
Režisér Kazimierz Kutz si jej vyhlédl pro svůj vlastenecký epos Sůl černé země (1969) a mladý Olgierd ztvárnil Gabriela, nejmladšího z revolučně naladěných bratrů Basistových. Jeho Gabriel byl naivní a plný planoucí lásky k Polsku – moderní romantik, který se vrhá do boje za ideály, i když tím riskuje vše. Kritika nešetřila chválou: mladý herec prý na plátně zosobnil lyrickou duši polského hrdiny, vznětlivou i něžnou zároveň.
Podobně citlivé role si zopakoval v dalších filmech: ve válečném dramatu Perla v koruně (1971) hrál milujícího otce, v psychologické Bříze (1970) umírajícího muže zmítaného horečnatými sny o lásce. Melancholie, nostalgie, nevinnost – to byly polohy, které mladému Łukaszewiczovi seděly a brzy ho proslavily.
Zkoušky charakteru
Łukaszewiczova kariéra se odvíjela souběžně s dramatickými proměnami Polska. Když roku 1980 v Gdaňsku vznikla Solidarita a komunistický režim zakolísal, byl už třicátník Olgierd respektovaným hercem. Přesto na vlastní kůži pocítil, jak kultura naráží na cenzuru. Roku 1981 jej režisér Ryszard Bugajski obsadil do filmu Výslech – mrazivého příběhu o justiční zvůli 50. let.
Łukaszewicz tam ztvárnil ambivalentní postavu Konstantyho a natáčení probíhalo v atmosféře rostoucí politické krize. Než byl film dokončen, generál Jaruzelski uvrhl zemi do válečného stavu (prosinec 1981) a cenzura Výslech na dlouhých sedm let zablokovala.
Sám Bugajski emigroval do Kanady a snímek mohl být promítnut až v roce 1989 – stal se z něj symbol tzv. „trezorových filmů“, filmů zakázaných pro příliš odvážný obsah.
Během 80. let hrál několik výrazných rolí, které odrážely temnotu doby. V Horečce (1980) režisérky Agnieszky Hollandové ztělesnil fanatického revolucionáře – muže pohlceného násilím, v němž přesto záblesky ideálů tragicky přetrvávají. V historickém filmu Věrná řeka (1983) se objevil jako šlechtic ukrývající se po neúspěšném povstání.
Za této dusné atmosféry přišla nabídka, která měla Łukaszewiczův život paradoxně změnit – nabídka na komedii. Mladý režisér Juliusz Machulski připravoval bláznivou sci-fi Sexmise a viděl Olgierda ideálně v jedné z hlavních rolí. Tehdy 37letý Łukaszewicz váhal. Scénář ho sice nesmírně pobavil, ale on sám dosud budoval kariéru na vážných, umělecky ambiciózních projektech.
Kolegové intelektuálové komedii nepřáli: režisér Grzegorz Królikiewicz mu dokonce pohrdavě vzkázal, že se „dává na komerci“. Olgierd se však rozhodl risknout to. „Tu roli psali přímo pro mě, nemohl jsem říct ne,“ vysvětloval později. Netušil, že tím vstupuje do dvorany slávy.
„Sexmise“
Když v květnu 1984 vstoupila Sexmise do kin, stal se z ní fenomén. Bláznivý příběh dvou vědců, kteří se dají zmrazit a probudí se o půl století později ve světě bez mužů, přitáhl do polských kin přes 12 milionů diváků, tedy téměř třetinu populace.
„V 80. letech bylo všechno šedivé a najednou se objevil film se skvělým humorem, který oslovil všechny generace,“ shrnula později jedna z návštěvnic výstavy o filmu. Sexmise vznikala s velkým nasazením a důvtipem: chyběly totiž peníze i materiál.
Filmaři museli recyklovat, co se dalo – třeba kosmické skafandry ve filmu byly ve skutečnosti půjčené pláště z loděnice, a futuristické otvírání střechy výtahu ve scéně řešili tak, že plechy ručně roztahovalo pár siláků, což kamera šikovně skryla. „Potřebovali jsme hodně fantazie, ale vypadalo to věrohodně,“ smál se Łukaszewicz po letech.
Herec do role nesmělého vědce Alberta Starského vložil kus sebe – jeho Albert je mírný intelektuál, který zpočátku nechápe svět kolem, ale nakonec v sobě najde hrdinství. Machulski v něm úmyslně využil právě Łukaszewiczovu seriózní image z předchozích dramatických filmů, což vytváří komický kontrast.
„Chtěl, aby Albert působil vážně, a tím pádem i směšně a zranitelně,“ vzpomínal Olgierd. Naopak druhý hrdina, prostořeký Max v podání Jerzyho Stuhra, byl od začátku pojat výrazně komediálně.
Úspěch filmu byl však vykoupen drobnými šarvátkami s cenzurou. Komunističtí dohlížitelé kupodivu schválili scénář (vyhodnotili, že příběh „nemá protisovětský charakter“) a během výroby příliš nezasahovali. Až když Sexmise zaplnila kinosály a lidé začali mezi řádky číst možné narážky, úřady zpozorněly.
Jeden dialog musel být dokonce po premiéře vystřižen: když se hrdinové chystají prchnout a Max velí, „Kierunek Wschód – tam musí být nějaká civilizace!“ („Směr východ – tam musí být nějaká civilizace!“), publikum propukalo v hurónský smích nad tímto šibeničním žertem na účet zaostalého Sovětského svazu. Cenzura onen záběr promptně vyňala.
Jinak ale film prošel. Dokonce sám tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov prý zhlédl Sexmisi na návštěvě ve Varšavě a bavil se královsky. V SSSR ovšem pro jistotu snímek promítali pod názvem Nové Amazonky a v ořezané verzi – vynechali zhruba půlhodinu „choulostivých“ scén.
Olgierd Łukaszewicz se přes noc stal tváří tohoto fenoménu. Z nenápadného charakterního herce byl rázem miláček mas. Popularita ovšem měla i stinné stránky. „V Polsku jsem to za ten film mnohokrát schytal,“ přiznal po letech. Část filmové kritiky snímek odsoudila jako pokleslou taškařici a ani herecký výkon v komediální poloze mnozí nedocenili.
Kult Sexmise se rozšířil i do sousedních zemí. Zvlášť v Československu film zlidověl natolik, že když Łukaszewicz pár let po premiéře odpočíval inkognito na nudistické pláži u Černého moře, poznala ho tam skupinka českých turistů a nadšeně žádala autogram.
Olgierd ovšem nehodlal ustrnout. Ještě v roce 1986 si zahrál tajemného skřítka v Machulského další sci-fi komedii Kingsajz a pak učinil odvážné rozhodnutí: opustil Polsko.
Odchod na Západ a politika
Roku 1988 využil Łukaszewicz příležitost angažmá ve vídeňském divadle a narychlo odjel do Rakouska. Bylo mu 42 let a za sebou měl dvě dekády hvězdné kariéry v Polsku – a také dvě dekády života pod dohledem cenzorů. Jeho odchod těsně před pádem komunismu mnohé překvapil. On sám o tom mluví prostě: chtěl si vyzkoušet život a práci ve svobodnějším prostředí, zbaveném neustálého politického tlaku.
Ve Vídni a později v Německu strávil celkem osm let. Návrat do vlasti přišel až v polovině 90. let. Łukaszewicz se vrátil do svobodného Polska, které ho přivítalo s otevřenou náručí. Hned v roce 1997 nastoupil jako člen činohry Národního divadla ve Varšavě – tedy na scénu nejvyšší prestiže. Také před kamerou se znovu objevoval, byť už ne tak často jako kdysi.
V letech 2002–2005 byl Łukaszewicz prezidentem Svazu polských umělců divadla a filmu (ZASP), kde hájil zájmy herecké profese. Ač to byla spíše odborová funkce, Olgierd ji pojal i jako morální misi – připomínal mladším kolegům tradice a etiku hereckého stavu, organizoval pomoc pro veterány a snažil se, aby kulturní paměť nezanikala. Kolem roku 2010 se pak začal veřejně angažovat i politicky. S nelibostí sledoval narůstající rozdělení polské společnosti, spory o výklad historie a nacionalistické tendence.
V roce 2019 dokonce vstoupil do politiky přímo – kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu na listině nové proevropské strany Wiosna. Europoslancem se nakonec nestal, ale s aktivní politikou nepřestal.
Zdroje:
https://pl.wikipedia.org/wiki/Olgierd_%C5%81ukaszewicz
https://culture.pl/en/artist/olgierd-lukaszewicz
https://kultura.onet.pl/film/wywiady-i-artykuly/po-premierze-zareagowala-cenzura-kultowa-seksmisja-ma-40-lat/m4ybp3s
https://www.rp.pl/plus-minus/art15608201-dojrzewanie-polityczne-aktora
https://radiozurnal.rozhlas.cz/polaci-si-v-solnem-dole-pripominaji-legendarni-sexmisi-6270714
https://plejada.pl/wywiady/olgierd-lukaszewicz-bez-cynizmu-miejsce-na-cmentarzu-mam-juz-oplacone/pcntdng
