Článek
Giorgio Perlasca se narodil roku 1910 v severoitalském městě Como a vyrůstal v Padově. Jako mladík byl přesvědčeným stoupencem italského fašistického hnutí. Odhodlaně vstoupil do armády a bojoval v taženích Mussoliniho režimu: nejprve v roce 1935 v koloniální válce v Etiopii a o rok později se přihlásil jako dobrovolník do občanské války ve Španělsku.
Tam Itálie podpořila nacionalistického vůdce generála Franca a Perlasca patřil k oddílům, které ve Španělsku po boku Francových sil bojovaly. V Evropě té doby to byla nezvyklá zkušenost – a pro budoucí život Giorgia Perlasky také osudová. Nejenže se ve Španělsku vojensky osvědčil, ale osvojil si tam výborně španělský jazyk.
Po skončení občanské války mu osobně poděkoval i generál Francisco Franco. Italský dobrovolník Perlasca od něj obdržel písemné uznání veterána a také zvláštní doporučující listinu, která mu měla v budoucnu zajistit pomoc španělských úřadů, kdyby ji snad někdy potřeboval.
Koncem 30. let však Perlasca začal vystřízlivět z okouzlení fašismem. V Itálii se Mussoliniho režim stále těsněji sbližoval s Hitlerovým nacismem a v roce 1938 byly zavedeny protižidovské rasové zákony. To bylo pro mladého Itala příliš. Později vzpomínal, že od té chvíle už nebyl žádným zapáleným fašistou, ale naopak zásadním odpůrcem nacismu.
Když se po kapitulaci Itálie zrodila Mussoliniho kolaborantská republika na severu země, Perlasca ji odmítl a hlásil se k věrnosti králi Viktoru Emanuelovi III. Přesto dál sloužil vlasti jako zaměstnanec vlády.
Od roku 1940 zastával úřednické posty v zásobování italské armády. Právě tato práce ho zavedla do střední Evropy. Roku 1942 byl Perlasca vyslán jako obchodní zástupce do okupovaných zemí východní Evropy s úkolem nakupovat potraviny, zejména maso, pro italské jednotky bojující po boku Němců na východní frontě.
Pohyboval se v Jugoslávii a na území Maďarska, které bylo tehdy spojencem hitlerovského Německa. Koncem léta 1943 ho zastihl v Budapešti zásadní historický zlom: 8. září 1943 Itálie kapitulovala a přešla na stranu Spojenců. Perlasca se jako mnoho jiných Italů v cizině ocitl v mimořádně složité situaci – země, na jejichž půdě působil, začaly Italy ze dne na den považovat za zrádce a nepřátele. On sám nezaváhal a veřejně prohlásil, že stojí na straně krále a spojenecké koalice. A tím se v očích německých i maďarských úřadů okamžitě stal nepřítelem režimu.
Maďarsko bylo v té době stále formálně vedeno konzervativním regentem Miklósem Horthym, který opatrně balancoval mezi spojenectvím s Hitlerem a snahou vyhnout se úplnému zničení země ve válce. Přesto se Budapešť musela podřídit Berlínu. Maďarské bezpečnostní složky zareagovaly na italskou kapitulaci ihned: Perlasca byl na příkaz Němců zatčen a internován.
V říjnu 1944 se situace v zemi ještě zhoršila. Horthy se pokusil s postupující Rudou armádou za zády o příměří se Spojenci a chtěl zastavit zabíjení Židů. Okamžitě byl svržen pronacistickým převratem a k moci se dostala fanatická fašistická Strana šípových křížů vedená Ferencem Szálasim.
Koncem října 1944 oznámily úřady, že všichni internovaní diplomaté a cizinci z nepřátelských zemí budou odvezeni do Německa. Giorgio Perlasca pochopil, že pokud se nechá deportovat, stane se v lepším případě rukojmím, v horším skončí v koncentračním táboře.
Při jedné z kontrol u lékaře se proto rozhodl uprchnout. Využil volnějšího pohybu po městě, během návštěvy nemocnice setřásl hlídače a rychle zamířil na jediné místo, kde tušil naději na ochranu – na španělskou enklávu v Budapešti.
Falešný diplomat
Španělsko generála Franca bylo v druhé polovině války oficiálně neutrální zemí. Franco udržoval s Hitlerem opatrné, přátelské vztahy a do války se přímo nezapojil. Španělskou legaci v Budapešti vedl diplomat Ángel Sanz Briz a právě tam se Perlasca při útěku přihlásil.
V ruce držel svůj starý Francův list, díky němuž mohl věrohodně doložit, že patří k veteránům španělské občanské války a má nárok na španělskou ochranu. Sanz Briz neváhal – italskému uprchlíkovi poskytl na podzim 1944 azyl a brzy poté mu nechal vystavit cestovní pas na jméno Jorge Perlasca, čímž z něj formálně učinil osobu pod španělskou ochranou. Od této chvíle mohl Giorgio/Jorge opět volněji chodit po Budapešti pod ochranou španělské vlajky.
Nově „naturalizovaný“ Španěl se okamžitě zapojil do práce legace. Sanz Briz mu důvěřoval – Perlasca uměl perfektně španělsky a navíc sám na vlastní oči viděl brutalitu nacistů vůči Židům při svých cestách za zásobováním. Bylo mu jasné, že se chystá něco příšerného.
Už v létě 1944 bylo z Maďarska deportováno přes 400 000 Židů z venkovských oblastí a většina z nich během několika týdnů zahynula v plynových komorách Osvětimi. V Budapešti samotné však stále žilo značné množství Židů a po říjnovém převratu jim hrozilo vyvraždění. Diplomaté neutrálních zemí se proto v této zoufalé situaci snažili o nemožné: využít každé právní kličky či mezinárodního tlaku a poskytovat ohroženým lidem ochranu pod cizí vlajkou.
Vedle Španělů se do záchranných akcí zapojila i švédská mise vedená Raoulem Wallenbergem, švýcarský konzulát Carla Lutze či zástupci neutrálního Portugalska a Vatikánu. Sanz Briz od léta 1944 vystavoval maďarským Židům takzvané ochranné listy, tedy pasové přísliby potvrzující, že jejich držitelé mají nárok na španělskou ochranu. Odvolával se přitom na starý španělský dekret z roku 1924, spojený s potomky někdejších sefardských Židů vyhnaných z Pyrenejského poloostrova.
Ve skutečnosti valná většina těchto maďarských Židů neměla s Iberským poloostrovem nic společného – šlo o humanitární podvod, který ale španělská vláda tiše tolerovala. Podobně jako Švédsko nebo Švýcarsko dokázalo Španělsko těmito formálně legálními fintami dostat pod svou ochranu stovky a později tisíce židovských rodin z Budapešti. Pro mnohé to znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí.
Koncem listopadu 1944 přišla na španělskou legaci zdrcující zpráva: kvůli postupu fronty se Madrid rozhodl svého muže z Budapešti stáhnout. Ángel Sanz Briz narychlo odjel do bezpečnějšího Švýcarska. Oficiálně šlo o diplomatické rozhodnutí související s postupem Rudé armády a hrozícím obklíčením města.
Perlasca chápal, že bez vedoucí osobnosti s diplomatickou autoritou se celá záchranná operace rychle zhroutí. Španělské ochranné listy budou jen bezcenné papíry, pokud se nenajde nikdo, kdo by se v případě nouze dokázal za jejich držitele postavit tváří v tvář nacistům. A tak Giorgio Perlasca udělal odvážné rozhodnutí: prohlásil sám sebe za zástupce španělského státu.
Na začátku prosince 1944 usedl Perlasca v opuštěných kancelářích budapešťské španělské legace k psacímu stroji s oficiálním hlavičkovým papírem. Vlastnoručně sepsal dopis, v němž oznamoval, že byl pověřen vedením španělského zastoupení místo dočasně nepřítomného Sanze Brize. Pod dokument připojil falešný podpis a nechal jej orazítkovat dostupnými razítky. Tento podvržený jmenovací dekret pak bez okolků doručil na maďarské ministerstvo zahraničí.
Úředníci v chaosu ustupující fronty a kolabujícího státu neměli čas cokoliv prověřovat – dokument přijali a Perlasca byl rázem pro místní autority oficiálním zástupcem Španělska v Maďarsku. Dostal k dispozici diplomatický vůz s řidičem, sám se nastěhoval do rezidence španělského zastoupení a stal se správcem takzvaných španělských chráněných domů rozmístěných po Budapešti.
Chráněné domy pod španělskou vlajkou
Ve vánočním období roku 1944 byla Budapešť městem hrůzy. Adolf Eichmann po říjnovém převratu znovu organizoval deportace a pochody smrti, zatímco eskadry Szálasiho Šípových křížů pořádaly v hlavním městě zběsilé zátahy, při nichž střílely židovské obyvatele přímo na ulicích nebo je hromadně vraždily na nábřeží Dunaje.
Ti, kteří stále ještě čekali v ghettu na deportaci, umírali hladem a nemocemi. Sovětská Rudá armáda se blížila, ale boj o Budapešť mohl trvat dlouho. Pro pronásledované přicházely v úvahu jen dvě možnosti – okamžitý úkryt, nebo smrt.
Ve čtvrti kolem ulice Üllői út se v té době nacházelo několik budov označených vyvěšenými španělskými vlajkami. Tyto objekty – činžovní domy, klášter i jedna nemocnice – byly prohlášeny za území pod španělskou ochranou. Stejně jako obdobné „švédské domy“ či „švýcarské domy“ v jiných ulicích sloužily jako útočiště Židů, kteří obdrželi zahraniční ochranné doklady.
Fyzicky se tu tísnily celé rodiny v nuzných podmínkách, spaly na zemi, bez topení, s minimem jídla. Ovšem skutečnost, že nad vchodem visela cizí vlajka a na dveřích byla tabulka s oznámením o nedotknutelnosti objektu, jim zatím poskytovala jistou záruku přežití. Giorgio Perlasca teď stál v čele těchto improvizovaných „španělských ostrovů“ uprostřed nepřátelského světa.
Dokud to šlo, přivážel ukrytým lidem jídlo a léky, i když sám měl jen omezené zdroje. V té době už kolem Budapešti svírala smyčka fronty a zásobování kolabovalo i pro běžné obyvatelstvo.
Nejúčinnější obranou Perlasky a jeho kolegů však byly cenné papíry a pečetě. Každý kousek papíru s oficiální španělskou pečetí, deklarující držitele „čekatelem na španělskou ochranu“, mohl znamenat záchranu dalšího života – přinejmenším dočasnou. Perlasca s pomocí místních zaměstnanců legace pokračoval ve vystavování ochranných listů.
Celkem bylo v té době jen španělskou sítí vydáno několik tisíc těchto dokladů. Na jejich základě se do španělských domů uchýlily tisíce lidí, zejména děti, ženy a starší osoby z židovských rodin. Tyto počty se měnily každým dnem: někteří chráněnci tragicky zahynuli při pouličních raziích, jiní naopak přicházeli do bezpečí, když se jim podařilo získat dokument na poslední chvíli. Perlaskovi a španělské ochranné síti se později připisovala záchrana zhruba 5 200 lidí.
Hrozba odplaty
Několika spřáteleným diplomatům však bylo jasné, že to nemusí stačit. Na přelomu let 1944 a 1945 se do neutrálních misí donesla alarmující zpráva: maďarská vláda uvažuje o konečném zničení budapešťského ghetta. V uzavřené židovské čtvrti na levém břehu Dunaje v té době stále ještě přežívaly desetitisíce lidí.
Nacisté se krátce předtím neštítili zlikvidovat ghetto ve Varšavě a obávalo se, že se totéž chystá i v Maďarsku. Diplomaté neutrálních zemí se rozhodli k poslednímu riskantnímu kroku: osobně se postavit vrcholným představitelům Szálasiho režimu a pohrozit jim přímo.
Podle pozdějších svědectví se počátkem ledna 1945 na maďarském ministerstvu vnitra odehrála mimořádně napjatá schůzka. K ministru Gáboru Vajnovi, fanatickému stoupenci Šípových křížů, dorazili zástupci neutrálních misí, mezi nimiž bývají zmiňováni Raoul Wallenberg, Carl Lutz a Giorgio Perlasca, vystupující jako zástupce Španělska. Tito cizinci už měsíce zachraňovali Židy na vlastní pěst, a teď společně využili zbytky svého diplomatického statutu, aby se domohli slyšení.
V přítomnosti nechvalně proslulého maďarského ministra vnitra položili na stůl všechny karty. Oznámili, že mají informace o přípravě masakru v budapešťském ghettu. A přestože jejich země byly oficiálně neutrální, jednoznačně prohlásili, že pokud v Budapešti dojde k hromadné vraždě civilistů, budou to vlády jejich zemí a budoucí vítězné mocnosti považovat za válečný zločin, který nezůstane nepotrestán.
Přímá výhrůžka odvetou zazněla tak jasně, že i všemocný Vajna ztratil jistotu. Zřejmě si dokázal představit, co by ho v případě porážky čekalo: jako jednoho z organizátorů masového vyvražďování by ho Spojenci nepochybně soudili. Diplomaté se vrátili s nejistým výsledkem, ale stačilo několik dnů a zdálo se, že jejich riskantní apel zabral. Rozkaz k vyhlazení ghetta už nikdy nevzešel.
18. ledna 1945 do židovské čtvrti vstoupily sovětské jednotky a nalezly v ní desetitisíce vyhladovělých živých lidí. Budapešť padla o několik týdnů později celá. Skupinka zahraničních zachránců – včetně Perlasky – mohla s úlevou konstatovat, že nejhoršímu bylo snad zabráněno.
V těch dnech se také uzavřela budapešťská mise Giorgia Perlasky. Sám takřka zázrakem vyvázl živý: podle pozdějších vzpomínek se v lednu 1945 ocitl ve špatný čas na špatném místě a krátce ho zadrželi vojáci postupující Rudé armády. Jakmile však dorazili informovanější důstojníci, byl propuštěn.
Využil první příležitosti a opustil Maďarsko – přes Balkán a Turecko se komplikovaně dostal zpět do vlasti. Rodinu v severní Itálii nalezl v pořádku. Válka v Evropě skončila o pár měsíců později a Giorgio Perlasca se znovu stal prostým soukromým občanem.
Po návratu do Itálie se záměrně vyhýbal publicitě. Našel si zaměstnání jako úředník a později podnikal v obchodě. Oženil se a vychoval děti. Své neobyčejné zážitky z Budapešti v sobě uzamkl.
Až o mnoho desetiletí později začali Perlasca a jeho pozoruhodná lest znovu vstupovat ve známost – i to byla svým způsobem náhoda. V roce 1987 žila v Izraeli řada Maďarů, kteří jako mladí přežili holokaust v Budapešti. Někteří z nich vděčili za život památným ochranným listům s podpisem Jorge Perlascy, o němž se vždy myslelo, že byl nějakým úředníkem španělského velvyslanectví.
Několik žen, které přežily díky jeho ochraně, se tehdy rozhodlo pátrat, co se vlastně s jejich zachráncem stalo. Přes různé archivy a ministerstva získaly překvapivou odpověď: „španělský“ diplomat byl etnický Ital a žije v severní Itálii poblíž Padovy.
Spojily se s ním a v únoru 1988 přijely osobně poděkovat. Překvapený Giorgio Perlasca si prý zpočátku stál za svým: nepovažoval se za hrdinu a odmítal, že by dělal cokoliv výjimečného. Když k němu ale začaly přicházet desítky dopisů a výpovědí dalších zachráněných budapešťských Židů, souhlasil nakonec s tím, že jeho příběh může být zveřejněn.
Během následujících tří let se tak z neznámého penzisty stal mezinárodně uznávaný zachránce. V Izraeli mu byl udělen titul Spravedlivý mezi národy. Oficiálně obdržel medaili a certifikát v lednu 1989 při slavnosti v synagoze v Padově. Maďarsko mu propůjčilo vysoké státní vyznamenání a pojmenovalo po něm ulici.
Giorgio Perlasca zemřel 15. srpna 1992 ve věku 82 let. Ještě předtím stihl osobně zasadit v izraelském Jeruzalémě pamětní strom v Aleji spravedlivých mezi národy a také navštěvovat italské školy, kde mladé generaci vyprávěl o hrůzách války a důležitosti soucitu.
Giorgio Perlasca nikdy o sobě netvrdil, že je hrdina – celý život skromně opakoval, že pouze udělal, co musel. Když se ho někdo zeptal, proč to udělal, odpovídal s upřímnou prostotou: „A co byste na mém místě dělal vy, kdybyste měl příležitost pomoci a viděl kolem sebe nevinné lidi vražděné jen z nenávisti a pro nic za nic?“
Zdroje:
https://righteous.yadvashem.org/?itemId=4016851
https://www.jfr.org/rescuer/perlasca-giorgio
https://ambcanberra.esteri.it/en/news/dall_ambasciata/2021/01/giorgio-perlasca-un-eroe-italiano-2/
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/briz.html
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/angel-sanz-briz
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/budapest
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-holocaust-in-hungary
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/budapest-historical-background.html
