Mrtvolu přivázali za člun a odtáhli do jiné části Paříže. Za stejné tělo tam dostali víc peněz

Příběh pařížských odměn za utopence nebyl výplodem bujné lidové fantazie ani senzační kriminální legendou, ale úředně schváleným systémem městské správy. V devatenáctém století byla řeka Seina hlavní dopravní tepnou, obrovskou odpadní stokou i místem, kde končili sebevrazi, oběti nehod i násilných trestných činů.

V rozrůstající se metropoli, jejíž moderní kanalizační síť se teprve prudce rozšiřovala, končily v kalných vlnách řeky stovky lidských těl. Jen v roce 1866 bylo ze Seiny vytaženo 310 mrtvých dospělých, kteří následně skončili v pařížské márnici.

Mrtvá těla se ve vodě rychle rozkládala, zachytávala se o lodě a další překážky a bylo potřeba dostat je co nejrychleji na břeh.

Pařížská policejní prefektura (Préfecture de Police) proto vytvořila oficiální prémiový systém, který měl finančně motivovat lidi pohybující se kolem řeky k záchraně tonoucích i k okamžitému vyprošťování mrtvých těl.

Nejvýznamnějším dobovým svědkem tohoto fenoménu se stal francouzský spisovatel, novinář a akademik Maxime Du Camp. V roce 1867 publikoval v Revue des Deux Mondes rozsáhlou studii La Seine à Paris, les Industries fluviales et la Police du fleuve, později začleněnou do jeho monumentálního díla o fungování Paříže.

Policejní ředitelství tehdy stanovilo pevnou úřední sazbu: 15 franků za vylovení mrtvého těla a 25 franků za záchranu živého tonoucího člověka.

Du Camp uvádí naprosto konkrétní čísla. Za 310 mrtvých vytažených ze Seiny v roce 1866 vyplatila prefektura 4650 franků. Ve stejném roce bylo zachráněno 109 lidí.

V tehdejší Paříži představovala částka patnácti franků pro člověka z dělnických vrstev nezanedbatelnou sumu. Průměrná denní mzda pařížského dělníka se v šedesátých letech pohybovala přibližně mezi čtyřmi a pěti franky, podle profese samozřejmě více či méně.

Jediná úspěšně vytažená mrtvola tak pro chudého lodníka mohla znamenat ekvivalent několika dnů těžké fyzické práce.

Policejní prefektura nemusela se svými vypsanými odměnami spoléhat pouze na náhodné měšťany a kolemjdoucí na nábřežích. Nejčastěji přicházeli s řekou do styku lidé, jejichž každodenní obživa byla od rána do noci pevně spjata se Seinou.

Byli to především lodníci, provozovatelé plovoucích prádelen a lázní, přístavní dělníci a další lidé zaměstnaní přímo na řece a jejích březích.

Tito lidé dokonale znali každý metr a záhyb Seiny, věděli o zrádných spodních vírech pod mostními oblouky a rozuměli nevyzpytatelným říčním proudům mnohem lépe než kdokoli jiný.

Právě díky každodennímu pohybu na vodě také nejčastěji zahlédli člověka, který spadl do řeky, nebo tělo zachycené u břehu či v proudu.

Lodníci měli po ruce lana, bidla, háky a další běžné říční náčiní, s jehož pomocí mohli tělo dostat ke břehu. Bylo by však chybou představovat si všechny tyto lidi jako profesionální „lovce mrtvol“.

V roce 1866 bylo za záchranu lidí ze Seiny uděleno čtyřiadvacet čestných medailí a 31 zachránců odmítlo peněžní odměnu, na kterou měli nárok. Existovala dokonce organizovaná společnost záchranářů se stovkami členů. Jejím heslem bylo jednoduše: zachraňovat vždy a všude.

S finanční motivací se však do jinak dobře míněného systému skutečně začala vkrádat lidská chamtivost, cynismus a podvody. Zásadním kamenem úrazu byla skutečnost, že výše vyplácených odměn nebyla na celém toku Seiny stejná.

Bohaté město Paříž a departement Seine vyplácely nálezcům vyšší prémii. V sousedním departementu Seine-et-Oise byla odměna nižší. Přesnou sazbu Goron ve své vzpomínce neuvádí.

Nejcennějším historickým pramenem pro tyto morbidní machinace se staly paměti bývalého šéfa pařížské policie Marie-Françoise Gorona. Goron ve svých pamětech z roku 1897 bez servítků popsal, jak někteří lodníci rozdílných sazeb mezi správními celky využívali.

Pokud lodník objevil mrtvolu v oblasti, kde byla vyplácena nižší prémie, mohl s jejím odevzdáním jednoduše počkat.

Místo aby tělo předal na místě, přivázal ho k člunu a vesloval s ním až k Neuilly, kde už mohl získat vyšší odměnu.

Během své policejní kariéry se Marie-François Goron s mrtvými těly vylovenými ze Seiny setkával zcela běžně.

Goron také vzpomínal, že lidé, kteří těla vytahovali, je někdy odmítali vytáhnout z vody úplně.

Nechávali jim ve vodě alespoň nohy.

Proč?

To podle něj nedokázal nikdo vysvětlit.

Jakmile byl utopenec vytažen na břeh a komisař potvrdil nález, vedla další cesta mrtvého na jedno z nejbizarnějších míst devatenáctého století.

Těla byla převážena do centrální pařížské márnice (La Morgue de Paris), která stála na východním cípu ostrova Île de la Cité za katedrálou Notre-Dame.

Márnice nebyla pouhou vědeckou institucí nebo pietním místem. V druhé polovině devatenáctého století se stala jednou z nejnavštěvovanějších kuriozit celé Paříže.

Každý den sem proudily tisíce zvědavců všech společenských vrstev: od bohatých dam přes studenty medicíny až po dělníky, děti a zahraniční turisty.

Uvnitř budovy se nacházel velký prosklený výstavní sál. Za skleněnými tabulemi ležela na šikmých stolech vystavená neznámá těla.

Přes mrtvá těla proudila studená voda, aby zpomalila rozklad a jejich rysy zůstaly co nejdéle rozpoznatelné.

Oblečení obětí bylo vystaveno poblíž. Cílem této veřejné expozice byla formálně identifikace neznámých těl rodinnými příslušníky. Ve skutečnosti však márnice fungovala jako morbidní lidové divadlo a senzace.

Když byla v Seině nalezena zavražděná žena nebo jiné tělo spojené se senzačním kriminálním případem, tvořily se před vchodem do márnice obrovské fronty.

U nejslavnějších případů mohla návštěvnost podle historiků dosáhnout až čtyřiceti tisíc lidí za jediný den.

Divoká éra Seiny devatenáctého století začala definitivně mizet na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Městská policie se profesionalizovala, technika se zdokonalovala a dohled nad stále rušnějším provozem na řece už nebylo možné ponechat pouze běžným policejním okrskům.

V roce 1900, v době konání velkolepé Světové výstavy v Paříži, vytvořil policejní prefekt Louis Lépine specializovanou říční brigádu – Brigade fluviale.

Jejím bezprostředním úkolem ale nebylo „zastavit kšeftování s mrtvolami“. Vznikla především kvůli bezpečnosti, dohledu nad plavbou a obrovskému množství lidí pohybujících se během světové výstavy na Seině a kolem ní.

Její technické vybavení se postupně zdokonalovalo. K říčnímu dozoru přibývaly modernější čluny a později také specializované záchranné a potápěčské prostředky.

S profesionalizací říční policie a záchranných složek postupně mizela také někdejší ústřední role náhodných lodníků a říčních dělníků při vytahování mrtvých.

Zásadní změna čekala také pařížskou márnici za Notre-Dame. V roce 1907 bylo veřejnosti zakázáno vstupovat do výstavní síně a morbidní bezplatné divadlo skončilo.

O přesunu márnice na nové místo bylo rozhodnuto v roce 1913. Stavbu nového zařízení na place Mazas nad quai de la Rapée však přerušila první světová válka.

Nová budova byla vybavena moderním zázemím pro soudní lékařství a svět veřejně vystavovaných mrtvol z Île de la Cité definitivně zmizel.

Zdroje:

https://fr.wikisource.org/wiki/La_Seine_%C3%A0_Paris%2C_les_Industries_fluviales_et_la_Police_du_fleuve

https://www.jstor.org/stable/44728702

https://fr.wikisource.org/wiki/Paris%2C_ses_organes%2C_ses_fonctions_et_sa_vie_dans_la_seconde_moiti%C3%A9_du_XIXe_si%C3%A8cle

https://catalogue.bnf.fr/ark:/12148/cb33990537×

https://fr.wikisource.org/wiki/Les_M%C3%A9moires_de_M._Goron/Partie_1/L%E2%80%99apprentissage_de_la_police

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Les_m%C3%A9moires_de_M._Goron_%E2%80%94_I.pdf

https://cnum.cnam.fr/pgi/redir.php?ident=4XAE69.7&onglet=c

https://archives.paris.fr/_depot_ad75/_depot_arko/ead/INV0941.pdf