StB chtěla z autora Rychlých šípů udělat donašeče. Foglar se jí bál, ale své zásady nezradil

Pražskými ulicemi kráčí na podzim roku 1954 sedmačtyřicetiletý Jaroslav Foglar a vedle něj příslušník Státní bezpečnosti Miloslav Bílek. Není to přátelská procházka. Spisovatel se musí jednou, někdy i dvakrát týdně hlásit v Bartolomějské ulici a estébák s ním potom dvě nebo tři hodiny chodí po Praze.

Kdykoli Foglara někdo pozdraví, Bílek okamžitě chce vědět, kdo to byl, odkud se znají a co o něm spisovatel ví. Foglar má strach. Nad jeho milovanou Dvojkou visí podezření z ilegálního skautingu a on se bojí, že o oddíl přijde nebo bude dokonce kriminalizován.

Pro statisíce českých a slovenských dětí je nedotknutelným Jestřábem, legendárním vedoucím oddílu a autorem uctívaných Rychlých šípů. Pro komunistický aparát je však nepohodlným mužem, který dál pracuje s mládeží podle zásad příliš připomínajících zakázaný skauting.

StB na něj tlačí, aby „dával pozor“ na bývalé skautské činovníky. Z obavy o svůj oddíl Foglar nakonec sepíše několik obecně známých a snadno zjistitelných údajů o jedenácti lidech. Snaží se ale nikoho nepoškodit a tajné policii neposkytuje nic skutečně hodnotného.

Dne 31. října 1955 na něj nový referent Jiří Dvořák zavede svazek s registračním číslem 2299 a krycím jménem Šípek. StB ho zkouší jako možného tajného spolupracovníka. Jenže jeho zprávy mají prakticky nulovou zpravodajskou hodnotu.

V březnu 1956 Foglar píše Dvořákovi, že se k požadovaným úkolům necítí, a 19. dubna je svazek Šípek uzavřen. Komunistická tajná policie ho dokázala vystrašit, vysilovat a přimět k určitým ústupkům. Jednoho však nedosáhla: donašeče z Jaroslava Foglara neudělala.

Tragický motiv smrti a samoty, který se později prolínal Foglarovými nejúspěšnějšími romány, měl kořeny v jeho nejranějším dětství. Narodil se 6. července 1907 na pražském Novém Městě v Benátské ulici do rodiny úředníka Jindřicha Foglara, zástupce obchodní firmy, a jeho manželky Marie.

Jeho bezstarostné dětské štěstí však trvalo pouhé čtyři roky. Otec vážně onemocněl se srdcem a rodina se kvůli jeho léčbě přestěhovala nejprve do Předlic a následně do Poděbrad. Právě tam Jindřich Foglar v roce 1911 v pouhých devětatřiceti letech zemřel na srdeční nemoc.

Malý Jaroslav si z této rodinné tragédie odnesl celoživotní zkušenost s nečekanou ztrátou nejbližšího člověka.

Smrt otce rodinu postavila do obtížné situace. Matka Marie zůstala na výchovu dvou malých synů, Jaroslava a staršího Zdeňka, sama. Později si na Vinohradech pořídila malé papírnictví, které rodině zajišťovalo pravidelný příjem.

Tato dětská zkušenost s křehkostí lidského života v něm zanechala hlubokou stopu. Právě proto ve svých knihách nikdy nepředstíral, že svět dětí je jen idylickým rájem bez bolesti a tragédií.

V kultovní knize Záhada hlavolamu nechává v temné věži kostela svatého Jakuba ve Stínadlech zahynout mladého zámečnického učně Jana Tleskače po pádu ze zvonice. V románu Boj o první místo se zase objevuje náhlá smrt Petrova kamaráda Rokose.

Foglar jako jeden z prvních autorů české dobrodružné literatury ukázal mladým čtenářům, že odvaha neznamená absenci strachu, ale schopnost čelit temnotě i ztrátě nejbližších.

Kariéra nejslavnějšího českého spisovatele pro mládež přitom málem vůbec nezačala. Malý Jaroslav v dětství netoužil po psaní knih ani po novinářské práci. Jeho největší touhou bylo stát se cukrářem.

Sám na to ještě ve vysokém věku vzpomínal s pobavením. Když mu učitel po povedené slohové práci prorokoval, že z něj možná jednou bude spisovatel, malého Foglara tím údajně spíš zdrtil. On přece nechtěl psát knihy. Chtěl být cukrářem. Osud ho však nasměroval jinam.

V roce 1924 dokončil obchodní školu a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller & Co. Poté na třináct let nastoupil jako fakturant do velkoobchodu papírem Oskar Stein. Nepracoval tedy pro německou společnost Wiedermann, jak se někdy uvádí.

Třináct dlouhých let trávil dny nad účetními knihami, fakturami a inventurními seznamy. Jeho skutečné srdce však tlouklo jinde. Jakmile skončila pracovní doba, odhazoval účetní výkazy a utíkal za svými chlapci do klubovny.

Osobní život Jaroslava Foglara byl pro jeho okolí po celá desetiletí velkou a nepochopitelnou záhadou. Charismatický muž, který pro statisíce chlapců představoval dokonalý vzor rytířství a cti, si nikdy nezaložil vlastní rodinu.

Nikdy se neoženil, neměl děti a až do pozdního věku žil ve společné domácnosti se svou matkou Marií Foglarovou.

Jejich vzájemný vztah byl neobyčejně silný, hluboký, ale zároveň velmi svazující. Matka pro něj byla životní jistotou a Foglar sám později připouštěl, že se možná obávala, že by ji případná manželka připravila o syna.

Není však pravda, že by Foglar o ženy vůbec neměl zájem nebo že by jeho matka systematicky vyhnala každou případnou nevěstu. Měl několik známostí a rozsáhle si dopisoval se ženami, žádný vztah však k manželství nedospěl. Vedle mimořádně těsného vztahu k matce hrála zásadní roli také jeho plná oddanost oddílu a práci pro mládež.

Foglar se plně obětoval své spisovatelské a výchovné práci. Jeho skutečnou rodinou se stal legendární pražský skautský oddíl Dvojka, který vedl neuvěřitelných šedesát let – od roku 1927 do roku 1987.

Chlapci z oddílu mu říkali Jestřáb. Trávil s nimi víkendy, organizoval výpravy a tábory a učil je plnit legendární bobříky odvahy, mlčení a zručnosti.

Když jeho matka v roce 1980 zemřela v neuvěřitelném věku sto dvou let, spisovatel se v třiasedmdesáti letech musel vyrovnat s hlubokou rodinnou osamělostí. O matku až do její smrti pečoval a její ztrátu nesl velmi těžce.

Koncem třicátých let minulého století prožíval Jaroslav Foglar své nejplodnější tvůrčí období. Působil jako redaktor populárního mládežnického časopisu Mladý hlasatel, kde publikoval své povídky a články o oddílovém životě.

Dne 17. prosince 1938 vytvořil koncept, který navždy změnil dějiny české populární kultury. Na poslední straně sedmého čísla čtvrtého ročníku Mladého hlasatele vyšel první příběh pozdějších Rychlých šípů.

Představil čtenářům klub pěti chlapců: čestného a spravedlivého vedoucího Mirka Dušína, odvážného Jarku Metelku, rozvážného Jindu Hojera, technicky zdatného Červenáčka a věčně hladového vtipálka Rychlonožku. Společně s geniálním kreslířem Janem Fischerem vdechli život Rychlým šípům.

Kreslený seriál způsobil v Československu naprosté šílenství. Časopis vycházel ve stotisícových nákladech a děti po celé zemi zakládaly podle vzoru Rychlých šípů vlastní čtenářské kluby.

Foglar následně napsal svůj nejslavnější román Záhada hlavolamu, v němž stvořil mýtus tajemných a nebezpečných Stínadel, Vontů se žlutými špendlíky, záhadného hlavolamu ježka v kleci a plánů létajícího kola ukrytých uvnitř něj.

Jeho příběhy nebyly pouhou zábavou. Učily děti přátelství, ochraně slabších, odporu k násilí, pravdomluvnosti a fyzické zdatnosti.

Jenže právě nezávislý svět chlapeckých klubů a skautských tradic narazil na dva totalitní režimy. Mladý hlasatel skončil za nacistické okupace v květnu 1941 a po únoru 1948 přišel další zásadní zlom.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se nad Jaroslavem Foglarem začala stahovat těžká mračna. Nový režim chtěl organizovanou mládež soustředit pod státem kontrolované struktury.

Skauting (Junák) postupně ztrácel samostatnost, v roce 1949 byl fakticky začleněn do Československého svazu mládeže a k jeho oficiálnímu rozpuštění došlo roku 1950; formálně přestal existovat k 1. lednu 1951.

Foglar navíc zůstal apolitický. V létě 1948 musel odejít z redakce časopisu Vpřed, přestože jeho práce výrazně přispívala k vysokému nákladu časopisu.

Jeho Dvojka byla už koncem roku 1948 z Junáka vyloučena. Nějaký čas přežívala jako modelářská hlídka Aeroklubu a následně jako tábornický oddíl Sokola Radlice. Foglar tedy oddíl skutečně udržel při životě, ale nikoli po celá padesátá léta jako tajný turistický oddíl fungující hluboko v ilegalitě.

Jeho knižní publikační možnosti byly na dlouhá léta prakticky zablokovány. V letech 1957–1958 například Ústřední výbor Československého svazu mládeže odmítl nové vydání Hochů od Bobří řeky a neoficiální zákaz jeho tvorby se prodlužoval ještě několik dalších let.

Foglar přitom po odchodu z Vpředu nešel okamžitě pracovat jako vychovatel. Šest let žil jako spisovatel na volné noze z dřívějších honorářů a úspor. Teprve na podzim 1954, už v době nátlaku StB, nastoupil jako vychovatel do Městské stanice mladých turistů. O rok později byl přeložen do žákovského domova v Hlubočepích. Ani v této situaci svůj oddíl neopustil.

Státní bezpečnost se začala Jaroslavem Foglarem vážně zabývat v roce 1954 kvůli podezření, že organizuje ilegální skautský oddíl a šíří skautskou ideologii.

Ironií je, že už první interní zpráva StB zároveň připouštěla, že u Foglarových chlapců nebyly zjištěny žádné náznaky protistátní činnosti. Dokonce konstatovala, že Foglar není protistátně zaměřený člověk. K prvnímu skutečnému výslechu na StB došlo 29. června 1954.

Pak začala dlouhá série vynucených kontaktů s příslušníkem Miloslavem Bílkem. Foglar se jednou nebo dvakrát týdně hlásil v Bartolomějské ulici a absolvoval s ním několikahodinové pochůzky po Praze, během nichž se ho Bílek vyptával na lidi z jeho okolí. Foglar později vzpomínal, že mu „nic podstatného“ nikdy neřekl.

Foglar se tajné policie bál. Bál se o Dvojku i o svou vlastní svobodu. Když na něj StB tlačila, aby podával informace o bývalých skautských činovnících, sepsal několik obecně známých a snadno zjistitelných údajů o jedenácti lidech a později také několik dalších stručných charakteristik. Podle historiků se snažil psát tak, aby nikoho nepoškodil.

Zpravodajská hodnota jeho schůzek byla podle archivního výzkumu prakticky nulová. Když dostal za úkol vyzvídat informace od bývalého kolegy Karla Bureše, několikrát se s ním sice ze strachu sešel, ale StB nesdělil nic podstatného. A 19. dubna 1956 byl jeho svazek Šípek uzavřen a odložen.

Estébáci tedy Foglara neporazili, ale ani on proti nim nestál jako neohrožený Mirek Dušín, který by jedinou větou odmítl vázací akt. Byl vystrašeným civilistou pod dlouhodobým psychickým tlakem. Dělal ústupky, snažil se nikoho nepoškodit a především zachránit svůj oddíl.

Historik Zdeněk Bauer tuto složitou situaci shrnuje velmi přesně: Foglar neměl odvahu vzdorovat přímočaře, tajné policii se však udělat z něj donašeče nepodařilo.

StB se o něj zajímala i později. V roce 1958 vedla krátce svazek s krycím názvem Junák a v roce 1975 byl několik měsíců evidován jako prověřovaná osoba pod krycím jménem Jestřáb.

Už v první polovině šedesátých let se poměry začaly pomalu uvolňovat. V roce 1963 se znovu objevoval v časopisech a roku 1964 mohl po deseti letech opustit vnucené vychovatelské zaměstnání a vrátit se ke svobodnému povolání spisovatele.

V roce 1965 vyšla Tajemná Řásnovka a mezi lety 1965 až 1971 mohl znovu ve výrazně širší míře publikovat.

Pražské jaro v roce 1968 přineslo další obrovskou satisfakci. Junák byl obnoven a Foglar se mohl otevřeněji vrátit také ke skautingu.

Televize natočila legendární devítidílný seriál Záhada hlavolamu a Jaroslav Foglar se znovu dostal k široké veřejnosti. Radost však trvala jen několik let. Normalizace jeho nové publikační období po roce 1971 znovu téměř zadusila.

Foglar byl znovu vytlačen na okraj pozornosti. V sedmdesátých letech se věnoval především práci s oddílem a publikoval pouze příležitostně, zejména časopisecky.

V osmdesátých letech spolupracoval například s Kájou Saudkem na komiksech Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn.

Situace se začala výrazněji měnit ve druhé polovině osmdesátých let. V roce 1987 vyšli v Olympii znovu Hoši od Bobří řeky a začala třetí velká éra vydávání Foglarových knih.

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přinesl dvaaosmdesátiletému spisovateli naprosté zadostiučinění. Junák byl definitivně obnoven a Jaroslav Foglar se stal žijící legendou.

Jeho knihy začaly znovu vycházet ve vysokých nákladech a o autogramiády, besedy i nové edice jeho díla byl obrovský zájem.

Poslední roky života však prožil sužován těžkými nemocemi. Od jara 1995 byl dlouhodobě hospitalizován v pražské Thomayerově nemocnici, přesto podle zdravotního stavu ještě občas vyjížděl na besedy se čtenáři.

Jeho nemocniční pokoj navštěvovali přátelé, bývalí členové Dvojky i lidé spojení s jeho dílem. Ani během pobytu v nemocnici se z veřejného života úplně neztratil.

Ještě 2. listopadu 1998 se uskutečnila jeho poslední autogramiáda při příležitosti prvního kompletního knižního vydání Rychlých šípů.

Dne 23. ledna 1999 v Thomayerově nemocnici Jaroslav Foglar v jednadevadesáti letech zemřel. Zanechal po sobě dílo, které nemá v české literatuře pro mládež obdoby.

Zdroje:

https://www.skautskanadace.cz/kupte-si/zivot-v-poklusu-51ep

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/jaroslav-foglar-jestrab-ktery-se-pred-bratrstvem-kocici-pracky-branil-rychlymi-sipy-68577

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/rychle-sipy-vychazeji-v-restaurovane-podobe-legendarni-dilo-bylo-v-ceskem-komiksu-zlomove-36923

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/pred-80-lety-zachranil-mirek-jarku-u-smejkalovy-ohrady-a-z-rychlych-sipu-se-stal-kult-70050

https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/rychle-sipy-jaroslav-foglar-mlady-hlasatel-narozeniny_1812171916_dok

https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/jaroslav-foglar-rychle-sipy-skaut_1901231115_och

https://www.muzeumliteratury.cz/jsme-klub-rychlych-sipu

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/na-navsteve-u-jestraba-skautska-nadace-otevira-byt-jaroslava-foglara-91664

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/praha-jaroslava-foglara-uz-neexistuje-objevili-ji-ale-ve-sklepe-domu-u-zlateho-prstenu-30545