Článek
Dalida se narodila 17. ledna 1933 v Káhiře jako Iolanda Cristina Gigliottiová, jediná dcera mezi dvěma syny italských přistěhovalců. Otec Pietro byl váženým prvním houslistou orchestru káhirské opery, matka Filomena Giuseppina pracovala jako švadlena. Navenek to vypadalo na idylické dětství uprostřed hudby a árií doléhajících z nedaleké operní scény.
Realita byla mnohem drsnější – když jí bylo pouhých deset měsíců, postihla ji vážná oční infekce, po níž následovaly operace a silné brýle, kvůli kterým se z ní ve škole stal terč posměchu. Doma navíc čelila násilnickému otci, který bil nejen ji, ale i matku a bratry.
„Nenáviděla jsem ho, když mě bil, nenáviděla jsem ho ještě víc, když bil mámu a bratry. Chtěla jsem, aby zemřel,“ přiznala později. Otec zemřel v roce 1945 na mozkový absces, jí bylo tehdy dvanáct let. Tohle několikaleté dětské trauma ji podle pozdějších svědectví poznamenalo natolik, že po zbytek života měla problém najít partnera, kterému by dokázala stoprocentně důvěřovat.
Z brýlatého „ošklivého káčátka“ se během dospívání vyklubala nápadně krásná mladá žena. V roce 1951 se bez vědomí rodičů přihlásila do místní soutěže krásy a získala titul Miss Ondine. O tři roky později, v roce 1954, pak vyhrála soutěž Miss Egypt. Vysoká, štíhlá dívka zaujala i filmaře, kteří jí nabídli první drobné role, a na plakátu k filmu z roku 1954 se poprvé objevilo její budoucí umělecké jméno Dalila.
Krátce nato odešla do Paříže, kde se seznámila s Lucienem Morissem, ředitelem rozhlasové stanice, a s hudebním producentem Eddiem Barclayem, kteří nastartovali její pěveckou kariéru. V roce 1956 vydala singl Bambino, který se stal obrovským hitem – v roce 1957 strávil 39 týdnů na prvním místě francouzských prodejních žebříčků a prodal se ve více než třech stech tisících kusů. Byla to první z více než padesáti zlatých desek, které za svou kariéru posbírala.
Sláva na sebe nenechala dlouho čekat a s ní i řada nápadníků z nejvyšších pater tehdejšího showbyznysu – mezi jejími obdivovateli byli mimo jiné Alain Delon, Omar Šaríf, Charles Aznavour nebo Claude François. 8. dubna 1961 se provdala za Luciena Morisse. Manželství ale vydrželo jen pár měsíců a skončilo rozvodem. Dalida se už nikdy znovu nevdala.
V následujících letech se z ní stala jedna z nejuniverzálnějších hvězd evropské populární hudby – zpívala nejen francouzsky a italsky, ale i arabsky, španělsky, německy nebo japonsky, a její repertoár sahal od romantických balad přes orientálně laděné písně až po diskotékové hity, které ji v sedmdesátých a osmdesátých letech katapultovaly na vrchol žebříčků úplně nové generace posluchačů.
Mezi jejími nejznámějšími skladbami, které se hrají dodnes, jsou Gigi l'amoroso, Il venait d'avoir 18 ans, Je suis malade, Laissez-moi danser nebo duet Paroles, paroles, který nazpívala společně s Alainem Delonem.
Skutečná tragédie ale teprve přicházela. V letech 1966 a 1967 měla vztah s italským zpěvákem a hercem Luigim Tencem. V lednu 1967 byla s ním na festivalu v San Remu, kde jeho píseň vypadla ze soutěže. Tenco se ten večer vrátil do hotelu a podle oficiální policejní verze spáchal sebevraždu – jeho mrtvé tělo našla právě Dalida.
Navenek situaci zvládala, usmívala se do kamer a zpívala dál. O měsíc později, 26. února 1967, se v pařížském hotelu Prince de Galles pokusila následovat svého milence na onen svět a předávkovala se prášky na spaní. Lékaři ji na poslední chvíli zachránili – po pětidenním kómatu se probrala k životu, který ji ale čekal ještě mnohem krutější.
Ještě téhož roku totiž Dalida otěhotněla s jiným, mnohem mladším partnerem – dvaadvacetiletým italským studentem Luciem. Rozhodla se pro potrat, protože měla pocit, že je milenec příliš mladý na to, aby se stal zodpovědným otcem, a nechtěla vychovávat dítě bez táty.
Podle pozdějších životopisných zpráv zákrok způsobil komplikace, kvůli nimž už nikdy v životě nemohla otěhotnět. Rodina, po které tolik toužila, se jí tak definitivně vzdálila navždy. Následovalo období rekonvalescence a duchovního hledání, včetně cesty do Indie, kde nacházela útěchu v józe a filozofické literatuře.
Osud si s ní ale ještě nedohrál. V roce 1970 spáchal sebevraždu i její bývalý manžel Lucien Morisse, a to přímo v bytě, který kdysi sdíleli. Byla to už druhá sebevražda v jejím blízkém okolí. Navzdory tomu všemu prožívala v sedmdesátých letech profesní vrchol – po jejím vystoupení v pařížské Olympii v roce 1971 prohlásil ředitel sálu Bruno Coquatrix, že tak ohlušující potlesk tam nezazněl od dob Édith Piaf. Už o pár let dřív, v prosinci 1968, jí generál Charles de Gaulle udělil Medaili prezidenta republiky – ocenění, které jako jediná zpěvačka svého oboru obdržela. V letech 1977 a 1978 vystoupila i v pražské Lucerně.
Mezi lety 1972 a 1981 byl jejím partnerem Richard Chanfray, muž, který se veřejně vydával za nesmrtelného hraběte ze Saint-Germain. S ním se poprvé v životě cítila bezpečně a jistě – jenže ani tenhle vztah nakonec nevydržel. V roce 1975 zemřel sebevraždou i její přítel, zpěvák Mike Brant, a v roce 1981 se Dalida stala první zpěvačkou na světě, pro kterou vůbec vznikla diamantová deska jako speciální ocenění za světový prodej nahrávek. O dva roky později, v roce 1983, si sáhl na život i Richard Chanfray – třetí muž z jejího blízkého okolí, který zemřel sebevraždou.
Klíčovou roli v jejím profesním životě sehrál i její bratr Bruno, vystupující pod uměleckým jménem Orlando, který se od sedmdesátých let stal jejím producentem a manažerem. Právě on dohlížel na vydávání jejích nahrávek a po její smrti se stal strážcem jejího odkazu – díky němu vycházejí dodnes, tedy i desítky let po tragédii na Montmartru, nové kompilace a remixy jejích písní, které ji představují dalším a dalším generacím posluchačů.
V roce 1986 se objevila ve svém posledním filmu, snímku Šestý den egyptského režiséra Youssefa Chahina, ve kterém ztvárnila Sadiku, padesátiletou pradlenu snažící se zachránit vnuka Hassana před cholerou. Kritika ji chválila a zdálo se, že se jí konečně otevírají dveře k filmové kariéře, o které vždycky snila, ale která se jí za celý dosavadní život nikdy nepodařilo pořádně nastartovat. Svůj poslední koncert odehrála v roce 1987 v turecké Ankaře.
V noci ze 2. na 3. května 1987 byla Dalida ve svém pohádkovém domě na Rue d'Orchampt na Montmartru fyzicky i psychicky zcela vyčerpaná a naprosto sama. Předávkovala se velkým množstvím barbiturátů. Na nočním stolku po sobě zanechala krátký vzkaz: „Promiňte mi, život se pro mě stal nesnesitelným.“ Bylo jí čtyřiapadesát let. Pochována je na hřbitově Montmartre v Paříži, kde její hrob zdobí socha, kterou si nechala vytvořit ještě za svého života.
Dalida za svou třicetiletou kariéru prodala za života podle oficiálních údajů kolem 120 milionů nahrávek, po její smrti pak dalších více než dvacet milionů. Stala se tak jednou z nejúspěšnějších zpěvaček historie – zpívala v několika jazycích, natočila přes pětačtyřicet studiových alb a posbírala desítky zlatých ocenění. Sama si ale byla dobře vědoma propasti mezi veřejným obrazem a soukromou realitou.
„Uspěla jsem v profesním životě, ale v tom osobním jsem neuspěla,“ řekla jednou. Vysvětlovala to tím, že do své práce a svých fanoušků investovala úplně všechno – chtěla být Dalidou, a tak se Dalidou stala, přičemž svůj soukromý život odsunula stranou natolik, že to nakonec nevydrželo žádné z jejích vztahů.
Muži v jejím životě totiž po čase přestávali vidět Iolandu, ženu, kterou skutečně byla, a viděli jen Dalidu, hvězdu, kterou si sama vytvořila. Ke konci života si to plně uvědomila i ona sama – zjistila, že je bohatá, slavná a milovaná miliony fanoušků po celém světě, ale zároveň naprosto sama, bez dětí a bez partnera po svém boku.
Zdroje:
https://dalida.com/biographie/son-histoire.html
https://dalida.com/
https://www.nostalgie.fr/artistes/dalida/actus/dalida-les-hommes-de-sa-vie-344644
https://www.theguardian.com/music/musicblog/2008/jan/24/unsungheroesno4luigitenco
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10989627725-dalida/
https://www.thenewworld.co.uk/brexit-news-europe-news-tragic-life-of-dalida-7918260/
https://en.wikipedia.org/wiki/Dalida
