Článek
Byla to neděle jako každá jiná. Svíčková voněla z trouby a já prostírala pro tři. Lucie mi volala už ve čtvrtek, celá rozjívená. „Mami, konečně ti představím Romana. Je úžasný, zralý, ví, co chce. Budete si rozumět.“
Slovo „zralý“ mě mělo varovat. Čekala jsem třeba třicátníka. Někoho, kdo už má po škole a pracuje. Když zazvonil zvonek, šla jsem otevřít s úsměvem. Ten mi ale zmrzl na rtech.
Ve dveřích stál chlap. Prošedivělé skráně, vrásky kolem očí, mírně povolené bříško pod značkovou košilí. Vypadal jako můj kolega z práce. Nebo jako můj bývalý manžel. „Dobrý den, vy musíte být Jana. Lucie o vás moc hezky mluví,“ řekl a podal mi ruku. Měl pevný stisk a sebevědomý úsměv muže, který je zvyklý, že mu svět leží u nohou.
„Dobrý den,“ koktala jsem. Moje pětadvacetiletá dcera, moje holčička s hladkou tváří, se k němu přivinula a dala mu pusu na tvář. Vypadalo to nepatřičně. Vypadalo to, jako by dávala pusu tatínkovi.
„My si budeme tykat, Jani“
První šok přišel hned v předsíni. Zatímco si zouval boty, spiklenecky na mě mrknul. „Teda, Jano, vy vypadáte skvěle. Jsme přece skoro vrstevníci, ne? Na to ‚dobrý den‘ si hrát nebudeme. Já jsem Roman.“
Polilo mě horko. Jistě, technicky jsme vrstevníci. Mně je padesát jedna. Jemu padesát. Ale on chodí s mojí dcerou. Měl by mi vykat. Měl by mít respekt. Tím tykáním okamžitě smazal tu hranici, kterou jsem tam zoufale chtěla mít. Udělal ze mě „kámošku“ a z mé dcery… co vlastně? Trofej?
Lekce u oběda
Sedli jsme si ke stolu. Atmosféra by se dala krájet. „Roman je architekt, mami. Projektuje ty velké kancelářské budovy v centru,“ chlubila se Lucie. Roman se blahosklonně usmál. „No, Lucinko, nepřeháněj. Ale je pravda, že mám pod sebou tým třiceti lidí.“
Pak to začalo. Lucie sáhla po slánce. Roman jí chytil ruku. „Ne, zlato. Nejdřív to ochutnej. Přece si nebudeš kazit chuť jídla solí, když ani nevíš, jak to maminka uvařila. To se nedělá.“Řekl to klidně, tiše, ale s autoritou učitele v mateřské škole.
Lucie stáhla ruku. „Promiň, Romane.“ Zírala jsem na ně. Ona se omluvila? Moje dcera, která se hádala s profesory na vysoké, se omluvila chlapovi za to, že si chtěla osolit polévku?
A pokračovalo to. „Lucinko, seď rovně.“ „Tohle téma raději nerozebírej, miláčku, tomu nerozumíš.“ „Nech maminku domluvit.“ Choval se k ní, jako by jí bylo dvanáct. A ona? Ona k němu vzhlížela s psí oddaností.
Krize středního věku v přímém přenosu
Po obědě si Roman dal kávu a začal mi vykládat svá životní moudra. Jak jsou dnešní mladí kluci neschopní. Jak žena potřebuje vedle sebe „skutečného muže“, který ji zajistí a povede. „Podívej se na Lucii,“ ukázal na ni, jak sklízí ze stolu. „Ona potřebuje pevné vedení. Je to chytrá holka, ale v životě se ještě hledá. Já jí dám směr.“
Chtělo se mi zvracet. On nehledá partnerku. On hledá tvárnou hmotu. Někoho, kdo ho bude obdivovat, kdo nebude mít vrásky a kdo nebude odmlouvat, jako to asi dělala jeho bývalá žena. Je to učebnicová krize středního věku. Místo motorky si pořídil mou dceru.
Bod zlomu: Rozlitá káva
Vyvrcholilo to u dezertu. Lucie, zřejmě nervózní z mého mlčení, gestikulovala a zvrhla sklenici s vodou. Voda se rozlila po ubruse a trochu cákla na Romanovy drahé kalhoty.
Čekala jsem, že se zasměje. Že řekne: „To nic, to uschne.“ Místo toho vyskočil, zrudnul a syknul: „Do prdele, Lucie! Jsi nemehlo? Kolikrát jsem ti říkal, že se máš u stolu chovat klidně? Podívej se, co jsi udělala.“Pak vytáhl kapesník a začal si otírat kalhoty s výrazem nejvyššího znechucení. Lucie se rozbrečela. „Promiň, já nechtěla…“
V tu chvíli mi bouchly saze. Práskla jsem dlaní do stolu. „Dost!“ zakřičela jsem. Roman se na mě překvapeně podíval. „Jani, klid, to jsou drahé kalhoty, to by naštvalo každého…“ „Neříkej mi Jani! Pro tebe jsem paní Nováková!“
Vstala jsem a ukázala ke dveřím. „Okamžitě vypadni z mého domu. Oba.“ „Mami?!“ vyjekla Lucie. „Slyšela jsi. Nenechám si tady urážet dceru od nějakého dědka, co si na ní léčí ego. A ty, Lucie, jestli si necháš tohle líbit, tak jsi hloupá. Ale já se na to dívat nebudu.“
Vyhrožování a ticho
Roman se ušklíbl. „Ty jsi hysterická, Jano. Už chápu, po kom to Lucie má. Jdeme, zlato. Tady nejsme vítaní.“ Chytil Lucii za loket – silně, majetnicky – a táhl ji do předsíně. Lucie se na mě podívala. Čekala jsem, že se mi vrhne kolem krku. Místo toho na mě křikla: „Jsi hnusná! Závidíš mi, že mě má někdo rád! Nenávidím tě!“
Práskli dveřmi. Zůstala jsem v tichém bytě, na stole rozlitá voda a nedojedený štrúdl. Je to týden. Lucie mi nebere telefony. Vidím na sociálních sítích fotky – Roman ji vzal do Paříže. Na fotkách se usmívá, on ji drží kolem ramen. Vypadají jako otec s dcerou na výletě.
Vím, že jsem asi reagovala přehnaně. Ale nemohla jsem si pomoct. Ten chlap je predátor. Bojím se o ni. Ale zároveň vím, že dokud je s ním, v mém domě pro ně není místo. Nemůžu se dívat na to, jak z mé sebevědomé dcery dělá poslušnou loutku.
