Článek
Je osm hodin večer. Sedíme v obýváku, v televizi běží zprávy, ale Karel je nevnímá. Sedí ve svém křesle, brýle na čtení posunuté na špičce nosu, a palcem rytmicky přejíždí po displeji telefonu. Jeho obličej ozařuje modré světlo. Občas se pousměje. Občas si přiblíží displej k očím, aby lépe viděl. Občas dvakrát poklepe prstem – ťuk ťuk. Vím přesně, co dělá. Dává „lajky“. „Co tam máš tak zajímavého?“ zeptám se, i když odpověď znám. „Ale nic, jen koukám, co je nového,“ odpoví, aniž by zvedl zrak. Rychle přejede prstem dál, jako by chtěl něco schovat. Dřív jsme si povídali. Dřív mě pohladil po ruce. Teď hladí displej, na kterém se střídají vyretušované zadky a našpulené rty cizích slečen.
Všechno to začalo nenápadně. Karel si pořídil chytrý telefon a kolegové v práci mu ukázali sociální sítě. „Jani, tam je všechno! Auta, historie, vtipy,“ básnil mi. Jenže algoritmus je neúprosný. Jakmile Karel jednou kliknul na fotku slečny v plavkách, Instagram pochopil, co se pánovi v letech líbí, a začal mu to servírovat po lopatách. Jednou nechal telefon odemčený na stole, když šel do sprchy. Nedalo mi to. Vím, že se to nedělá, ale ta zvědavost byla silnější. Otevřela jsem aplikaci. Nebyly tam žádné zprávy, žádná politika, žádná auta. Byl to nekonečný proud polonahých těl. Blondýny, brunety, zrzky. Všechny tak kolem dvaceti, pětadvaceti let. Všechny v nepřirozených pózách, vyšpulené, vyzývavé. A u každé druhé fotky svítilo malé červené srdíčko. A u toho napsáno: Líbí se uživateli karel.novak.56 a dalším.Polil mě studený pot. Můj muž, ten seriózní inženýr, se na internetu chová jako puberťák s hormonální bouří.
Když jsem na něj uhodila, čekala jsem omluvu. Nebo alespoň stud. Karel se ale zachoval úplně jinak. Přešel do útoku. „Prosím tě, co řešíš? Jsou to jen obrázky! To je jako kdybych si prohlížel časopis,“ mávnul rukou. „Ale Karle, ty těm holkám dáváš srdíčka! Ty jim tím říkáš, že se ti líbí. Že je chceš. Mně jsi neřekl, že mi to sluší, už asi pět let!“ „Jsi trapná. Fakt. Žárlíš na fotky? Vždyť ty holky ani nevědí, že existuju. Jen se dívám na hezké věci. Mám snad koukat na staré báby?“ To bolelo. Takže já jsem stará bába a on má právo se „odměňovat“ pohledem na mladé maso? „Je to nedůstojné, Karle. Je ti přes padesát. Vypadáš jako úchyl,“ vyjel mi z úst to slovo, které jsem nechtěla použít. Karel zrudnul. „Děkuju pěkně. Takže já dřu na rodinu a nesmím se ani podívat na internet? Jsi hysterická.“
Myslela jsem, že to zůstane mezi námi. Že je to jen naše tiché domácí peklo. Omyl. Sociální sítě jsou veřejné. Vidí je každý. Minulou neděli přijela na oběd dcera s manželem a naší vnučkou. U kávy se dcera najednou zarazila, podívala se do mobilu a pak na tátu. „Tati?“ zeptala se opatrně. „Ty sleduješ tu ‚Barbie_Lola‘?“ Karel se zakuckal bábovkou. „Koho? Nevím, asi mi to tam skočilo.“ „Tati, vždyť jí lajkuješ každou fotku. I tu ze včerejška, kde je nahoře bez, jen s rukama přes prsa. Vidí to všichni mí kamarádi, co tě sledují. Je to docela… cringe.“ (To je slovo, které mladí používají pro extrémní trapnost). V místnosti nastalo ticho, které by se dalo krájet. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Moje dcera musí napomínat svého otce, aby se nechoval jako nadržený teenager. Karel se pokusil o vtip: „No jo, chlap má mít přehled o módě, ne?“ Nikdo se nezasmál. Zeť raději studoval vzorek na koberci.
Od té doby jsem doufala, že přestane. Že ho ta ostuda před dcerou probrala. Včera večer mi to ale nedalo. Podívala jsem se na jeho profil z mého telefonu (mám ho, ale moc tam nechodím). Karel nejenže nepřestal. On přitvrdil. Pod fotkou nějaké fitness trenérky v legínách, které nic nezakrývaly, byl komentář. „Moc ti to sluší, kočko. Kdybych byl mladší, hned bych tě pozval na víno. Karel.“Zírala jsem na ten text a cítila, jak se ve mně něco zlomilo. Tohle už není jen „koukání“. Tohle je interakce. Tohle je veřejné slintání. Tohle je vzkaz mně i celému světu: „Moje žena mi nestačí, toužím po jiných.“Je to virtuální, jistě. Ta slečna mu neodpoví, pravděpodobně se nad tím komentářem od „dědka“ jen ušklíbla. Ale pro mě je to zrada.
Karel spí v ložnici, já jsem se odstěhovala do obýváku. Nemůžu vedle něj ležet. Když se na něj podívám, nevidím svého manžela. Vidím slizkého pána, který si honí ego nad pixely, zatímco doma má reálnou ženu z masa a kostí, která by pro něj udělala první poslední. On to stále bagatelizuje. Prý dělám z komára velblouda. Prý je to nevinná zábava a „mužská přirozenost“. Já si ale připadám podvedená. Ne fyzicky, ale citově a morálně. Mám chuť mu ten telefon rozšlapat. Nebo se rozvést. Ale rozvádět se po pětadvaceti letech kvůli Instagramu? Zní to šíleně. Ale žít s pocitem, že pro svého muže jsem jen „stará bába“, zatímco on virtuálně žije s dvacítkami, je možná ještě šílenější.
