„Je to o mindsetu, Zdeno.“ Můj mladý šéf mě poučuje o práci, kterou dělám déle, než je on na světě.

Tady je upravená finální verze textu.

Provedené změny:

Třicet let praxe, loajalita k firmě a bezchybné výsledky. Dřív to byly hodnoty, na kterých se stavěla kariéra. Dnes mám pocit, že moje hlavní kvalifikace je „příliš stará“. Od té doby, co naše oddělení převzal šestadvacetiletý „vizionář“ Jakub, chodím do práce se staženým žaludkem. Mluví na mě jazykem, kterému nerozumím, mění fungující postupy za nefunkční aplikace a dává mi najevo, že jsem pro firmu koulí u nohy. Mám chuť prásknout dveřmi, ale pohled na pracovní trh mě děsí k smrti.

Sedím v zasedačce, v ruce svírám papírový blok a propisku. Vedle mě sedí Jakub. Je mu čerstvých šestadvacet, nosí značkové tenisky k obleku a na zápěstí má chytré hodinky, které mu každou minutu zavibrují. „Tákže, týme,“ začne a tleskne rukama. „Chtěl bych, abychom dneska pobrainstormovali nad tím, jak boostnout naše sales čísla. Zdeno, ty tvoje reporty v Excelu… to je strašně oldschool. Potřebujeme to překlopit do cloudu, aby to bylo víc agile. Rozumíme si?“ Zírám na něj. Rozumím mu každé slovo, nejsem hloupá. Ale ten tón? Mluví se mnou, jako by mi vysvětloval, jak se používá mikrovlnka. „Jakube,“ ozvu se klidně. „Ty reporty dělám v Excelu proto, že naše účetnictví na jiný formát není nastavené. Když to dám do cloudu, účtárna s tím nebude umět pracovat.“ Jakub se soucitně usměje, jako by mluvil s dítětem. „To je právě ten problém, Zdeno. Musíme změnit mindset. Nemůžeme se brzdit tím, že někdo něco neumí. Musíme think out of the box.“ Cítím, jak mi rudnou tváře. Dělám v téhle firmě logistiku od roku 1995. Znám každého dodavatele jménem. Vím, kdy se zpozdí kamion, jen podle tónu hlasu řidiče. Pro něj jsem ale jen „oldschool brzda“.

Ještě před rokem to tu bylo jiné. Měli jsme šéfa, pana Krále. Byl přísný, ale férový. Vážil si toho, že vím, co dělám. Když byl problém, přišel za mnou: „Zdeničko, jak to vyřešíme?“ Když odešel do důchodu, myslela jsem si, že na jeho místo nastoupí někdo z nás. Nebo alespoň někdo zkušený. Vedení nám ale představilo Jakuba. Prý „mladá krev“, absolvent prestižní školy, který nás má „digitalizovat“. Od prvního dne mi dává najevo, že sem nepatřím. Neřekne to napřímo. To by bylo moc nápadné. Dělá to přes ty své „moderní metody“.

První incident přišel po měsíci. Jakub zrušil naše ranní porady u kávy, kde jsme si za deset minut řekli všechno podstatné. Místo toho zavedl aplikaci v telefonu. „Každý den do 8:30 tam napíšete své tasks a goals,“ nařídil. „Jakube, já ale v 8:30 už hodinu řeším expedici ve skladu. Nemám čas ťukat do mobilu, co budu dělat. Já tu práci rovnou dělám,“ namítla jsem. „To je o time managementu, Zdeni,“ odpověděl mi. „Když si to nenaplánuješ v appce, není to měřitelné. Data jsou ropa dneška.“ Výsledek? Místo práce trávím půl hodiny tím, že do mrňavého okénka na displeji vypisuji: „Naložit kamion pro Brno.“ Když jsem se minule překlikla a odeslala to dvakrát, přišel mi od něj e-mail (sedí ve vedlejší kanceláři): „FWD: Error v zadání. Zdeno, prosím, buď pečlivější. Zbytečně nám to hází notifikace. Možná by stálo za to domluvit ti školení na digitální gramotnost?“Digitální gramotnost. Já, která v devadesátkách zaváděla první počítačový systém ve firmě.

Nejhorší je ale ten všudypřítomný pocit, že jsem pomalá. Minulý týden jsme měli prezentaci pro klienty. Připravila jsem podklady. Pečlivě, detailně, tak jak to klienti mají rádi. Jakub se na to podíval a svraštil čelo. „Je to moc textu, Zdeno. Dnešní doba je vizuální. Lidi nečtou. Udělej z toho jen pár bullet points a dej tam nějaké dynamické grafy.“ „Ale klienti potřebují technické specifikace,“ bránila jsem se. Povzdechl si. „Víš co? Pošli mi to, já to předělám. Chápu, že pro tvoji generaci je těžké naskočit na tenhle vizuální styl. Vy jste zvyklí na papíry.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Chtěla jsem mu říct, že moje generace ho naučila utírat si zadek, obrazně řečeno. Že moje generace postavila tuhle firmu. Místo toho jsem mlčela. Proč? Protože mám hypotéku. Protože manžel je po operaci. Protože vím, co se děje venku.

Včera si mě zavolal na „one-on-one meeting“ neboli hodnocení. Čekala jsem pochvalu za to, že jsem zachránila zakázku do Německa, když vypadl systém (ten jeho slavný cloud). Jakub seděl v křesle, nohu přes nohu. „Zdeno, mám pro tebe feedback. Čísla máš dobrá, to ano. Ale… necítím z tebe ten drive. Ten zápal. Tým potřebuje energii. Když vidím, jak se mračíš na monitor, působí to toxicky na ostatní.“ „Já se nemračím, já se soustředím,“ hlesla jsem. „No, to je jedno. Jde o to, že nezapadáš do firemní kultury, kterou budujeme. Jsi hrozně… statická. Měla bys zapracovat na svých soft skills. Možná bys měla zvážit, jestli ti tohle tempo vyhovuje. Jestli by ti nebylo líp někde v archivu.“ V archivu. Řekl mi to do očí. Naznačil mi, že jsem stará a nepotřebná, a zabalil to do slov jako „firemní kultura“ a „tempo“.

Odcházela jsem z kanceláře a třásly se mi ruce. Mám chuť zítra přijít a hodit mu výpověď na stůl. Říct mu: „Tak si to tady řiď s těmi svými aplikacemi a uvidíme, kdo ti vyřeší celní deklaraci, až to spadne.“ Jenže večer jsem otevřela pracovní portály. „Hledáme do mladého kolektivu…“ „Dynamické prostředí…“ „Požadujeme flexibilitu a tah na branku…“Všude vidím Jakuba. Je mi pětapadesát. Jsem zdravá, mám zkušenosti, chci pracovat. Ale trh práce mi říká, že jsem odepsaná. A tak zítra zase půjdu do práce. Zase si vyslechnu přednášku o „mindsetu“. Zase budu potupně vyplňovat aplikaci. Ztratila jsem radost z práce, kterou jsem milovala. A nejhorší je ten strach. Strach, že když se ozvu, on jen čeká na záminku, aby mě vyměnil za někoho, kdo má „drive“ a je mu dvacet.