Článek
Otevřela jsem ráno sociální sítě a vyskočilo to na mě hned jako první příspěvek. Fotka mojí bývalé nejlepší kamarádky Petry s jejím synem Davídkem, pod tím srdceryvný text: „Je smutné, když zjistíte, že lidé, které jste považovali za rodinu, opovrhují tím nejcennějším, co máte. Vašimi dětmi. #zklamaní #falesnepratelstvi #svatbabezlasky“Pod příspěvkem desítky soucitných komentářů od matek, které mě v životě neviděly, ale už mě stihly odsoudit jako bezcitnou bestii. Seděla jsem nad tím s kávou v ruce a tekly mi slzy. Ne proto, že bych neměla ráda děti. Mám je ráda. Ale mám ráda vychované děti. A Davídek… Davídek je kapitola sama pro sebe.
Malý císař a jeho služebná
S Petrou se známe od střední. Bývala to fajn holka, nohama na zemi. Pak se narodil Davídek a všechno se změnilo. Petra propadla modernímu trendu „respektující výchovy“, který si ovšem vyložila po svém: Dítěti se neříká NE.Výsledkem je pětiletý tyran, který vládne celé domácnosti i všem návštěvám. Pamatuji si, jak jsme byly před půlrokem v cukrárně. Chtěla jsem s Petrou probrat detaily svatby, ukázat jí šaty. Davídek po pěti minutách začal vřískat, že chce jiný zákusek, než který si vybral. Petra neřekla: „Davídku, to sis vybral, tak to sněz.“ Petra řekla: „Chudáčku, ty ses spletl? Tak maminka ti koupí ten druhý.“Když pak běhal mezi stoly a shodil pánovi u vedlejšího stolu noviny, Petra se jen usmála: „On je takový energický, potřebuje pohyb.“ Pán jen kroutil hlavou. Já se styděla za ni.
„To je jen váza, teto“
Definitivní rozhodnutí nepozvat ho na svatbu padlo po mé narozeninové oslavě u nás doma. Davídek se nudil. Vzal si hrst slaných tyčinek a začal s nimi „bubnovat“ do skleněné vitríny, kde mám vystavené broušené sklo po babičce. „Davídku, nedělej to, rozbiješ to,“ napomenula jsem ho mírně. Podíval se mi do očí, usmál se a praštil do skla vší silou. Jedna miska praskla. Zamrazilo mě. Čekala jsem, že Petra vyskočí, vynadá mu, omluví se, zaplatí škodu. Petra v klidu dojídala chlebíček. „Jé, to je škoda. Ale Lucinko, nemáš to mít v dosahu dětí. On jen zkoušel, jaký to dělá zvuk. To je fyzika.“ Fyzika. Moje babička se musela obracet v hrobě. Uklízela jsem střepy a v tu chvíli mi to došlo. Tohle dítě mi svatbu zničí. Představila jsem si, jak v kostele během slibu začne vřískat, že chce čůrat, nebo jak při hostině strhne ubrus i se svatebním dortem, protože bude chtít „zkoumat gravitaci“.
Pozvánka s časovanou bombou
Svatba se blížila. Měla jsem připravené krásné, ručně psané pozvánky. Na tu Petřinu jsem připsala větu: „Zveme Tě a Tvého manžela Pavla, abyste s námi oslavili náš den. Vzhledem k charakteru akce a večerní zábavy prosíme o účast bez dětí.“Šla jsem jí to předat osobně. Byla jsem nervózní, ale doufala jsem, že to jako dospělá žena pochopí. Že si třeba ráda odpočine a užije si večer s manželem. Omyl. Petra si to přečetla a zrudla. „Co to má znamenat? Účast bez dětí?“ „Peti, bude tam sto lidí, alkohol, živá hudba, dlouhý obřad v kostele… Není to prostředí pro pětileté dítě. A upřímně, chci si ten den užít v klidu, bez hlídání, kdo kde běhá.“ „Ty mi chceš říct, že tam nechceš Davídka?“ zvýšila hlas. „Nechci tam žádné děti, Peti. Ani od sestřenice, ani od kolegy. Je to pravidlo pro všechny.“ „Ale Davídek není žádné dítě! Je to můj syn! Je to součást mě! Když ho vyloučíš, vyloučíš i mě!“ Začala křičet. Že jsem sobecká, že až budu mít vlastní děti, pochopím to, že jsem se změnila. Že mi vadí jeho „přirozenost“. „Vadí mi, že je nevychovaný, Petro!“ vyletělo ze mě. Už jsem to nevydržela. „Vadí mi, že skáče lidem do řeči, že ničí věci a ty se tomu směješ. Nechci se u oltáře bát, co zrovna provede.“
Ticho po pěšině
Petra mě vyhodila z bytu. Doslova. Práskla dveřmi tak, že se otřásl celý panelák. Od té doby se mnou nemluví. Svatba proběhla minulý víkend. Byla nádherná. Důstojná, klidná, plná dojetí. Nikdo nevřískal, nikdo neshodil dort. Ale na místě svědkyně stála moje sestra, ne Petra. Když jsem se dívala na to prázdné místo u stolu, kde měla sedět ona s manželem, píchlo mě u srdce. Ztratila jsem kamarádku. Ztratila jsem ji kvůli jednomu dni. Ale pak jsem si vzpomněla na tu rozbitou mísu po babičce a na ten status na Facebooku, kde mě veřejně lynčuje. Manžel mi říká, že jsem udělala dobře. Že ustupovat teroru (byť dětskému) se nemá. Já se ale nemůžu zbavit pocitu hořkosti. Opravdu je požadavek na svatbu bez dětí takový zločin? Je dneska normální, že se celý svět musí přizpůsobit matkám a jejich potomkům, jinak je člověk vyvrhel?
Teď mi píšou společné známé. Některé mi tiše gratulují k odvaze. Jiné mi vyčítají, že jsem rozbila dlouholeté přátelství kvůli „malichernosti“. Prý jsem měla zatnout zuby a toho kluka tam ty čtyři hodiny přetrpět.
