Článek
Otevřela jsem dveře bytu a okamžitě jsem to ucítila. Nebyla to vůně domova. Byla to vůně levného citronového čističe, který nepoužívám, a smažené cibulky. Ztuhla jsem v předsíni. Manžel Petr byl ještě v práci, děti ve škole. Mělo tu být prázdno a ticho. Vstoupila jsem do kuchyně. Na lince ležela utěrka. Ne moje. Byla to jedna z těch starých, kostkovaných, které jsem už dávno vyřadila na hadry. Odkapávač byl plný nádobí. Ale nebylo to jen umyté nádobí ze snídaně. Byly tam i skleničky, které byly včera čisté ve skříňce. A pak jsem otevřela šuplík s příbory. Vidličky byly v přihrádce pro lžíce. Nože byly obráceně ostřím dolů (já je dávám nahoru). A co hůř – v rohu ležel lístek napsaný roztřeseným písmem: „Petříčku, nabrousila jsem vám nože, byly tupé jako polena. A vyhodila jsem tu plesnivou marmeládu. Máma.“Polil mě studený pot. Ta marmeláda nebyla plesnivá. Byla to drahá francouzská fíková zavařenina, která tak prostě vypadá. Tchyně tu byla zase.
Klíče pro případ „co kdyby“
Všechno to začalo nevinně před třemi lety. Tchyně bydlí o dvě ulice dál. Je to vdova, v důchodu, vitální a… bohužel až příliš pečující. „Dejte mi náhradní klíče,“ nabídla se tehdy. „Kdybyste si zabouchli, nebo kdyby nedejbože hořelo.“ Petr jí je dal bez mrknutí oka. „Jasně mami, aspoň nebudeme muset volat zámečníka.“ První rok byl klid. Chodila jen zalévat kytky, když jsme byli v Chorvatsku. Zlom nastal, když šla do důchodu. Najednou měla spoustu času a pocit, že my ten čas nemáme. Začalo to drobnostmi. Přišla jsem domů a kytky byly přesazené. „Ta dracéna měla malý květináč, Janičko,“ vysvětlovala mi s úsměvem. Pak to pokračovalo prádlem. Nechala jsem na sušáku schnout trička. Když jsem se vrátila, byla vyžehlená a složená v komíncích. Vím, co si teď myslíte. „Co by za to jiné daly! Máš doma skřítka uklízečka zadarmo!“Jenže ten skřítek nerespektuje, že já nechci mít trička složená na třetiny, ale srolovaná, aby se vešla do šuplíku. A hlavně – ten skřítek sahá na mé věci.
Systém versus chaos
Tchyně je pedant. Její byt vypadá jako muzeum. Náš byt vypadá jako místo, kde žijí dva pracující lidé a dvě děti. Je tu provozní nepořádek. Pro ni je to ale „bordel“, který je třeba eliminovat. Minulý měsíc jsem hledala své oblíbené koření na kari. Ve skříňce nebylo. Volala jsem Petrovi. „Jo, máma říkala, že nám dělala pořádek v kořenkách. Prý to bylo nepřehledné.“ Našla jsem ho v krabici ve spíži s nápisem „MÁLO POUŽÍVANÉ“. Kdo sakra určuje, co je v mojí kuchyni málo používané? Ona? Která tu nevaří? Když jsem ji s tím konfrontovala, rozplakala se. „Janičko, já to myslím dobře! Ty jsi v té práci od nevidím do nevidím, chci ti ulehčit. Petr říkal, že nestíháš.“ Petr. Samozřejmě. Můj muž, který místo aby se mě zastal, tak si stěžuje mamince, že nemáme navařeno.
Narušení zóny intimity
Pohár trpělivosti přetekl tento víkend. Jeli jsme na výlet na Šumavu. Tchyně měla přijít v sobotu nakrmit křečka. Práce na pět minut. Vrátili jsme se v neděli večer. V ložnici bylo vyvětráno. Až moc. Šla jsem si vzít pyžamo. Otevřela jsem komodu se spodním prádlem. Zastavilo se mi srdce. Moje kalhotky, podprsenky, ponožky… všechno bylo jinak. Byly srovnané podle barev. Od bílé po černou. Krajkové kalhotky byly složené do malých čtverečků. Představila jsem si ty její staré ruce, jak se probírají mým nejintimnějším prádlem. Jak hodnotí, co je seprané, co je moc odvážné. Cítila jsem se znásilněná. Ve vlastním domě.Vyběhla jsem do obýváku za Petrem. „Ona mi sáhla na prádlo! Petře, ona mi přerovnala gaťky! To nemyslíš vážně!“ Petr zvedl oči od televize. „Prosím tě, neřvi. Tak ti to srovnala. Chtěla ti ušetřit práci.“ „Já nechci, aby mi tvoje matka sahala na kalhotky! To je úchylné! Okamžitě jí ty klíče vezmeš!“
Válka o zámek
Dnes ráno jsem to udělala. Vzala jsem si v práci volno a nechala vyměnit vložku v zámku. Stálo to dva tisíce, ale ten pocit bezpečí byl k nezaplacení. Když Petr přišel domů a jeho klíč nefungoval, musela jsem mu dát nový. „Ty jsi to fakt udělala?“ zeptal se nevěřícně. „Víš, jak se jí to dotkne? Bude si myslet, že jí nevěříme.“ „Já jí nevěřím, Petře. Nerespektuje soukromí. Až se naučí, že křeček se nekrmí v šuplíku s mým prádlem, můžeme se bavit.“
Před hodinou mi volala tchyně. „Janičko, já se nemůžu dostat do bytu, nesu vám bábovku.“ Zatmělo se mi před očima. Chápete to? Ona ani nezazvonila. Rovnou strčila klíč do zámku a chtěla vejít jako do vlastního. Kdybychom tam ten zámek nevyměnili, stála by nám teď v předsíni, zatímco my jsme doma. „Vyměnili jsme zámky, Věro. Už tam nechoďte, když nejsme doma. Bábovku nechte za dveřmi.“ Ticho. A pak pláč. Hlasitý, ukřivděný pláč staré ženy, která „obětovala všechno pro rodinu a dočkala se nevděku“. Manžel teď sedí v ložnici, nemluví se mnou a píše si s matkou. Cítím se jako ta nejhorší na světě. Jsem ta zlá snacha, co odstřihla hodnou babičku. Ale když se podívám na svou linku, kde je konečně všechno tam, kde to chci mít já, cítím úlevu. Jen nevím, jestli ta úleva stojí za rozvrat v rodině.
