Článek
Stojíme ve frontě v supermarketu. Je pátek odpoledne, za námi je asi deset nervózních lidí, co chtějí jít domů z práce. Pokladní markuje náš nákup. Richard sleduje displej jako ostříž. Píp. Píp. Píp. „Stop!“ vykřikne najednou Richard a zvedne ruku, jako by zastavoval dopravu. Pokladní se lekne. „Prosím?“ „Ten jogurt. Píplo to za 19,90. V regálu máte cenovku 17,90. Akce.“ Pokladní si povzdechne. „Pane, to byla asi stará cedulka, akce skončila včera.“ Cítím, jak mi rudnou uši. Jde o dvě koruny. Richard má na sobě kabát za dvacet tisíc. „To mě nezajímá,“ řekne Richard pevně a začne se hádat. „Je to klamání spotřebitele. Já to za plnou cenu nechci. Stornujte to. A podívám se na vedoucího.“ Lidé ve frontě začínají mlaskat a protáčet oči. Někdo vzadu prohodí: „Ježiš, tak mu ty dvě kačky dejte, ať nezdržuje.“ Vytahuji z peněženky dvacetikorunu a podávám ji pokladní. „To je dobrý, nechte to tak.“ Richard mě chytí za ruku. „Ne, Aleno! O to nejde. Jde o princip! Když si to necháme líbit, budou nás okrádat všude.“Nakonec jsme tam stáli deset minut, než přišla vedoucí a cenu upravila. Ušetřili jsme dvě koruny. Já jsem ztratila veškerou důstojnost.
Iluze velkého světa
Když jsme spolu začali chodit, ničeho jsem si nevšimla. Richard mě bral na procházky, do galerií (když byl vstup zdarma), na výlety. Že mi nekupuje dárky nebo květiny? Říkala jsem si, že je prostě pragmatik. Že má hezké auto a dům? Brala jsem to jako důkaz, že je schopný a pracovitý. Mám svůj plat, své bydlení, nepotřebuji, aby mě někdo živil. Ale očekávám v partnerském vztahu jistou velkorysost. Nebo alespoň normálnost. První varování přišlo po měsíci, když mě pozval k sobě na večeři. Bylo to v listopadu. Vešla jsem do jeho vily a okamžitě jsem se rozklepala zimou. „Máš tu trochu chladno,“ poznamenala jsem, zatímco jsem si nechávala svetr. „Mám termostat na osmnáct stupňů. To je zdravé na spaní. A plyn je drahý, nemá smysl vytápět prázdné místnosti,“ vysvětlil mi poučně. Celý večer jsem seděla v dece. Když jsem šla na toaletu, všimla jsem si, že tekuté mýdlo v dávkovači je naředěné vodou tak, že skoro nepěnilo. A toaletní papír? Ten nejlevnější, jednovrstvý, šedý. V domě za deset milionů.
Romantická večeře s kalkulačkou
Vrcholem bylo naše výročí půl roku vztahu. Richard navrhl, že půjdeme do lepší restaurace. „Konečně,“ zajásala jsem v duchu. Oblékla jsem si nové šaty, nalíčila se. Večeře byla fajn, dokud nepřišlo placení. Číšník položil na stůl kožené desky s účtem. Richard si nasadil brýle. Vytáhl mobil a otevřel kalkulačku. „Takže,“ začal mumlat. „Ty jsi měla lososa, já steak. Ty jsi měla dvě deci bílého, já jen vodu z kohoutku a jedno pivo. Polévku jsme neměli…“ Ztuhla jsem. Číšník stál nad námi a díval se do stropu. „Richarde, zaplatíme to napůl, ne?“ navrhla jsem tiše, abych to urychlila. Pohoršeně se na mě podíval. „Proč napůl? Tvůj losos byl o osmdesát korun dražší než můj steak. A víno stálo stovku. Proč bych měl doplácet na tvou konzumaci?“ V té chvíli jsem měla chuť se propadnout pod stůl.Nakonec to rozpočítal na korunu přesně. „Dělá to pro tebe 645 korun a pro mě 420. Dýško dávat nebudeme, čekali jsme na polévku dlouho.“ Hodila jsem na stůl tisícovku. „To je dobrý, nech to i s dýškem,“ sykla jsem a vyběhla ven. Běžel za mnou a v ruce držel ty drobné nazpátek. „Aleno, zbláznila ses? Nechávat jim tři stovky navíc? Víš, jak těžce se ty peníze vydělávají?“
Narozeninový dárek z výprodeje
Myslela jsem, že mu to dojde. Že pochopí, jak trapně se chová. Ale Richard žije ve svém světě, kde je každý, kdo utratí korunu navíc, hlupák. K mým narozeninám mi předal dárkovou taštičku. Byla to taštička z nějaké konference, s logem pojišťovny. Uvnitř byla bonboniéra. „Všechno nejlepší, miláčku,“ usmál se. Podívala jsem se na krabičku. Byla trochu zaprášená. Otočila jsem ji. Datum spotřeby: únor 2025. Bylo září. „Richarde, ta čokoláda je půl roku prošlá.“ Nenechal se rozhodit. „Prosím tě, čokoládě se nic nestane. Byla v akci, koupil jsem jich pět do zásoby. Je to kvalitní belgická čokoláda, takové věci se nevyhazují.“ Rozplakala jsem se. Ne kvůli čokoládě. Ale kvůli tomu pocitu, že pro svého partnera nemám cenu ani čerstvé bonboniéry za blbých dvě stě korun.
Dilema rozumu a citu
Stojím teď na rozcestí. Je mi padesát. Nechci být sama. Richard nepije, nebije mě, je věrný, má vyřešenou minulost. Je to, jak se říká, „dobrá partie“. Když jsme doma a nemusíme nic platit, je to fajn chlap. Sečtělý, vtipný. Ale jakmile dojde na kontakt s vnějším světem a penězi, mění se v monstrum. Mám strach, co by bylo dál. Kdybychom spolu bydleli, kontroloval by mi, jak dlouho se sprchuji? Nutil by mě zhasínat i při čtení? Kamarádky mi říkají: „Kašli na to, hlavně že je zajištěný. Lepší lakomec v baráku než ožrala v garsonce.“ Já si tím ale nejsem jistá. Ten pocit ponížení, když včera v pekárně přepočítával rohlíky a zjistil, že mu naúčtovali o jeden víc (hodnota 3 Kč), a udělal tam z prodavačky zlodějku, mě budí ze spaní.
