Článek
Čtyřletý Jiří se choulí k matce, slavné herečce Jiřině Štěpničkové, a snaží se držet krok. „Jdeme za tatínkem do Karlových Varů a k narozeninám dostaneš kolo,“ slibovala mu matka na začátku té dobrodružné cesty.
Teď už ale malý chlapec tuší, že něco není v pořádku – místo kolonády je obklopuje neproniknutelná tma lesa. Po několika vyčerpávajících dnech pochodu se skupina uprchlíků zastavuje u potoka na kraji lesa. Stačí přebrodit tuhle mělkou vodu, přejít louku – a budou na Západě, v bezpečí.
Jiřího nese jeden z mužů na zádech v ruksaku. Chlapec se bojí, ale zároveň cítí blízkost matky a věří jí. Vtom noční klid rozčísl křik: „Stůjte jménem zákona!“
Byla to past. Jiřina Štěpničková uvěřila falešnému dopisu, který jí nabízel hereckou roli v zahraničí – ve skutečnosti šlo o léčku Státní bezpečnosti. Matka se v první chvíli ukryla pod větvemi smrčku, odhodlaná uniknout.
Ale když slyšela zoufalý dětský křik, vzdala se. Vystoupila z úkrytu a nechala se zatknout, jen aby svého syna uchránila před dalším traumatem. Jiřího mezitím odnesli do pohraniční stanice – vyděšeného plačícího chlapce, kterému prohledali kapsy a sebrali všechny cennosti, jež mu matka zabalila pro nový život za hranicemi.
Ten nový život ovšem nezačal na svobodě, ale v chladných zdech kasáren. „Od té doby jsem mámu hodně dlouho neviděl,“ vzpomínal po letech Jiří na onu osudnou noc.
Syn „zrádkyně“ v dětském domově
Komunistický režim ukázal nemilosrdnou tvář. Jiřinu Štěpničkovou čekal rychlý proces – v prosinci 1952 stanula před soudem obviněná z velezrady. Z prominentní prvorepublikové herečky se rázem stala exemplární „zrádkyně vlasti“. Padl drakonický trest: patnáct let vězení. Někteří kolegové z branže dokonce požadovali pro Jiřinu trest nejvyšší – smrt, podepisujíce petici ovlivněnou hereckou závistí i horlivou loajalitou k režimu.
Malého Jiřího od matčina zatčení drželi komunisté půl roku v dětském domově, stejně jako ostatní děti rodičů prchajících za hranice. Byly to měsíce plné smutku, nejistoty a nepochopení. „Neměli jsme vycházky. Byli jsme tam prostě zavřený,“ popsal posléze Jiří pocity dítěte uvězněného v internátním ústavu.
Stýskalo se mu po mamince, kterou vídal jen ve snu – a v těch snech stále slyšel ozvěnu výstřelů z černého lesa. Spolu s dalšími „dětmi nepřátel režimu“ pocítil na vlastní kůži, jak chutná kolektivní vina. Nikdo mu nevysvětlil, proč je zavřený. Pro vychovatele i okolní svět byl prostě synem zrádkyně.
Přesto si pamatuje i drobné paprsky světla v oné temnotě: „Bezvadný bylo, že tam byly děti cirkusáků a naučili mě salto,“ vybavil si paradoxně jeden z mála radostných momentů svého pobytu v dětském domově.
Po šesti měsících marného čekání na maminku se Jiří konečně dočkal změny. Jeho otec Jan Samec, který po válce žil novým životem a znovu se oženil, si tehdy čtyřletého syna vyžádal do péče. Chlapec putoval do Karlových Varů, kde vyrůstal s tátou, nevlastní matkou Varvarou a brzy i dvěma nevlastními sourozenci.
V západočeském městě se mu dostalo láskyplnějšího domova a na pár let relativního klidu. Jenže stín matčina osudu jej následoval i tam.
Nejvíc se mu do paměti vryla jedna děsivá situace. Bylo mu asi osm let a na ulici jej zastavila cizí paní. Chvilku si ho prohlížela a pak zničehonic vyhrkla: „Nejsi ty synáček paní Štěpničkový? Prosím tě, maminku prý včera v kriminále zastřelili. Je to pravda?“ vzpomínal po letech Jiří na necitelnou otázku, která mu doslova vyrazila dech.
Podobné příběhy nežil jen on. V 50. letech dopadaly represálie komunistického režimu i na rodiny odsouzených. Děti politických vězňů žily se stigmatem, že jejich rodič je zločinec, a společnost se k nim často stavěla zády.
Ztrácely dětství v nejistotě, odloučení a strachu. Některé nemohly studovat, jiné trpěly materiálním nedostatkem. Jiří měl svým způsobem štěstí v neštěstí – láska jeho otce a nevlastní matky v Karlových Varech jej dokázala částečně ochránit.
Návrat matky a zkouška vztahu
Politické uvolnění po smrti Stalina a částečná revize procesů přinesly Jiřině Štěpničkové zmírnění trestu – z patnácti let bylo nakonec „jen“ deset. V roce 1960 byla Jiřina podmínečně propuštěna na svobodu, pár měsíců před hromadnou amnestií politických vězňů. Pro tehdy třináctiletého Jiřího to znamenalo zvrat: měl se vrátit z bezpečí otcova domova zpět k matce do Prahy.
Jenže matka pro něj byla téměř cizím člověkem. Celé dětství ji vídal jen jednou za čtvrt roku, když ho teta vodila na krátké dozorované návštěvy do pardubické věznice. Vzpomínal si na chladnou místnost s mříží a sklem, kde se sotva mohli dotknout rukou.
Shledání po letech nebylo žádnou sladkou pohádkou. Jiřinu Štěpničkovou propustili z vězení zničenou fyzicky i psychicky. V padesáti letech to byla předčasně zestárlá žena, která se vracela do světa, kde mezitím přišla o vše – o roky života, o kariéru, o domov.
Komunisté jí nejdřív nedovolili vrátit se na jeviště vůbec; celý rok po propuštění nesměla účinkovat. Teprve poté jí povolili angažmá, ale jen daleko od lesku velkých scén – nastoupila do operetního souboru oblastního divadla v Kladně. Tam, na skromných prknech, začínala kdysi filmová hvězda znovu od nuly. A s ní po boku stál dospívající syn, který ji skoro neznal.
Jiří odešel z Karlových Varů nerad. Opouštěl milujícího tátu, sourozence, přátele i pohodlný život v lázeňském městě. V Praze ho čekala jen matka – slavná jménem, ale v té době spíše poznamenaná svým cejchem. Společně obývali jedinou místnost bez tekoucí vody, v domku na okraji Prahy.
Žili velmi skromně: pumpovali vodu ze studny, topili v kamnech, peněz bylo málo. Jiřina měla co dělat, aby uživila sebe i syna, a přitom bojovala s vlastní hořkostí. Deset let za mřížemi ji naučilo mlčet o citech a skrývat slabost.
Neuměla mu dát najevo mateřskou něhu – možná se to odnaučila v mrazivých zdech věznice. Jejich soužití nebylo jednoduché. Dlouhé odloučení způsobilo, že si k sobě jen těžko hledali cestu. Jiřina byla na syna přísná a kritická, snad ze strachu, aby v něm komunisti neviděli slabost.
„S matkou jsem nikdy nenavázal blízký vztah,“ přiznal později Jiří, „byla na mě vždy velmi přísná a řadu let jsme se prakticky nestýkali.“
Útočiště mezi umělci
Zatímco materiální bída a společenský odstup jejich život ztěžovaly, otevřel se před Jiřím i nečekaný svět. Jiřina Štěpničková, ač stále oficiálně nežádoucí, neztratila své staré přátele z prvorepublikové éry. Právě v jejich společnosti našel mladík to, co doma postrádal: uznání, inspiraci a pocit, že někam patří.
„Začal jsem se pohybovat mezi těmi nejlepšími osobnostmi té doby. Jan Werich, Mac Frič, Jan Zrzavý, Jan Bauch pro mě byli strejdové a Jiřina Šejbalová teta,“ vzpomínal Jiří na intelektuálně bohaté prostředí, do něhož se díky matce po roce 1960 dostal. V malé místnosti bez vody se večer co večer scházeli herci, výtvarníci i spisovatelé, kteří k Jiřině přicházeli na kus řeči či zavzpomínat na staré časy.
V tomto inspirativním ovzduší v něm pomalu zrál sen – stát se hercem jako matka. Jiřina z toho radost neměla. „Od herectví mě všemožně zrazovala,“ vzpomínal Jiří s hořkým úsměvem.
Když se v sedmnácti letech definitivně rozhodl podat přihlášku na DAMU, matka nevěřila, že by syna – nosícího stále příjmení Samec – přijali, a snad v koutku duše ani nechtěla, aby se protloukal uměním jako ona.
Ale doba se změnila: byla šedesátá léta a politické uvolnění přálo mladým talentům. Jiří, vybavený nesporným hereckým nadáním i vyspělostí získanou krušným dětstvím, u přijímaček uspěl.
Když to matka zjistila, měla prý v očích slzy. Snad to byly slzy obav, ale možná i hrdosti – byť té, kterou nedávala najevo. Jiří začal studovat herectví a vedl si výtečně. Během studií dokonce získal první menší role v divadle.
Ve stínu minulosti
Navzdory talentu neměl Jiří Štěpnička cestu na výsluní umetenou. Stín matčina příběhu ho provázel i v profesním životě. V 70. letech, po sovětské okupaci a nástupu normalizace, opět zavládla podezíravost vůči nevhodným kádrovým profilům. A syn politické vězeňkyně takový škraloup v očích mocných mít mohl.
Jiří věděl, že pokud chce hrát, musí být opatrný. Svoje občanské příjmení Samec sice oficiálně používal dál, ale na plakátech a v titulcích začal uvádět matčino slavné jméno – jako umělecký pseudonym.
Režim jej bedlivě sledoval. Tušil, že „mladý Štěpnička“ nebude režimu zcela loajální – vždyť vyrůstal ve zvláštních poměrech. Přesto Jiří postupně budoval respektovanou kariéru. Po studiích získal angažmá v pražském Divadle S. K. Neumanna, a roku 1974 dokonce nastoupil jako člen činohry Národního divadla.
To bylo vyznamenání i závazek: hrát na první scéně znamenalo být na očích, a také držet jazyk za zuby. Jiří hrál poctivě a skvěle, ale někde uvnitř něj zůstávala úzkost, že by mohl o milované povolání přijít. Viděl kolem sebe, jak stačí málo – odmítnout politicky poplatnou hru či roli – a herec putuje k ledu, dostane zákaz.
Tahle obava ho dovedla k rozhodnutí, které ho později dlouho trápilo. V polovině 80. let mu nabídli roli prezidenta Klementa Gottwalda ve vícedílném televizním seriálu. Byla to propagandistická záležitost oslavující prvního komunistického prezidenta – tedy člověka, za jehož vlády byla Jiřího matka odsouzena a málem popravena.
Nabídka zahrát si Gottwalda působila jako zvrácený vtip osudu. Jiří Štěpnička z ní měl noční můru: „Zvažoval jsem pro a proti, když to odmítnu. Určitě by mě nezastřelili, byla by to jen smrt profesionální,“ popsal dilema, před nímž stál.
Nakonec roli přijal – ze strachu, aby nepřišel o práci, kterou miloval. V převleku a maskérnou ztloustlý do podoby obávaného Gottwalda stál před kamerou a pronesl věty oslavující diktaturu proletariátu. Uvnitř se ale styděl a cítil, že zrazuje památku matky.
„Rozhodl jsem se blbě. Díky tomu jsem se pak naučil říkat ne,“ přiznal po letech hořce. Tahle profesní ironie osudu – syn oběti režimu hrající jejího utlačovatele – mu však alespoň pomohla udržet se na výsluní. A po revoluci v roce 1989, když komunistický dohled zmizel, se Jiří už nikdy nebál odmítat role, které mu byly proti srsti.
Rok 1989 přinesl definitivní zadostiučinění. Padla železná opona a s ní i staré křivdy. Jiří Štěpnička si okamžitě nechal úředně změnit příjmení – definitivně odhodil jméno Samec a stal se i na papíře Štěpničkou. To jméno teď mohl nosit hrdě, bez obav z perzekuce. Bylo to splnění tichého slibu, který sám sobě kdysi dal: že očistí rodinné jméno a naváže na odkaz matky.
A co jeho matka Jiřina? Ta se bohužel plného očištění reputace nedožila – zemřela v roce 1985, pár let před pádem režimu. V posledních letech života se jí sice dostalo určitých poct: v roce 1968 jí udělili titul zasloužilé umělkyně a mohla znovu hrát v pražských divadlech i ve filmu.
Ale hořkost z toho, co prožila, v ní zůstala. Jiří s ní po vstupu do dospělosti vztah udržoval spíše vlažný – jak sám řekl, mnoho let se téměř nestýkali. Každý si nesl svá traumata uzavřený do sebe.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_%C5%A0t%C4%9Bpni%C4%8Dka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99ina_%C5%A0t%C4%9Bpni%C4%8Dkov%C3%A1
https://dvojka.rozhlas.cz/maminku-pry-vcera-v-kriminale-zastrelili-stale-zni-v-usich-jirimu-stepnickovi-8159247
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-jiri-stepnicka-rodinu-nesmirne-ctim-je-to-pro-me-ta-nejvetsi-hodnota-99459
https://www.memoryofnations.sk/cs/stepnicka-jiri-1947
https://www.krajskelisty.cz/praha/16288-desive-detstvi-jiriho-stepnicky-matka-byvala-filmova-hvezda-skoncila-v-kriminale-on-v-detskem-domove-jeji-kolegyne-pro-ni-chtely-trest-smrti.htm
https://www.csfd.cz/tvurce/1483-jiri-stepnicka/zajimavosti/
https://www.extra.cz/osud-jiriho-stepnicky-utajene-prijmeni-past-na-slavnou-matku-a-kmotr-masaryk-87a1e
