Článek
Je sobota, devět hodin ráno. Venku je krásně, slunce svítí. Ideální den na to, abychom s manželem vyrazili na trhy nebo se prošli kolem řeky. Realita? Stojím v chodbě s hrnkem kávy a dívám se na Petra. Má na sobě ty příšerné, upnuté cyklistické kraťasy s vložkou, které mu dělají zadek jako paviánovi, a neonový dres. Na nose brýle za pět tisíc. „Tak já letím, Simčo. Dneska to vidím na stovku, vrátím se asi kolem třetí,“ hlásí a nervózně podupává tretrou, aby už mohl vyrazit. „Petře, slíbil jsi, že zajedeme k našim pro jablka,“ namítnu tiše. „To počká na zítra. Nebo tam zajeď sama. Dneska nefouká, musím toho využít,“ odsekne, cvakne do pedálů a zmizí. Zůstávám v tichém domě. Zase. Takhle vypadá každá naše sobota i neděle už dva roky.
Petr nikdy nebyl sportovec. Když jsme se brali, jeho vrcholem pohybu bylo dojít do lednice pro pivo. Ale s padesátkou přišel strach ze stáří. Někdo si koupí motorku, někdo si najde milenku. Můj muž si našel kolo. Nejdřív jsem byla ráda. „Super, zhubne, bude zdravější,“ říkala jsem si. Jenže se to zvrhlo. Nestačilo mu staré horské kolo. Musel mít „silničku“. Karbonovou. Když jsem viděla výpis z účtu, málem mě trefil šlak. „Sto dvacet tisíc, Petře? Vždyť nám dosluhuje kotel!“ křičela jsem. „To není kolo, to je investice do zdraví. Chceš mít doma tlustého infarktového dědka?“ uzemnil mě. Od té doby se vše točí kolem „švihu“ (tak říká jízdě), „wattů“ a segmentů v nějaké aplikaci Strava. Naše konverzace se smrskla na to, kolik nastoupal metrů a jaký měl průměr. Že já jsem měla v práci těžký týden? To ho nezajímá, protože on „musí regenerovat“.
Nejhorší na tom není ten čas, ale to odmítnutí. Asi před půl rokem jsem se snažila situaci zachránit. „Petře, tak já si taky koupím kolo. Pojedeme spolu, uděláme si hezký výlet, dáme si oběd…“ Podíval se na mě jako na blázna. „Simono, prosimtě. Já jezdím průměrem třicet. Ty bys mi nestačila. Musel bych na tebe čekat každých pět set metrů. To není trénink, to je utrpení. Jen bys mě brzdila.“ „Tak si koupím elektrokolo!“ navrhla jsem zoufale. „To už vůbec ne. S elektrikáři nejezdím. To je jiný styl jízdy. Navíc já jezdím po silnici, ty by ses bála aut. Hele, najdi si vlastní zábavu. Já si potřebuju vyčistit hlavu, být sám.“ Být sám.To byla ta facka. On nechce být se mnou. On ten čas na kole miluje právě proto, že tam nejsem já.
Když se konečně vrátí domů (obvykle později, než slíbil), je nepoužitelný. Smrdí potem, hodí ten propocený dres do koše na prádlo (který musím prát já, na speciální program, aby se nepoškodila vlákna) a lehne si na gauč. „Jsem mrtvej,“ hlesne. „Půjdeme večer do kina?“ zkusím to. „Zbláznila ses? Mám v nohách 120 kiláků. Sotva lezu.“ Takže já sedím vedle něj, on čumí do mobilu, kde si s kamarády (kteří jsou stejně postižení jako on) navzájem lajkují jízdy a posílají si fotky tachometrů. Cítím se jako služka a ošetřovatelka unaveného hrdiny.
Minulý víkend Petr opět zmizel. Prý „Krušnohorský okruh“. Byla jsem na zahradě, stříhala jsem růže a brečela jsem vzteky. „Dobrý den, paní Simono, nepotřebujete s tím pomoct?“ U plotu stál Pavel. Soused, rozvedený, asi o pět let mladší než já. Vždycky jsme se jen pozdravili. Tentokrát jsem ale neměla sílu hrát hrdinku. „To byste byl hodný, Pavle. Nějak mi to nejde.“ Pavel přišel, pomohl mi s větvemi. Pak donesl domácí limonádu. Sedli jsme si na terasu. Povídali jsme si. O zahradě, o knihách, o životě. Žádná kola. Žádné watty. Žádný spěch. „Manžel je zase pryč?“ zeptal se po chvíli. „Jako vždycky,“ povzdechla jsem si. „To nechápu,“ podíval se mi do očí. „Kdybych měl doma takovou ženu, nikam bych neujížděl.“ Polilo mě horko. Bylo to klišé? Možná. Ale v tu chvíli to bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Že jsem vidět. Že jsem pro někoho zajímavá.
Petr se vrátil v pět. Uřícený, nadšený, že udělal nějaký rekord. Ani si nevšiml, že mám ostříhané růže, ani se nezeptal, jaký jsem měla den. Jen se začal cpát těstovinami, co jsem uvařila. Dívala jsem se na něj a necítila nic. Jen chlad.
Pavel mě pozval na kávu. Příští sobotu, až Petr zase odjede. Váhám. Jsem vdaná žena. Nikdy jsem nepodváděla. Ale ptám se sama sebe: Je tohle ještě manželství? Mám doma spolubydlícího, který mě využívá jako servisní zázemí pro svůj koníček. Ignoruje moje potřeby, uráží mě tím, že jsem „pomalá“, a odmítá se mnou trávit čas. Můj muž si našel milenku – své kolo. Mám já právo najít si někoho, kdo vyplní to prázdné místo, které po něm zbylo? Nebo mám sedět doma, čekat, až se vrátí z tréninku, a doufat, že ho to jednou přejde, než mu odejdou kolena?
