Článek
Seděla jsem na horní lavici, zabalená do prostěradla jen tak napůl, a užívala si sálavé teplo. Bylo nás tam asi pět. Ticho, vůně eukalyptu, přítmí. Dokonalá idyla po náročném pracovním týdnu. A pak se to stalo. Tmu prořízlo ostré, modré světlo displeje. Naproti mně, na spodní lavici, seděla mladá slečna. Mohlo jí být tak dvaadvacet. Umělé řasy, dlouhé nehty, plavky (i když je to bezplavková zóna, což personál evidentně přehlédl). V ruce držela telefon. Nejdřív jsem si myslela, že si jen kontroluje čas. I to je v sauně nevychovanost, ale budiž. Pak ale zvedla ruku, našpulila rty a udělala to gesto, které známe všichni. Cvak.V tom tichu to znělo jako výstřel. Ztuhla jsem. Nejen já. Pán vedle mě si instinktivně přitáhl prostěradlo až k bradě. Ona se podívala na displej, nespokojeně zavrtěla hlavou a zvedla telefon znovu. Tentokrát ho namířila tak, že čočka zabírala nejen ji, ale i celý prostor za ní. Tedy prostor, kde jsem seděla já. Polonahá.
Chodím do tohoto wellness centra už pět let. U vstupu visí obrovská cedule s přeškrtnutým telefonem a fotoaparátem. Je to logické. Je to zóna nahoty. Lidé se sem chodí uvolnit, ne pózovat. „Slečno?“ ozvala jsem se. Hlas se mi trochu třásl rozčilením. „Tady se nesmí používat telefony. A už vůbec ne fotit.“ Slečna ani nezvedla zrak od displeje. Prstem dál upravovala filtr na fotce. „Jéžiš, klídek. Fotím jenom sebe. Vás tam není vidět,“ odsekla znuděně. „To nemůžete vědět. Máte širokoúhlý objektiv. A i kdyby, ten telefon sem nepatří. Prosím, odneste ho do skříňky.“ Konečně se na mě podívala. Byl to pohled plný opovržení. Jako bych byla obtížný hmyz, který ji ruší při důležité práci. „Poslouchejte, paní. Já jsem influencerka. Mám na profilu třicet tisíc lidí a čekají na report z wellnessu. Dělám tomuhle podniku reklamu, tak se uklidněte.“ Dělám reklamu.Jako by jí to dávalo právo porušovat pravidla a narušovat soukromí ostatních.
Myslela jsem, že to skončí. Že ji moje napomenutí alespoň trochu zbrzdí. Omyl. O pět minut později jsme se potkaly v ochlazovacím bazénku. Já jsem tam vlezla nahá, jak je zvykem a pravidlem. Ona tam stála v těch svých plavkách, telefon opřený o okraj bazénku, a něco do něj mluvila. „Ahojky všem, tak jsem právě vylezla ze sauničky, je to tu mega, ale jsou tu hrozně nepříjemný lidi…“Natáčela video. Živě. Nebo to dávala na „Stories“, já se v tom nevyznám. Ale viděla jsem červenou tečku na displeji. A viděla jsem, že kamera míří směrem ke sprchám, kde zrovna vycházel starší pán bez ručníku. To už ve mně bouchly saze. Vylezla jsem z bazénku, mokrá a rozzuřená, a stoupla si před ni (mimo záběr, doufám). „Okamžitě to vypněte!“ křikla jsem na ni. Lekla se a telefon jí málem spadl do vody. „Co ječíte? Jste normální?“ „Vy natáčíte nahé lidi bez jejich souhlasu! To je trestný čin! Zavolám personál.“ Slečna protočila oči tak mocně, až jsem se bála, že jí vypadnou. „Bože, vy jste hysterka. Nikdo na vás není zvědavej. Stejně by se na to nikdo nedíval, s takovou postavou byste měla bejt ráda, že je tam tma.“
Tohle mě zasáhlo. Je mi pětačtyřicet. Mám po dvou dětech. Nemám tělo modelky, mám strie a pár kilo navíc. Ale do sauny chodím právě proto, že tam se na tohle nehraje. Tedy, nehrálo. Do té chvíle, než přišla tahle nablýskaná nádhera a rozhodla se mě ponížit. „Vy jste neuvěřitelně drzá,“ hlesla jsem. „A vy jste zapšklá,“ odsekla. „Ta dnešní doba je o sdílení. Jestli se stydíte, tak seďte doma ve vaně.“ Pak se otočila zády ke mně a demonstrativně si udělala další „selfíčko“ s našpulenou pusou. Ostatní návštěvníci jen mlčky přihlíželi. Typická česká nátura – hlavně se do ničeho nezapojovat, hlavně nemít problém. Cítila jsem se naprosto bezmocná. Nahá, ponížená a vystavená na odiv desítkám tisíc cizích lidí na internetu, pokud tam ten záběr opravdu dala.
Oblékla jsem se do županu a šla rovnou na recepci. Recepční, mladý kluk, mě vyslechl. „Omlouvám se, paní Nováková. My tam cedule máme. Ale víte, jak to je… nemůžeme lidem prohledávat kapsy.“ „Ale ona tam natáčí! Je v plavkách v bezplavkové zóně!“ „Já tam pošlu kolegu, aby ji napomenul.“ Kolega tam šel. Viděla jsem prosklenými dveřmi, jak k ní přistoupil. Slečna na něj zamrkala, usmála se, ukázala mu telefon. Kolega se usmál taky, pokrčil rameny a odešel. Když se vrátil, řekl mi: „Prý už to schovala. Byla milá. Víte, ona nám dělá propagaci na Instagramu, majitel je za to rád.“
V tu chvíli mi to došlo. Pravidla platí jen pro někoho.Pro nás, obyčejné platící zákazníky, platí zákaz telefonů, zákaz plavek a povinnost ticha. Pro „influencery“, kteří zaplatí (nebo dostanou vstup zdarma výměnou za post), pravidla neplatí. Protože oni přinášejí „dosah“. Sbalila jsem si věci a odešla jsem o hodinu dřív. Peníze mi nikdo nevrátil. Odcházela jsem s pocitem, že moje soukromí bylo prodáno za pár lajků na Instagramu. A nejhorší je ten strach. Ten vtíravý pocit, že někde na internetu visí video, kde na pozadí vylézám z bazénku, a cizí lidé se baví na můj účet.
Už nikdy do veřejné sauny nepůjdu. Ne, dokud se tam nezačnou zabavovat telefony u vstupu. Protože relaxovat s pocitem, že jste součástí něčí reality show, se prostě nedá.
