Článek
Znáte ten pocit, kdy dojíte skvělé jídlo, dopijete kávu a atmosféra u stolu by měla být uvolněná, ale vy místo toho cítíte v žaludku narůstající balvan? Přesně takhle jsem se cítila poslední rok pokaždé, když jsem šla ven s Lindou. Jakmile se k našemu stolu začal blížit číšník s černými deskami, Linda náhle „musela nutně na toaletu“ nebo ji zaujal nesmírně důležitý telefonát. Byla jsem zbabělá. Většinou jsem to prostě zaplatila, abych se vyhnula trapnému tichu. „Jé, tys to vzala? Jsi zlato, příště platím já!“ volala na mě vždycky rozjásaně, když se vrátila. Jenže to „příště“ nikdy nebylo o vyrovnání skóre. Její „příště“ znamenalo kafe v kelímku za padesát korun, zatímco já předtím zatáhla večeři za patnáct stovek.
Zlatá mládež v padesáti
S Lindou se známe od střední. Vždycky byla trochu bohém. Zatímco já jsem ta zodpovědná účetní, co má hypotéku a trvalé příkazy, Linda je „volná duše“. Práce střídá, peníze neřeší, a když je má, utratí je za kabelky. Dřív mi nevadilo ji pozvat. Věděla jsem, že má hluboko do kapsy. Jenže poslední dobou si našla nového přítele, přestěhovala se do lepšího a peníze má. Její zvyk nechat se vydržovat jí ale zůstal.
Začalo mě to štvát u drobností. Šly jsme na víno. Já si dala dvě deci veltlínu. Ona tři koktejly a mísu sýrů. „Dáme to napůl, ne? Ať to nemusí pán rozpočítávat,“ mrkla na číšníka. Než jsem stihla protestovat, už pípala kartou polovinu částky. Já, která jsem projedla a propila tři stovky, jsem najednou platila sedm set. „Vždyť je to jedno, nebuď škrt,“ řekla mi tehdy, když viděla můj kyselý obličej.
Incident „Zapomenutá karta“
Před dvěma měsíci jsme šly na sushi. Linda si objednala velký set pro jednoho, polévku a dezert. Já si dala jen osm kousků maki, protože jsem šetřila na dovolenou. Když přišlo placení, Linda začala přehrabovat svou značkovou kabelku. Hrabala v ní asi minutu, tvářila se zděšeně. „No to snad ne! Já nechala peněženku v jiné kabelce! A mobil mám vybitý, takže Apple Pay nedám.“ Podívala se na mě těma svýma psíma očima. „Zacvakáš to? Pošlu ti to hned ráno na účet.“ Zacvakala jsem to. Bylo to 2 400 Kč. Peníze ráno nepřišly. Ani za týden. Když jsem se po měsíci osmělila a napsala jí o ně, odepsala: „Ježiš, promiň! Jsem úplně marná. Hele, teď mi odešla pojistka, pošlu to po výplatě, jo?“Dodnes ty peníze nemám. Zato jsem na Instagramu viděla, že si koupila nový parfém.
Večeře, která ukončila přátelství
Minulý týden mě pozvala do vyhlášené steakové restaurace. Prý jako „omluvu“ za to, že se dlouho neozvala a že mi to všechno vynahradí. Byla jsem skeptická, ale šla jsem. Linda byla ve formě. Objednala si rib-eye steak, krevety jako předkrm a láhev drahého červeného vína. Já jsem si objednala Caesar salát a karafu vody. Neměla jsem hlad a upřímně, nechtěla jsem utrácet. Celý večer mluvila jen o sobě. O tom, jak je těžké sehnat kvalitní kosmetiku, jak ji štve šéf.
A pak to přišlo. „Dáte to dohromady, dámy?“ zeptal se číšník. Linda se na mě zářivě usmála. „Jasně, dohromady. Rozdělte to přesně na půlku.“V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Viděla jsem ten účet. Bylo tam skoro pět tisíc. Moje útrata byla maximálně čtyři stovky. Podívala jsem se na ni. Byla opilá drahým vínem, sytá drahým masem a naprosto přesvědčená, že jí to zase projde.
„Ne,“ řekla jsem nahlas a pevně. Linda i číšník ztuhli. „Prosím?“ „Nechci to napůl,“ otočila jsem se na číšníka. „Já zaplatím ten salát a vodu. A paní zaplatí zbytek. Víno jsem nepila, maso jsem nejedla.“
Jsi trapná a lakomá!
Linda zrudla. Nejdřív studem, pak vztekem. „Ty si děláš srandu?“ sykla na mě, když číšník odešel pro terminál. „Takhle mě ztrapnit? Kvůli blbým penězům?“ „Lindo, ty jsi projedla čtyři a půl tisíce. Já pětistovku. Proč bych ti měla sponzorovat večeři?“ „Myslela jsem, že jsme kamarádky! Že se zveme!“ „Já tebe zvu pořád. Ty mě nikdy. A dlužíš mi pořád ty dva tisíce za sushi,“ vmetla jsem jí to do tváře.
Začala na celou restauraci vykřikovat, že jsem „držgrešle“, že počítám každou korunu a že takovou ostudu ještě nezažila. Lidé se otáčeli. Zaplatila jsem svou část, zvedla se a odešla. Ona tam zůstala sedět s účtem a zuřivě ťukala něco do mobilu – asi hledala, komu zavolat, aby ji „zachránil“, nebo jestli jí zázračně naskočí zůstatek na kartě.
Od té doby mi přišlo asi deset zpráv. Většina z nich byla o tom, jak jsem malicherná a jak jsem zničila dvacetileté přátelství pro peníze. Ani v jedné nebyla omluva. Je mi to líto. Chybí mi ty časy, kdy jsme seděly na lavičce s levným vínem a smály se. Ale odmítám být dál sponzorem pro někoho, kdo si mé štědrosti neváží a bere ji jako samozřejmost.
