Článek
Smažené tarantule dnes mnozí návštěvníci Kambodže vyhledávají jako exotickou atrakci, avšak jejich přítomnost v místní kuchyni má temný původ. Pavouci se v této zemi jedli v omezené míře už dříve – lovili se pro potřeby tradiční medicíny a tu a tam i jako drobný zdroj bílkovin v chudších venkovských oblastech.
Skutečně masové rozšíření jejich pojídání se ale nejčastěji spojuje až s druhou polovinou 70. let, s obdobím vlády fanatického komunistického režimu zvaného Rudí Khmerové. Tehdy v Kambodži vypukl hladomor. Totalitní Pol Potův režim přinutil miliony lidí do pracovních táborů a na venkov k nuceným pracím, zavřel trhy a prakticky zlikvidoval zásobování měst.
Odhaduje se, že mezi lety 1975–1979 zemřelo v zemi následkem hladovění, nemocí, vyčerpání a politických čistek kolem 1,7 až 2 milionů obyvatel. Ti, kteří přežili, často museli jíst doslova vše, co bylo po ruce – od rýžových stébel a kořenů v lese až po hady, ještěrky nebo právě pavouky.
Právě v době toho největšího nedostatku jídla se zoufalí Kambodžané uchylovali k lovu hmyzu a drobných živočichů, které dříve opomíjeli. Velcí sklípkani žijící v džungli, kterým se v kmérštině říká a-ping, se tehdy stali poslední možností, jak zahnat hlad. Usmažit pavouka na otevřeném ohni nebo vařit ho v polévce se ukázalo jako rychlý způsob získání živin ve vypjatých podmínkách.
Pro mnoho lidí to byla jen tíživá epizoda v časech nouze – jakmile hladomor skončil, vrátili se k běžnějším pokrmům. Jenže v některých částech země, zejména v okolí města Skuon v provincii Kampong Cham, se pojídání tarantulí zakořenilo hlouběji. Z jídla z nouze se tu postupem času stala zvláštní regionální specialita.
Už v 90. letech byla Skuonu věnována pozornost jako „pavoučímu městu“, kde je možné tuto neobvyklou svačinu ochutnat. Místní trh začal přitahovat nejprve zvědavé obyvatele z okolí a později i turistické průvodce, kteří ho zařadili mezi zajímavosti na cestě do chrámového komplexu Angkor Wat či do provincie Kampong Thom.
Zatímco v mnoha kulturách světa zůstávají pavouci symbolem nebezpečí a odporu, ve střední Kambodži se jejich obraz proměnil. V dnes už klidném Skuonu se na smažené tarantule nahlíží s hrdostí jako na něco výjimečně „kambodžského“.
Ačkoli nejde říct, že by pavouci patřili ke každodenní stravě většiny obyvatel – spíše to bývá zpestření jídelníčku – jejich konzumace se stala otevřeně přijímanou součástí místního folkloru. Ke Skuonu tarantule zkrátka už přes čtyřicet let patří podobně jako k Plzni pivo nebo k italské Neapoli pizza, byť v mnohem menším, lokálním měřítku.
Lovci tarantulí
Za tím, než se pavouk dostane na trh, stojí práce lovců, kteří tarantule sbírají v lesích a na polích v okolních vesnicích. Když odpolední žár trochu poleví, vyráží například Soy Lonová s dětmi z domku na kraji džungle a míří k lesu, který dobře zná. Soy Lonová patří mezi zkušené lovkyně – pavouky hledá už přes dvacet let, jak se naučila od svého otce a strýce.
V hustém tropickém porostu se zastaví na mýtině a rozhlédne se kolem pařezů a spadaných větví. Brzy objeví, co hledala: malý kruhový otvor v zemi u kořenů stromu, kolem něhož jsou vyhrabané drobné hromádky hlíny. „Vyhrabávají si nory v zemi. Tohle přesně poznám,“ říká tiše a ukazuje prstem k nenápadné díře.
Klekne si do červenohnědé hlíny a strčí ruku do otvoru, až po zápěstí mizí v podzemní skrýši. Po chvilce soustředěného ticha vytahuje ven velkého pavouka – roztažené nohy členovce se jí na okamžik obemknou kolem dlaně, než chycenou tarantuli pevně sevře za zadeček a opatrně přidrží.
Lonové kolem nohou poskakují její dvě malé děti a snaží se zahlédnout kořist. Tyhle výjevy už ve svém dětství viděly mnohokrát, přesto je to nikdy neomrzí. Jakmile se pavouk na okamžik začne mrskat a Lonové vyklouzne z ruky, děti s pištěním uskočí a vzápětí se rozesmějí. Lovkyně se usměje také – nic se neděje.
Pohotově sahá po pavoukovi, který se snaží upláchnout zpátky do nory, a v mžiku ho znovu svírá mezi prsty. Během několika dalších minut stejným způsobem v okolí najde a vyloví z nor ještě několik dalších pavouků. Tarantule mají poněkud hrozivou pověst, ale v rukou zkušené lovkyně působí překvapivě neškodně.
Lonová každého uloveného pavouka nejdříve zbaví jedových háků – pomocí dřevěné třísky mu odstraní ostré koncové části, aby už nemohl kousnout. „Je to součást přípravy a taky jistota, že mě to nekousne,“ podotkne klidně. Potom tarantuli uloží do proutěného košíku s víkem, který má zavěšený přes rameno. Lov pokračuje desítky minut, dokud není košík naplněn desítkami svíjejících se úlovků.
Podobných skupinek vyrážejí denně do terénu kolem Skuonu desítky. Často to jsou celé rodiny – dospělí muži i ženy spolu s dětmi pročesávají okraje lesů a rýžová pole a hledají pavoučí nory. Mnozí jsou drobní farmáři, kteří si lovem pavouků přilepšují k živobytí. Nenápadné dírky v zemi dokáží zkušení lovci zahlédnout i z jedoucí motorky. Někdy s sebou nosí mačety nebo motyčky, aby mohli rozhrabat půdu a dostat se k pavoukovi, který se nechce ukázat.
Jindy používají dlouhá stébla trávy nebo tenké větvičky – opatrně je zasunou hluboko do nory a dráždí tím pavouka, dokud nevyleze blíž k východu. Tarantule na vyrušení často reaguje obranou a snaží se ohnat po narušiteli; přitom se ale dostane blízko ústí díry. Pro ostříleného lovce je pak otázkou okamžiku pavouka buď zachytit za tělo rukou, nebo ho špičkou motyky vyhrábnout z nory ven. Většina těchto lovců jsou chudí venkované, kteří riskují drobná poranění od kousnutí.
Překvapivě ale kousnutí od tarantule v Kambodži nepůsobí závažné otravy – jed těchto druhů sice dokáže u malých zvířat způsobit smrt, ale pro člověka bývá kousnutí srovnáváno spíše se včelím žihadlem. Zkušeným sběračům se navíc většinou daří manipulovat s pavouky tak obratně, že je ti tvorové ani nestihnou poranit.
Jakmile má Soy Lonová nasbíráno, vrací se za soumraku domů. Tam už rozpaluje velkou pánev s olejem, aby svůj úlovek proměnila ve zboží. Pavouky po jednom omývá a obaluje v jednoduché marinádě z rozdrceného česneku, soli a cukru. Koření má od oka – přesné recepty tu nikdo neřeší, jde hlavně o to přebít případný pach a dochutit maso.
Na pánvi s česnekem
Podávají se celé – strávník dostane pavouka vcelku tak, jak vypadal živý, jen je nyní křupavý a zbarvený do tmava. Překonat optický dojem bývá pro neznalého jedlíka ta největší výzva. Ti, kdo tarantuli okusili, její chuť přirovnávají k něčemu mezi smaženým hmyzem a krabím masem.
Často se mluví o tom, že nohy chutnají jako křupavé kuřecí kůže nebo chipsy, zatímco masitý zadeček má specifickou texturu a plnější chuť díky vnitřnostem. „Nejlepší sousto je právě ten zadeček – zvlášť u samiček, které v něm mají vajíčka,“ vysvětlují místní průvodci turistům a trhovkyně ve Skuonu často upozorňují kupující, že samice jsou žádanější a rychle mizí z nabídky.
Pavoučice plné vajíček bývají doslova delikatesou: pevná křupavá skořápka jejich zadečku ukrývá krémovitou náplň z desítek drobných vajíček a tukové tkáně. Ne každý Evropan by to ocenil, ale v Kambodži se považuje tento bonus za vyhledávanou pochoutku.
V některých restauracích v turistických centrech, jako je Siem Reap nedaleko Angkor Watu, se pokrmy z pavouků posunuly do formálnější roviny: tarantule se tam podávají naaranžované na talíři s bylinkami, zeleninou a omáčkou jako plnohodnotný chod. Často jde spíše o show pro zahraniční hosty – například smažené tarantule v těstíčku s pepřovým dipem se staly hitem pro odvážné cestovatele.
Většina místních nicméně konzumuje pavouky prostě jako jednoduché pouliční jídlo. Prodavač vám na tržišti do kornoutu z novin zabalí jednoho nebo více pavouků a můžete je hned pojídat jako svačinu na cestu.
Skuonské stánky často vedle tarantulí nabízejí i další hmyzí pokrmy – mísy smažených cvrčků, kobylek, vodních brouků nebo štírů. Tarantule však mezi nimi vynikají velikostí a reputací. V hierarchii zdejších kuriozit zaujímají nejvyšší příčku a jejich cena bývá násobně vyšší než u drobných brouků.
Podle některých Kambodžanů jsou smažené tarantule nejen chutné, ale i zdraví prospěšné. Tradiční asijská medicína přisuzuje těmto pavoukům léčivé účinky – sušení sklípkani nebo jejich části se používají například k tlumení bolesti zad a kolen, proti dýchacím potížím nebo jako údajné afrodiziakum.
Například pavouci naložení v rýžovém víně se prodávají jako posilující elixír pro muže i ženy. Láhev pálenky s tarantulí uvnitř je populární kuriózní suvenýr. Samotné maso tarantule je bohaté na bílkoviny, obsahuje zinek a kyselinu listovou. Tyto živiny jsou důležité zvláště tam, kde lidem chybí kvalitní strava.
Lahůdka i obživa
Pro obyvatele Skuonu a okolí představují tarantule víc než jen kuriozitu – jsou také zdrojem příjmů. Každý pavouk, kterého lovci vytáhnou z nory, má na trhu svou cenu. Překupníci a stánkaři vykupují živé tarantule zhruba po 500 rielech za kus, což odpovídá asi třem korunám. Čím větší exemplář, tím lepší cena.
Usmažené se prodávají za dva tisíce rielů. To představuje zhruba padesát amerických centů, tedy kolem deseti až dvanácti korun. Za tu cenu si zákazník odnese jednu velkou tarantuli usmaženou dozlatova v oleji.
Lovec, kterému se podaří nasbírat třeba sto pavouků, tak může utržit okolo 50 000 rielů – v přepočtu kolem 12 amerických dolarů, tedy asi dvě stě padesát korun.
To už je na kambodžském venkově znatelná částka, když uvážíme, že mnozí dělníci nebo rolníci vydělávají jen pár dolarů denně. Dvaadvacetiletý Khim Khoy, farmář z provincie Kampong Thom, popisoval v rozhovoru pro tisk, že se sběrem tarantulí živí celá řada lidí v jeho okolí. „Když je dobrý den, vydělám i dvanáct dolarů,“ uvedl Khim, který se pavouky vydává sbírat po práci na rýžovém poli spolu se svou manželkou. Za každou tarantuli dostane od trhovců v přepočtu kolem 12 centů.
Mladý pár tak díky pavoukům někdy znásobí své běžné příjmy. Khimova manželka Em Nak je stejně stará a lov pavouků má také zažitý odmala – v jejich vesnici je to běžná součást života. „Nikdy mě tarantule nekousla,“ dodala v rozhovoru s úsměvem a ukázala, jak opatrně umí pavouka vytáhnout holou rukou z nory, aniž by jí ublížil.
V Skuonu se dokonce začaly objevovat malé pokusy o „pavoučí farmy“ – někteří obchodníci si uvědomili, že spoléhat se čistě na úlovky z přírody nemusí do budoucna stačit, a tak zkoušejí tarantule držet či odchovávat v jámách nebo klecích. V praxi to vypadá tak, že shromáždí větší množství živých pavouků do vyhloubených jam nebo klecí, krmí je hmyzem a nechají je se rozmnožovat, aby měli stálou zásobu.
Není to sice klasická farma s kontrolovaným chovem, ale spíše způsob, jak dočasně „skladovat“ úlovky a udržet je při životě, než přijedou kupci. Většina smažených tarantulí na trhu ovšem stále pochází z volné přírody.
Mizející lesy, mizející pavouci
Budoucnost pavoučího byznysu v Kambodži ale není jistá. To, co začalo jako krajní řešení v dobách hladomoru a přerostlo v osobitou tradici, dnes naráží na problémy. Hlavní hrozbou je úbytek samotných pavouků v přírodě. Kambodža v posledních desetiletích rychle přichází o své lesy – od 90. let zmizelo odhadem přes 20 % lesního porostu vinou intenzivní těžby dřeva, rozšiřování plantáží a celkově nedostatečné ochrany krajiny. Tropický les přitom představuje přirozený domov tarantulí.
Čím méně je v krajině odlehlých zalesněných ploch, tím méně je i pavouků. Okolí Skuonu nebylo ušetřeno – původní džungle ustupuje kaučukovým a kešu plantážím a zemědělské půdě. Lovci jako Soy Lonová tak musí chodit hlouběji do zbylých lesů, aby našli dostatek nor.
Sama Lonová říká, že pavouků ubývá a někde, kde dříve nacházela desítky kusů, dnes za stejný čas objeví jen několik málo. Přesto zatím vždy nějaké najde.
Vedle mizejícího prostředí se na tarantulích mohou podepsat i sami lidé nadměrným sběrem. Poptávka po smažených pavoucích vedla k tomu, že se loví po tisících. Žádné přesné statistiky neexistují, ale stačí se rozhlédnout po Skuonu: desítky stánků prodávají tarantule každý den, což znamená stovky a tisíce ulovených kusů týdně. Biologové upozorňují, že takový tlak na volně žijící populaci může být neudržitelný.
Samice sice mohou naklást desítky až stovky vajíček, ale pomalý vývoj a lov dospělých samic obnovu populací ztěžují. Zvlášť ohrožené jsou samičky nesoucí vajíčka, které jsou jako nejcennější úlovky loveny přednostně. Někteří vědci a ochránci přírody proto volají po větší regulaci.
Navrhují například omezit lov v období rozmnožování nebo vytvořit chráněné oblasti, kde by pavouci měli útočiště. Zatím však podobné návrhy narážejí na nevelký zájem úřadů i veřejnosti – tarantule stále nemají status chráněného druhu a na venkově představují natolik tradiční součást života, že je těžké prosadit omezení jejich sběru.
Zdroje:
https://www.reuters.com/article/lifestyle/on-the-trail-with-cambodias-tarantula-hunters-idUSKBN19E0FU/
https://www.washingtonpost.com/national/health-science/hungry-how-about-a-nice-tarantula-cambodians-love-them/2015/03/02/476f101a-a5a7-11e4-a7c2-03d37af98440_story.html
https://www.aljazeera.com/gallery/2014/12/30/cambodias-tarantula-hunters
https://kris-janssens.com/en/articles/tarantulas-cambodias-disappearing-delicacy/
https://www.khmertimeskh.com/526185/tarantulas-cambodias-disappearing-delicacy/
https://www.scmp.com/video/scmp-originals/3004498/tarantulas-cambodias-disappearing-delicacy
https://news.cgtn.com/news/3055444f326b7a6333566d54/index.html
https://www.foodandwine.com/news/how-eating-fried-tarantulas-saved-lives
https://www.roughguides.com/cambodia/eating-tarantula-in-cambodia/
https://edition.cnn.com/travel/article/cambodia-fried-spiders/index.html
