Článek
Ještě než jsem si sedla, věděla jsem, že je zle. Moje sedačka byla F12. Na sedačkách F13 a F14 už seděli oni. Mladý pár, tak pětadvacet let. To by samo o sobě nevadilo. Co mi vadilo, byl ten „náklad“, který měli s sebou. Nebyl to jeden malý popcorn. Byla to hostina. Každý z nich držel obří papírový kbelík s popcornem. K tomu měli na klíně tác s velkými nachos, dvě plastové vaničky se sýrovou a salsa omáčkou a obří kelímky s colou. Vzduch kolem nich byl těžký pachem syntetického sýra a octových chipsů. Posadila jsem se a snažila se nemyslet na to, že se mi zvedá žaludek. „To zvládnou sníst během reklam,“ uklidňovala jsem se v duchu. „Přece nebudou chroupat celou dobu.“ Jak hluboce jsem se mýlila.
Světla zhasla. Film začal. Byl to psychologický snímek, hodně tichých pasáží, šeptané dialogy, napětí budované hudbou. Jenže já jsem hudbu neslyšela. Slyšela jsem jen: Šust. Křup. Mlask. Srk.Mladík vedle mě měl techniku bagru. Ponořil ruku do kbelíku, což vydalo zvuk, jako když se hrabete v suchém listí. Vytáhl hrst popcornu. Otevřel pusu a hodil to tam. Křup, křup, křup.Jeho přítelkyně jela jinou ligu. Nachos. Víte, jaký zvuk dělají nachos? Je to tvrdá kukuřičná placka. Když se do ní kousne, zní to, jako když praská kost. Do toho neustálé šátrání v plastových vaničkách s omáčkou. Snažila jsem se soustředit na plátno. Hlavní hrdinka zrovna prožívala trauma ze ztráty dítěte. Plakala. A do jejího pláče se ozvalo hlasité SROOOORK z brčka, jak se mladík snažil vysát poslední kapku coly z ledu.
Po čtyřiceti minutách jsem to přestávala zvládat. Lístek stál 290 korun. Cesta do kina, parkování. Celý večer mě vyšel na pětistovku. To nejsou malé peníze. A já z toho filmu neměla vůbec nic. Při každém jejich pohybu jsem sebou trhla. Byla jsem napnutá jako struna, ale ne z děje filmu, nýbrž z nervů, kdy přijde další křupnutí. Navíc byli hluční i jinak. „Ty jo, to je ta herečka z toho seriálu, ne?“ zeptal se jí nahlas s plnou pusou. „Asi jo. Podáš mi ubrousek? Mám ten sýr na tričku,“ odpověděla mu normálním hlasem, žádné šeptání. Lidé v řadě před námi se začali otáčet a syčet. Pár to ignoroval. Byli ve své bublině. Měli pocit, že si koupili lístek, takže si koupili i právo dělat si, co chtějí.
Přišla klíčová scéna filmu. Ticho před bouří. Naprosté ticho v sále. A do toho ticha se ozvalo zašustění pytlíku. Mladík vytáhl z batohu ještě pytlík gumových medvídků. To už jsem nevydržela. Naklonila jsem se k němu. Srdce mi bušilo, nemám ráda konflikty, ale tohle bylo moc. „Prosím vás,“ zašeptala jsem důrazně. „Mohli byste být chvíli potichu? Tohle je drama, ne fotbalový zápas. To vaše jídlo ruší polovinu sálu.“ Čekala jsem, že se zastydí. Že řekne „pardon“ a ty medvídky nechá na potom. Mladík se na mě otočil. V šeru jsem viděla jeho otrávený výraz. Polkl medvídka a nahlas, aby to slyšeli i ostatní, řekl: „Paní, jsme v kině. Tady se jí. Jestli chcete hrobový ticho, tak si jděte do divadla nebo si to pusťte doma na Netflixu. Já jsem si to zaplatil, tak mě neotravujte.“Jeho přítelkyně se uchechtla a demonstrativně si křupla dalším chipsem.
Zůstala jsem tam sedět jako opařená. Cítila jsem horko ve tvářích. Cítila jsem se ponížená. Měla jsem chuť vstát a odejít, ale zároveň jsem si říkala: Proč bych měla odcházet já? Já nic nedělám!Zbytek filmu jsem protrpěla. Už jsem nesledovala děj, jen jsem vřela vzteky. Když se rozsvítila světla, podívala jsem se na podlahu kolem nich. Byla to spoušť. Rozsypaný popcorn, vylitá omáčka na koberci, zmuchlané obaly. Zvedli se a odešli, aniž by po sobě cokoliv uklidili. „Hovada,“ ulevil si pán, co seděl za nimi. Ale nikdo nic neudělal.
Odcházela jsem z kina s pocitem naprosté marnosti. Kdy se to zlomilo? Kdy se stalo normou, že kino je jen drahá kulisa k obžerství? Chápu, že kina vydělávají na občerstvení. Ale copak neexistuje hranice? Proč se prodávají ty nejhlučnější a nejsmradlavější potraviny? Ten mladík měl v něčem pravdu – asi už patřím do divadla. Nebo do starého železa. Protože představa, že si zaplatím za kulturní zážitek a dostanu k tomu dvouhodinový kurz „jak hlasitě žvýkat“, mě odrazuje od toho, abych tam ještě někdy vkročila.
