Kvůli Panamskému průplavu zemřelo skoro 30 000 dělníků. Američané ho dokončili až po válce s komáry

V lednu 1881 se na Panamské šíji symbolicky koplo do země. V čele francouzského projektu stál čtyřiasedmdesátiletý Ferdinand de Lesseps, muž, který právě dokončil Suezský průplav a s naprostou jistotou věřil, že postaví podobný kanál i přes Panamskou šíji. O devět let později byla jeho společnost v troskách: prohospodařila asi 287 milionů dolarů, zanechala po sobě přes dvacet tisíc mrtvých a napůl vykopanou stoku v džungli, kterou celý svět považoval za definitivní fiasko. Lesseps nepochopil, čemu ve skutečnosti čelí. Nebyly to hory ani bahno. Byli to komáři.

Panamská šíje byla na přelomu století proslulá tropickými nemocemi. Odhaduje se, že při stavbě panamské železnice v předchozích desetiletích zemřelo na dvanáct tisíc dělníků, francouzský pokus o průplav pak stál přes dvaadvacet tisíc životů. Lidé přicházeli do Panamy za výdělkem, ale mnozí brzy poznali, že tamní podmínky jsou horší než cokoli, co znali z Evropy nebo Karibiku.

Nemocemi byly hlavně žlutá zimnice a malárie. Žlutá zimnice zabíjela rychle, během několika dní, a nechávala kůži nakaženého zežloutnout. V těžkých případech způsobovala krvácení do zažívacího traktu a tmavé, krvavé zvratky, odtud španělské označení vomito negro, tedy černé zvracení.

Jakákoli zpráva o jejím výskytu ve městě dokázala poslat dělníky na útěk, i za cenu ztráty výdělku. Malárie útočila pomaleji: týdny zimnice, horečky a vyčerpání, než nemocného definitivně zdolala. Tehdejší medicína byla vůči oběma nemocem dlouho bezmocná, protože věřila, že je způsobuje „špatný vzduch“ stoupající z hnijící vegetace a bahna. Odtud ostatně pochází i samotné slovo malárie, z italského mal aria.

Utrpení dělníků nebylo omezené jen na nemoci. Práce v Culebra Cut, kde se muselo prorazit skalnaté pásmo kontinentálního předělu, byla sama o sobě mimořádně nebezpečná: sesuvy půdy, výbuchy náloží a nehody na provizorní železnici si vyžádaly další oběti. Dobová svědectví popisují vlaky, které pravidelně odvážely mrtvé z nemocnic a pracovních táborů. Smrt se stala běžnou součástí každodenního života. Právě do takového prostředí přišel Gorgas se svou zdánlivě bizarní teorií o komárech.

Když v roce 1904 převzaly stavbu Spojené státy, zdědily spolu s odkoupeným francouzským vybavením i francouzský problém. Isthmian Canal Commission jmenovala šéfem zdravotní a sanitační služby plukovníka Williama Crawforda Gorgase, lékaře, který sám žlutou zimnici v mládí přežil a věřil teorii, jež v té době zněla naprosto absurdně: že nemoc nešíří vzduch ani špína, ale komáři.

Gorgas se k tomuto poslání dostal dlouhou, klikatou cestou. Sloužil jako vojenský lékař americké armády už od osmdesátých let devatenáctého století, mimo jiné v texaském Fort Brownu, kde vedl vojenskou nemocnici. Později působil v Havaně, kde po skončení španělsko-americké války v roce 1898 sloužil jako hlavní zdravotní úředník. Právě tam si vybudoval pověst předního amerického odborníka na tropické nemoci, díky které se stal přirozenou volbou, když bylo potřeba vyřešit stejný problém v Panamě.

Gorgas stavěl na výzkumu kubánského lékaře Carlose Finlaye, který teorii přenosu žluté zimnice komáry formuloval už v roce 1881, ale nedokázal ji přesvědčivě prokázat. Důkaz přinesla až komise vedená americkým armádním lékařem Walterem Reedem v Havaně roku 1900. Dobrovolníci se účastnili kontrolovaných pokusů s komáry, kteří předtím sály krev nemocných. Výsledek potvrdil, že žlutou zimnici přenáší Aedes aegypti. Souvislost malárie s komáry rodu Anopheles už mezitím objasnily výzkumy Ronalda Rosse a dalších lékařů.

Cesta k tomuto poznání byla lemovaná i lidskými oběťmi na straně samotných vědců. Lékař Jesse Lazear, člen Reedovy komise, na žlutou zimnici zemřel v září 1900. Pravděpodobně se nakazil po komářím bodnutí, ale okolnosti jeho nákazy dodnes nejsou zcela jasné. Rozhodující kontrolované pokusy, které přenos nemoci definitivně potvrdily, pak pokračovaly v táboře Camp Lazear i po jeho smrti.

Gorgas tuto teorii v letech 1901 až 1902 úspěšně uplatnil v Havaně. Číslo 462 úmrtí ročně odpovídalo průměru z let 1890 až 1900, nikoli stavu těsně před jeho zásahy. Poslední evidované úmrtí na žlutou zimnici v Havaně přišlo už 28. září 1901. O rok později ho poslali do Panamy, aby zopakoval stejný zázrak v mnohem větším měřítku.

Gorgasova cesta v Panamě ale nezačala hladce. Většina tehdejších úředníků, včetně členů samotné Panamské kanálové komise, stále věřila zastaralé teorii špatného vzduchu. Gorgas žádal o milion dolarů na sanitační opatření, dostal zpočátku jen padesát tisíc. Zatímco jeho tým bojoval s podfinancováním, epidemie žluté zimnice se koncem roku 1904 a začátkem roku 1905 rozjela naplno. V roce 1905 kvůli ní v panice uprchlo z Kanálové zóny na pět set amerických dělníků.

Komise žádala prezidenta Theodora Roosevelta, aby Gorgase z pozice odvolal. Vyčítali mu, že se soustředí jen na komáry místo úklidu obecné špíny. Roosevelt se ale poradil s předními americkými lékaři, kteří mu řekli jasně: má na výběr mezi Gorgasem a šéfinženýrem Shontsem, a jestli chce průplav skutečně postavit, musí podpořit Gorgase. Roosevelt se rozhodl a dal mu plnou podporu.

S konečně dostatečnými prostředky spustil Gorgas jednu z největších sanitačních kampaní v dějinách. Zapojil přes čtyři tisíce lidí do takzvaných komářích brigád, které se rozmístily po celé šíji. Tráva se sekala na méně než třicet centimetrů, protože v ní komáři odpočívali. Stojaté vody se buď vysoušely, nebo se pokrývaly tenkou vrstvou oleje, aby se larvy udusily. Během projektu se tak spotřebovaly stovky tisíc galonů oleje a larvicidů.

Domy se pravidelně fumigovaly sírou a pyretrem, okna a verandy se zasíťovaly, protože komáři přenášející malárii byli aktivní hlavně v noci. Nakažené pacienty izolovali v přenosných síťovaných konstrukcích zvaných horečkové klece, aby je nemohl bodnout další komár a roznést nákazu dál.

Vláda navíc rozdávala zdarma chinin jako prevenci proti malárii a poskytovala bezplatnou lékařskou péči i pohřební služby. Celkové výdaje na zdravotní, nemocniční a sanitační opatření dosáhly během americké výstavby zhruba dvaceti milionů dolarů. Mnozí je považovali za zbytečné plýtvání, dokud nepřišly první výsledky.

Výsledky byly dramatické. Žlutá zimnice z Kanálové zóny prakticky zmizela. Poslední případ v Panama City evidovali 11. listopadu 1905 a poslední případy v oblasti Colónu následovaly v roce 1906. Nemoc, která ještě předtím dokázala rozvrátit celé pracovní tábory, přestala být pro stavbu průplavu zásadní hrozbou.

Malárii se úplně vymýtit nepodařilo, ale její výskyt i úmrtnost výrazně klesly. Mezi zaměstnanci průplavu se úmrtnost na malárii snížila z 7,45 na tisíc v roce 1906 na 0,30 na tisíc v roce 1913.

Šéfinženýr John Stevens, který nastoupil po neúspěšném Johnu Wallaceovi, dal Gorgasovi naprosto volnou ruku a zároveň řešil i praktickou stránku problému. Nechal postavit celé osady s domy, kasárnami, jídelnami, nemocnicemi, školami a kanalizací, aby ulevil bytové krizi, která předtím nutila dělníky žít v podmínkách, jež nemoci jen usnadňovaly šíření.

Teprve s nemocemi pod kontrolou mohli inženýři a dělníci konečně naplno soustředit síly na samotné kopání, včetně nejtěžší části celé stavby, Culebra Cut, kde v roce 1909 pracovalo současně 68 parních rypadel na proražení kontinentálního předělu.

Přestože Gorgasova kampaň zachránila tisíce životů, ani americká fáze stavby se neobešla bez obětí. Zemřelo při ní odhadem 5 600 lidí, což je sice zlomek francouzských dvaadvaceti tisíc, ale pořád strašlivá cena.

A tahle cena nebyla rozdělena rovnoměrně. Černošští dělníci, kteří tvořili velkou část pracovní síly, byli vystaveni horším pracovním i životním podmínkám než jejich bělošští kolegové. Jejich úmrtnost byla v prvních letech americké výstavby výrazně vyšší, přesný poměr se ale liší podle roku i způsobu vedení statistik. Zatímco zdravotní péče byla formálně dostupná všem, bydlení, mzdy i kvalita zázemí se řídily rasově segregovaným systémem gold roll a silver roll.

Je také potřeba dodat, že sám Gorgas svou práci veřejně rámoval jazykem, který dnešní historici kritizují. V projevu před Americkou lékařskou asociací v roce 1909 mluvil o svém díle jako o „dobývání tropů pro bílou rasu“ a prezident Roosevelt v projevu ke Kongresu v roce 1906 přirovnal sanitační úředníky v Panamě k „vybraným mužům vítězné armády“.

Jeho technický úspěch je však nesporný. Bez vyřešení nemocí by se americká stavba pravděpodobně zhroutila stejně jako ta francouzská. Ostatně přesně tento scénář hrozil ještě v roce 1905, kdy paniku vyvolanou žlutou zimnicí Kanálová komise považovala za existenční ohrožení celého projektu.

Teprve s nemocemi pod kontrolou mohli inženýři John Stevens a po něm George Washington Goethals dokončit náročný systém plavebních komor a Gatunské přehrady, tehdy největší na světě, s uměle vytvořeným Gatunským jezerem.

Panamský průplav byl slavnostně otevřen 15. srpna 1914 a od té doby zkrátil námořní cestu mezi Atlantikem a Pacifikem o tisíce mil, čímž navždy změnil světový obchod. Gorgas sám se po Panamě věnoval boji proti žluté zimnici po celém světě až do své smrti v roce 1920 v Londýně, kam cestoval v souvislosti s misí do západní Afriky.

Jeho odkaz v oboru tropické medicíny byl obrovský. Metody, které vyvinul a odzkoušel nejdřív v Havaně a pak v Panamě, se staly základem, na kterém později stavěly celosvětové kampaně proti malárii a žluté zimnici po celé první polovině dvacátého století. Zároveň zůstává jeho jméno spojené s érou, kdy se vědecký pokrok a koloniální ambice prolínaly natolik těsně, že je dnes téměř nemožné je od sebe zcela oddělit: triumf nad neviditelným nepřítelem šel ruku v ruce s budováním impéria, které tento triumf umožnilo financovat a využít.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Health_measures_during_the_construction_of_the_Panama_Canal

https://en.wikipedia.org/wiki/William_C._Gorgas

https://www.lindahall.org/experience/digital-exhibitions/the-land-divided-the-world-united/09-life-in-the-zone/fighting-fever/

https://www.history.com/articles/panama-canal-construction-history

https://journalofethics.ama-assn.org/article/how-racism-and-tropical-medicine-built-panama-canal/2024-02

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8932943/

https://www.gavi.org/vaccineswork/yellow-fever-and-panama-canal

https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/fever-yellow-fever-20th-century-and-today/