Hlavní obsah
Lidé a společnost

„Ledař“ Kuklinski zabil přes 100 lidí, jeho manželka 25 let nic netušila. I když ji doma týral

Foto: UnSub-Zero,CC-BY-SA, upraveno,criminalminds.fandom

Navenek byl Richard Kuklinski vzorný manžel a milující otec. Tajně se z něj stal jeden z nejobávanějších nájemných vrahů americké mafie – a jeho rodina o tom dlouhé roky neměla tušení.

Článek

Dumont, New Jersey – prosinec 1986: Dvaapadesátiletý Richard Kuklinski sedí s manželkou Barbarou v rodinném voze a pomalu vyjíždí z příjezdové cesty svého domu. Je chladné ráno, manželé plánují společnou snídani v nedaleké restauraci. Neujedou však ani pár metrů.

Z nenápadných aut zaparkovaných opodál se náhle vyřítí ozbrojení muži. Policisté a federální agenti během vteřin obklíčí vůz. Zmatená Barbara se vyděsí, netuší, že jde o zatýkání po několikaletém tajném vyšetřování. Desítky zbraní míří na jejího muže. V nastalém chaosu se jeden z detektivů skloní k šokované ženě a klidně vysloví větu, které odmítá uvěřit: „Je to vrah.“

Dokonalá rodina z předměstí

Ještě týž den obvinila prokuratura Richarda Kuklinského z pěti chladnokrevných vražd. Pro jeho rodinu to byl nepochopitelný šok. Richard Kuklinski – do té doby známý sousedům v poklidném městečku Dumont jako starostlivý otec od rodiny – má podle policie na kontě sérii brutálních zabití. Barbara Kuklinskiová, která uplynulých 25 let žila po jeho boku, o manželových zločinech neměla ani ponětí.

„My jsme byli perfektní. Byli jsme ta pravá americká rodina,“ vzpomínala na své manželství v dokumentu HBO. Navenek skutečně působili jako ideální pár s dětmi: Richard každý týden ministroval v kostele jako kostelník, pravidelně pořádal grilování u bazénu na zahradě a své tři potomky – syna a dvě dcery – vozil na prázdniny do Disneylandu.

Rodina žila na úrovni. Děti navštěvovaly soukromé školy a Kuklinski štědře zahrnoval manželku dárky. Kromě občasné nervozity navenek nic nenasvědčovalo tomu, že by se za dveřmi rodinného domu odehrávalo něco znepokojivého.

Uvnitř domácnosti ale panovala atmosféra strachu. Barbara později vypověděla, že manžel mívával nevyzpytatelné záchvaty zuřivosti. Byl vysoký skoro dva metry a vážil přes sto třicet kilo – když doma řádil „zlý Richie“, létal nábytek a tekla krev. Svou ženu bil tak surově, že jí opakovaně zlomil nos a způsobil modřiny, které musela skrývat.

Jednou ji při hádce v autě zezadu bodl loveckým nožem a syčel, že pokud se ho někdy pokusí opustit, zabije ji i celou její rodinu. Své násilí občas obracel i proti dětem. Dcera Merrick později vzpomínala, jak ji otec jednou potrestal za pozdní návrat domů tím, že přímo před jejíma očima zabil jejího milovaného psa.

Přesto kupodivu nikoho z blízkých nikdy nenapadlo, že by Richard mohl páchat zločiny i mimo domov. Barbara věděla, že její muž podniká v „obchodě“ a domů nosí nezvykle velké sumy peněz v hotovosti – nikdy se ho ale neptala na podrobnosti. Nechtěla vyvolat jeho hněv. O své práci Richard s rodinou vůbec nemluvil. Vedl dva oddělené životy a ten temnější dokázal po celá desetiletí pečlivě skrývat.

Násilné začátky v Jersey City

Dvojí povaha Richarda Kuklinského se začala formovat už v dětství. Narodil se 11. dubna 1935 v polské rodině v Jersey City jako druhý ze tří sourozenců. Domov pro něj nikdy nepředstavoval bezpečné místo – spíš ring, kde přežije silnější. Otec Stanley byl alkoholik a násilník. Matka Anna hluboce věřící katolička, jež tvrdou rukou vyžadovala domácí řád.

Agresivní otec děti i ženu krutě bil. Richardův starší bratr Florian zemřel ve věku pouhých sedmi let na následky otcova záchvatu vzteku – rodiče tehdy úřadům namluvili, že chlapec spadl ze schodů. Tragédii ovšem nic nezměnilo: bití pokračovalo dál a malý Richard se naučil brát spravedlnost do vlastních rukou. Toulal se po ulicích, vybíjel si zlost na toulavých kočkách a psech a nenáviděl celý svět.

Ve třinácti letech údajně poprvé zabil člověka: místního výrostka, který ho šikanoval. Podle své pozdější výpovědi ho ubil železnou tyčí – a pocítil zvláštní zadostiučinění. Policie tenkrát vraha nevypátrala. Richard zanechal docházky do školy už v osmé třídě a začal se živit drobnými krádežemi.

Koncem padesátých let se přestěhoval do New Jersey a navázal kontakty s podsvětím. Začínal jako zloděj a podomní prodejce nelegálního zboží. Pracoval v manhattanské firmě, která vyráběla filmové kopie – a využil příležitosti, když se mu do rukou dostaly originály animovaných disneyovek a pornografických filmů. Začal je potají kopírovat a distribuovat po stovkách.

Přivydělával si také krádežemi luxusních aut na objednávku. V té době už měl za sebou i první výnosné brutální kšefty. Podsvětí rychle vycítilo, že Kuklinski nemá zábrany zajít do krajnosti. Když bylo potřeba zmlátit neplatícího dlužníka nebo někoho „uklidit“, Richard byl svolný. Svalnatý obr s chladným pohledem si vysloužil respekt i od ostřílených newyorských gangsterů.

V polovině 70. let se zadlužil u jednoho z úvěrových lichvářů napojených na mafii. Když zmeškal splátku, navštívil ho vymahač Roy DeMeo, obávaný zabiják a člen gangu napojeného na rodinu Gambinových. DeMeo a jeho muži Kuklinského brutálně ztloukli a zanechali mu na čele jizvu, ale tím jejich setkání neskončilo.

Svým chladnokrevným klidem totiž Richard na DeMea nečekaně zapůsobil – a místo toho, aby ho zlikvidovali, získali ho pro spolupráci. DeMeo začal Kuklinského využívat jako nájemného ranaře a brzy i jako zabijáka. Richard tak dostal příležitost dělat to, o čem později říkal, že ho zvláštně naplňovalo: zabíjet lidi na objednávku a za peníze.

Těla v mrazáku

Koncem 70. let už měl Richard Kuklinski pověst spolehlivého „profesionála“, na kterého se obraceli zločinci z různých gangů. Nikdy nebyl členem žádné konkrétní mafiánské rodiny, pracoval na volné noze. Vybíral si různé metody vraždy, aby zmátl vyšetřovatele a nevzbudil podezření, že všechny oběti mají stejného pachatele. Někdy střílel z pistole s tlumičem, jindy použil nůž nebo provaz.

Oblíbil si však zejména jed – kyanid draselný, který oběť zabíjí rychle a potichu. Nosil u sebe lahvičku naplněnou roztokem kyanidu a vymyslel si originální trik: jedovatou tekutinu přelil do lahvičky od nosního spreje.

„Je to tiché, čisté a bez hluku,“ popisoval později spokojeně účinky toxického roztoku. Právě stopy kyanidu, které po sobě zanechal, nakonec propojily nitky několika zdánlivě nesouvisejících vražd – a přivedly policii na jeho stopu.

V letech 1980–1984 zmizelo či zahynulo za podivných okolností hned několik mužů, kteří měli s Kuklinským obchodní nebo kriminální styky. Prvním byl jeho známý George Malliband, který si přišel k Richardovi vyzvednout peníze za prodaný heroin. Dluh nikdy nedostal – Kuklinski ho zastřelil a tělo ukryl do sudu od ropy poblíž skladiště v Jersey City.

V letech 1981–1982 pak Kuklinski spolupracoval se dvěma komplici, Danem Deppnerem a Garym Smithem, na krádežích aut. Když je začal považovat za přítěž, rozhodl se oba odstranit. Smitha vylákal do motelu a naservíroval mu hamburger, do kterého předtím vkápnul kyanid. Zatímco otrávený muž umíral, Richard klidně odešel.

Smithovo tělo zůstalo schované pod postelí hotelového pokoje – a nic netušící hosté nad ním ještě čtyři dny spali, než si někdo stěžoval na zápach. Také Dan Deppner zemřel, pravděpodobně po požití kyanidu. Jeho mrtvolu v igelitovém pytli našel náhodný turista na jaře 1983 v lese na severu New Jersey.

V té době policie už tušila, že všechny tyto případy spojuje stejný vrah. Nechybělo mnoho a Kuklinski mohl být odhalen už tehdy: detektivové zvažovali nasadit do vyšetřování agenta v přestrojení, ale nakonec plán odložili – nesehnali prý dostatečné důkazy ani finance na rozsáhlou akci.

Kuklinski mezitím pokračoval ve svém řemesle dál. V červenci 1981 beze stopy zmizel Louis Masgay, Richardův obchodní partner z nelegálního obchodu s videokazetami. Až po dvou letech, v září 1983, narazili lovci v odlehlých lesích u městečka West Milford na jeho mrtvolu. Tělo bylo částečně zachovalé a nezvykle studené – jako by zemřel teprve nedávno.

Pitva však prokázala, že Masgay byl zastřelen už před dvěma lety. Kuklinski jeho ostatky po celou dobu ukrýval ve velkém průmyslovém mrazicím boxu a zbavil se jich teprve ve chvíli, kdy začal tušit, že by policie mohla mrazák objevit. Tak vyšla najevo jedna z jeho nejzvrácenějších praktik, díky níž později získal svou přezdívku.

Vyšetřovatelé ho začali nazývat „Ledový muž“ (v českých překladech někdy „Ledař“), protože skladováním obětí v ledu záměrně mařil možnosti určit přesný čas smrti. Jindy zkoušel těla ukrýt rozřezaná do řeky, nebo je třeba pohřbít ve skládce odpadků – vždy ale chladnokrevně věřil, že stopy k němu nepovedou. Šňůra vražd byla dlouho neobjasněná.

Postupně se však utahovala smyčka i kolem samotného Kuklinského. Detektiv Pat Kane, který v New Jersey vyšetřoval podezřelá úmrtí, si všiml, že jméno vysokého hřmotného muže polského původu se okrajově objevuje ve více případech. Všechny oběti se navíc znaly navzájem přes společné kšefty s videokazetami, drogami nebo kradeným zbožím. Kane proto už v roce 1985 zahájil operaci s krycím názvem Iceman – a nastražil na Kuklinského past.

Operace Ledový muž

Aby policie získala potřebné důkazy, rozhodla se využít člověka z Richardova okolí. Kuklinski neměl mnoho přátel, ale mezi jeho blízké patřil postarší soused jménem Philip Solimene. Ten v minulosti patřil k mafii a obchodoval s videokazetami, podobně jako Richard. Právě přes Solimeneho se agentům podařilo proniknout do Kuklinského světa.

Solimene svého „přítele“ zradil a představil mu nenápadného muže, kterého vychvaloval jako zájemce o nové zakázky. Ve skutečnosti šlo o tajného agenta protidrogového úřadu ATF jménem Dominick Polifrone, který vystupoval jako nájemný zabiják hledající pomocníka pro špinavou práci.

Kuklinski neměl důvod mu nevěřit. S údajným gangsterem se začal scházet v průběhu roku 1986. Netušil, že Polifrone všechny jejich rozhovory nahrává na skrytý mikrofon. Během několika schůzek Kuklinski nadšeně popisoval, jak zlikvidovat člověka bez zbytečného povyku.

Prozradil, že jeho oblíbenou metodou je kyanidový sprej: „Opravdu stačí jen stříknout oběti do obličeje a dojde jí dech,“ vysvětloval agentovi spiklenecky. Polifrone se od něj také dozvěděl, že Richard se chce zbavit jednoho svědka – plánoval ho unést, odvézt do stodoly v lese, a tam ho přivázat a nechat ho napospas potkanům.

Sám Kuklinski přitom působil klidně a sebejistě, jako by šlo o obyčejné pracovní zakázky v kanceláři. Po několikaměsíčním sbírání důkazů cítil Pat Kane s kolegou z ATF, že mají dost materiálu, aby mohli zasáhnout. Rozhodli se přistoupit k zatčení, dokud byl Kuklinski v klidu a netušil, že je podezřelý.

Ráno 17. prosince 1986 vyrazil Richard z domu, aby se sešel s Polifronem a dojednal s ním nákup čistého kyanidu na další vraždu. Tentokrát už na něj ale čekali místo obchodního partnera policisté. Akce proběhla bleskově – detektivové riskovali, že má podezřelý u sebe zbraň.

Na zásahu se podílelo dvacet mužů; Kuklinského přemohli během pár okamžiků přímo u jeho domu v Dumontu. Ve voze vedle něj seděla nicnetušící Barbara. Když důstojníci vytáhli Richarda z auta a spoutali ho, vrhla se údajně Barbara instinktivně bránit manžela. Za napadení policisty dokonce dočasně putovala do vazby s obviněním, stejně jako její muž.

V domě zajistili kriminalisté bohaté důkazy: střelné zbraně, tlumiče, jedy, odstřelovací pušku, ale také například nahrávku z televizního zpravodajství o nálezu Masgayova zmraženého těla. Zdánlivě spořádaný táta od rodiny tak byl konečně odhalen.

Vězeňská cela a konec

Soud s Richardem Kuklinským začal v Trentonu v lednu 1988 a vzbudil obrovskou pozornost médií. Prokuratura ho oficiálně vinila z pěti vražd. Obžaloba detailně popsala, jak oběti vylákal, otrávil jedem či zastřelil a jejich těla ukrýval. Pod tíhou důkazů byl Kuklinski uznán vinným v celkem pěti případech vraždy a jednoho únosu.

Soudce ho za to poslal do vězení na doživotí – s možností podmínečného propuštění až po 60 odsezených letech. Richard v průběhu procesu tvrdil, že někteří muži nezemřeli otráveni a snažil se vyšetřovatele zmást.

Porota však neměla pochyb, že stojí před jedním z nejbezohlednějších vrahů té doby. V roce 2003, po sedmnácti letech ve vězení, se Kuklinski ještě dodatečně přiznal k vraždě policejního detektiva z New Yorku, spáchané už v roce 1980. Tvrdil, že si u něj tuto vraždu objednal mafiánský boss Sammy „The Bull“ Gravano.

Ve věznici strávil Richard „Ledař“ Kuklinski zbytek života. Na samotce v trentonském vězení změnil nenápadně kariéru – z profesionálního zabijáka se stal celebritou. Pozornost veřejnosti ho těšila. Ochotně poskytl sérii otevřených rozhovorů novinářům, psychologům i spisovatelům. V roce 1992 souhlasil s účastí v dokumentu The Iceman Tapes, který s ním natočila stanice HBO.

Ve vypjatém snímku popisuje klidným hlasem své zločiny a divákům detailně odhaluje mysl člověka, jemuž je cizí soucit či lítost. „Nikdy jsem nelitoval ničeho, co jsem udělal – s výjimkou toho, že jsem ublížil své rodině. Chtěl bych, aby mi rodina odpustila,“ prohlásil před kamerou. Pozornost médií i odborníků poutala zejména jeho chladná, přímočará upřímnost.

Kuklinski se sám označil prostě za vraha, kterému zabíjení šlo a který v něm našel zálibu. Chlubil se, že má na svědomí „přes sto, možná dvě stě“ životů – a neopomněl dodat, že spoustu dalších kontraktů odmítl, protože z principu nechtěl zabíjet ženy a děti.

Tvrdil například, že za 40 tisíc dolarů odstranil slavného odborového předáka Jimmyho Hoffu, čímž se pochlubil v druhém dokumentu HBO v roce 2001. Některým jeho senzacechtivým historkám však kriminalisté neuvěřili – třeba tvrzení, že schoval jednu mrtvolu do dodávky zmrzlináře a vozil ji dva roky po městě, nebo právě údajnou roli v likvidaci Hoffy, kterou později popřeli i ostatní zúčastnění.

Barbara Kuklinskiová se s Richardem rozvedla v roce 1993, sedm let po jeho uvěznění. Uvedla, že ji k tomu vedly finanční důvody a snaha ochránit děti před dalším stigmatem. S bývalým manželem pak byla v kontaktu jen minimálně. „Vždycky jsem byla možná naivní. Nikdy by mě nenapadlo, že je schopný takových věcí,“ přiznala po letech v rozhovoru.

Když pak Kuklinski v roce 2005 vážně onemocněl, odhodlala se Barbara ještě k jedné schůzce. Lékaři diagnostikovali Richardovi zánět krevních cév a převezli ho z vězeňské cely do nemocnice. Barbara přijela na návštěvu, ale po všem, co zažila, v ní už nezbylo mnoho soucitu.

Richard sice požádal doktory, aby ho v případě selhání oživovali, Barbara však po odchodu z nemocnice podepsala formulář „Do Not Resuscitate“ – tedy přesný opak manželovy žádosti. Když pak lékaři o týden později volali, zda svůj postoj nezmění, trvala na svém.

Richard Kuklinski zemřel ve vězeňské nemocnici 5. března 2006 ve věku 70 let.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Kuklinski

https://www.nytimes.com/2006/03/09/nyregion/richard-kuklinski-70-a-killer-of-many-people-and-many-ways-dies.html

https://www.bbc.com/audio/play/p0bs1qmg

https://www.ebsco.com/research-starters/biography/richard-kuklinski

https://www.britannica.com/biography/Richard-Kuklinksi

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2006-mar-07-me-passings7.1-story.html

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz