Článek
Když dnes ráno mrzlo a já jsem potkala pana Horvátha u schránek, nepozdravil. Jen si odplivl a prohodil něco o „zelených magorech“. Mrazí mě z toho v zádech. Je to už půl roku, co se ten incident stal, ale atmosféra v domě je stále hustá, jako by to bylo včera. Když se dívám na svůj zasněžený balkón, pořád vidím ten okamžik, kdy mi ruply nervy. Držím v ruce kbelík se špinavou vodou a dívám se dolů… Ale popořadě.
Jsme jiní, ale nikoho neotravujeme
Aby bylo jasno – jsme s manželem vegani. Je to naše volba, naše zdraví. Doma vaříme z luštěnin, zeleniny, tofu. Voní to u nás bylinkami. Respektuji, že většina národa miluje maso. Ať si ho jedí. Ale proboha, proč ho musím „jíst“ s nimi i já, ve svém vlastním obýváku?
Bydlíme ve třetím patře. Pod námi bydlí pan Horváth. Klasický „strejda“, co má rád pivo a grilování. Loni v květnu si koupil nový gril. Ne elektrický, to by pro něj nebylo ono. Koupil si klasický gril na dřevěné uhlí. Na balkon v paneláku! Tvrdil, že to má „komínový efekt“ a nekouří to. Lhal.
Uzené záclony a chemický podpalovač
Každý teplý víkend to začínalo stejně. Nejdřív syčení tekutého podpalovače, kterým to poléval, aby to chytlo. Ten chemický smrad se nám okamžitě natáhl do otevřených oken. A pak, když tam nasypal to levné uhlí z benzínky, se vyvalil šedý, štiplavý dým. Stoupalo to přímo k nám. Díky fyzice a proudění vzduchu se ten kouř prostě nastěhoval do našeho obýváku. Za chvíli jsme měli v bytě modro. Moje čerstvě vyprané povlečení smrdělo jako spáleniště smíchané s levnou klobásou. Museli jsme zavřít okna. V červenci. V bytě bylo 30 stupňů, vzduch se nehnul, ale aspoň jsme se nedusili.
„Jsem na svém, paničko!“
Snesla jsem to jednou. Když ale griloval třetí víkend v řadě, šla jsem dolů. Zazvonila jsem. Otevřel mi v tílku, celý rudý z horka. „Dobrý den, pane Horváthe,“ začala jsem slušně. „Ten kouř z uhlí nám jde do ložnice. V domovním řádu je grilování na tuhá paliva zakázané. Nemohl byste jít před dům?“
Podíval se na mě jako na blázna. „Jsem na svém balkóně, paničko. Platím nájem, tak si tu budu dělat, co chci. Že vy jíte zrní, je váš problém. Kupte si klimatizaci.“A práskl mi dveřmi před nosem.
Od té doby to dělal snad naschvál. Griloval i ve všední dny. Zval si kamarády. Ten zápach spáleného tuku a uhlí byl nesnesitelný.
Bod zlomu: Kbelík špinavé vody
Byla sobota, polovina srpna. Vrchol veder. V šest večer to začalo. Zespodu smích, cinkání lahví a pak ten známý dusivý dým. Tentokrát tam pálil něco extra mastného, protože kouř byl černý a hustý. Manžel začal kašlat (je astmatik). Mně se zvedl žaludek. Seděla jsem na zemi v kuchyni, vytírala podlahu a plakala vzteky. A pak mi v hlavě „přeplo“.
Viděla jsem kbelík s vodou na vytírání. Byla šedá, plná saponátu a prachu. Bez přemýšlení jsem ho popadla. Vyšla jsem na balkón. Naklonila jsem se přes zábradlí. Přímo pode mnou žhnul ten jeho gril. Plný žhavých uhlíků a masa. Horváth tam zrovna stál s pivem. „Už toho mám dost!“ zařvala jsem a obsah kbelíku – celých deset litrů špinavé vody – jsem poslala dolů.
Výbuch popela a nenávisti
Efekt byl okamžitý a mnohem horší, než jsem čekala. Když voda dopadla na rozžhavené uhlí, ozvala se rána. Vyvalil se obrovský oblak páry a mokrého popela. Bylo to všude. Na mase, na balkóně, na jeho čerstvě pověšeném prádle, a hlavně na něm. „Ty krávo jedna pitomá! Co si to dovoluješ? Zničilas mi večeři! Zničilas mi gril!“ Horváth běhal po balkóně, černý od popela a mydlinek. Vypadal jako kominík. „Zavolám na tebe policajty! To je obecné ohrožení! To ti přijde draho!“ řval nahoru.
Utekla jsem do bytu a zamkla balkónové dveře. Klepala jsem se hrůzou. Policie ten večer nepřijela, ale Horváth nám kopal do dveří ještě hodinu.
Zima plná výhružek
Proč o tom píšu teď v zimě? Protože včera, půl roku po incidentu, mi přišel dopis. Není to od soudu, ale od jeho právníka (nebo kamaráda, co si na něj hraje). Stojí v něm, že jsem mu zničila gril (litina prý popraskala teplotním šokem), znehodnotila jídlo pro 6 osob a zničila fasádu popelem. Požaduje náhradu škody 15 000 Kč.Pokud nezaplatím do konce měsíce, podá trestní oznámení.
Manžel říká, ať mu nic nedáváme. Že on porušoval domovní řád tím uhlím. Ale já mám strach. Vím, že jsem překročila hranici. Vylít někomu na hlavu kbelík splašků je extrém. Ale on nás dusil týdny.
Teď se míjíme na chodbě, on v zimní bundě, já s nákupem, a vzduch mezi námi je mrazivější než venku. Nevím, jestli mám ustoupit a zaplatit, abych měla klid, nebo jít do války.
