Článek
Ještě teď, když o tom píšu, mám husí kůži a instinktivně si jdu umýt ruce. Lenka byla na vysoké škole trochu „vítr“, ale nikdy nebyla vyloženě nepořádná. Vdala se za úspěšného podnikatele, postavili dům za Prahou. Čekala jsem, že mě přivítá upravená dáma v naklizeném obýváku.
Když otevřela dveře, první, co mě praštilo do nosu, byl těžký, nasládlý pach. Směs nevětraného vzduchu, psí srsti a něčeho, co připomínalo zkažené ovoce. „Ahoj! Promiň ten binec, nestíhám!“ křikla na mě a vtáhla mě dovnitř. To „nestíhám“ byla zřejmě slabá omluva pro stav, který trvá měsíce.
V předsíni se válely hromady bot, přes které jsme musely přeskakovat. Když jsem si zouvala lodičky, přilepila se mi ponožka k podlaze. Nebylo to jen trochu prachu. Byla to vrstva něčeho lepkavého, co tam muselo být vylité už týden.
Gauč plný drobků
„Pojď dál, udělám ti kafe,“ hlásila vesele a vedla mě do obýváku. Sedla jsem si na krajíček béžové sedačky. Nebo spíš bývalé béžové. Teď byla pokrytá mapami neznámého původu a všude – a tím myslím všude – byly psí chlupy. Když jsem se opřela, cítila jsem, jak mě do zad tlačí drobky.
Rozhlédla jsem se. Na konferenčním stolku byly vrstvy prachu, do kterých by se dalo psát. V rohu místnosti visela pavučina tak masivní, že by chytila i vrabce. A uprostřed toho všeho seděla Lenka, usměvavá, v teplákách, které měly nejlepší léta za sebou, a tvářila se, že žije v paláci.
Sklenička s „historií“
„Tak tady to máš,“ postavila přede mě sklenici s vodou a hrnek s kávou. Zvedla jsem sklenici proti světlu. V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Sklo bylo matné, evidentně neumyté, jen narychlo opláchnuté. Ale to nebylo to nejhorší. Na okraji sklenice byl zřetelný otisk cizí rtěnky.Takový ten mastný, červený otisk, který tam musel zanechat někdo před dny, možná týdny.
„Díky, já… nemám moc žízeň,“ položila jsem to zpátky. Lenka si toho nevšimla. „A tady máš lžičku,“ podala mi ji přímo do ruky. Podívala jsem se na ni. V záhybech lžičky byla hnědá usazenina. Stará káva? Čaj? Nebo něco horšího? Otřela jsem ji nenápadně do papírového kapesníku, který jsem vylovila z kabelky. Kapesník zůstal hnědý.
Oběd, který nešlo sníst
Snažila jsem se konverzovat. Ptala jsem se na děti, na manžela. Doufala jsem, že vypijeme kafe (které jsem jen předstírala, že piju) a já zmizím. Jenže Lenka měla jiný plán. „Upekla jsem buchtu! A mám tu skvělou domácí paštiku, musíš ochutnat.“
Než jsem stihla zaprotestovat, přinesla talířky. A to byl ten moment, kdy jsem věděla, že to nedám. Talířek, který mi dala, byl na omak mastný. Když jsem se na něj podívala zblízka, viděla jsem zaschlé šmouhy. Zřejmě myčka nefunguje, nebo ji nepoužívají.
Vzala jsem do ruky vidličku. Mezi hroty byl zaschlý kousek žloutku. Tvrdý jako kámen. A na rukojeti nože bylo přilepené něco, co vypadalo jako kousek petrželky z minulé večeře.
„Lenko, já… já mám asi nějakou virózu,“ vyhrkla jsem. Cítila jsem, jak se mi zvedá kufr. Představa, že tu vidličku vložím do úst, byla nesnesitelná. „Ale prosím tě, to ti spraví žaludek,“ nutila mi paštiku, kterou nabírala svým upatlaným nožem rovnou na můj talíř.
Útěk z toalety
„Musím si odskočit,“ řekla jsem a doufala, že koupelna bude lepší. Nebyla. Byla to scéna z hororu. Umyvadlo bylo pokryté vrstvou pasty a vlasů. Zrcadlo bylo poprskané tak, že jsem se v něm skoro neviděla. A ručník? Visel tam jeden, šedivý, vlhký a zapáchal zatuchlinou. Štítila jsem se na cokoliv sáhnout. Vodu jsem pustila loktem. Ruce jsem si utřela do vlastních papírových kapesníčků. Splachovadlo bylo lepkavé.
V té koupelně mi to došlo. Tohle není „nepořádek“. Tohle je rezignace na základní lidskou důstojnost. Jak tady můžou žít? Mají peníze, můžou si zaplatit úklid, když to Lenka nestíhá. Ale jim to zřejmě nevadí. Pro ně je normální pít ze sklenic s otisky cizích úst.
Rychlý odchod
Vrátila jsem se do obýváku bledá. „Leni, nezlob se, je mi opravdu zle. Musím jet domů, asi na mě něco leze.“ Nebyla to lež. Bylo mi zle. Z té špíny. Lenka vypadala zklamaně. „Škoda, chtěla jsem ti ukázat zahradu. Tak příště.“
Vypadla jsem z toho domu, jako by mi za patami hořelo. Sedla jsem do auta a první, co jsem udělala, bylo, že jsem si vydezinfikovala ruce gelem, který vozím v přihrádce. Doma jsem ze sebe strhala oblečení a šla rovnou do sprchy. Drhla jsem se mýdlem a měla pocit, že ten zatuchlý pach mám zažraný pod kůží.
Je to týden. Lenka mi píše, kdy si to zopakujeme. Že prý to bylo fajn. Pro ni asi ano. Pro mě to byla exkurze do pekla. Mám ji ráda, je to hodná holka. Ale vím, že do toho domu už nikdy nevstoupím. A nevím, jak jí to říct. „Nechci k tobě, protože máš doma hnusně?“ To zní krutě. Ale představa, že mi znovu podá tu upatlanou sklenici, mě děsí i ve snech.
