Článek
Je 5:30 ráno. Zvoní mi budík. Vstávám, bolí mě záda, polykám prášek na tlak a jdu do koupelny. Musím být v práci v sedm, dělám účetní a uzávěrky nepočkají. Když procházím chodbou, zakopnu o boty velikosti 44 pohozené uprostřed cesty. Z pokoje mého syna Jakuba se ozývá tiché chrápání. Je mu dvacet pět let. Zatímco já si mažu chleba k snídani a počítám, jestli mi zbude na zaplacení energií, on spí. Bude spát do jedenácti. Pak vstane, dá si sprchu (vyplýtvá všechnu teplou vodu), sní to, co jsem nakoupila, a zasedne k počítači. Takhle to u nás vypadá už dva roky. Od té doby, co nechal vysoké školy.
Nebylo to tak vždycky. Jakub byl chytré dítě. Gymnázium zvládl s přehledem. Myslela jsem si, že z něj bude inženýr nebo doktor. „Mami, ta škola mi nic nedává. Cítím se tam utlumený. Potřebuju prostor pro kreativitu,“ řekl mi ve třetím ročníku na technice. Byla jsem zklamaná, ale řekla jsem si – dobře, je dospělý. Najde si práci a půjde svou cestou. Jenže on žádnou cestu nehledá. On hledá sám sebe. A to hledání probíhá zásadně v jeho dětském pokoji, u online her a videí na YouTube. Když jsem mu zamlada říkala, že bez práce nejsou koláče, smál se. Dnes mi na to odpovídá cizími slovy. „Mami, ty jsi obětí kapitalismu. Já nechci strávit život v krysím závodě jako ty. Chci dělat něco, co má impact.“ Výsledkem jeho touhy po „impactu“ (dopadu) je to, že jediný dopad, který vidím, je jeho zadek na mém gauči.
Snažila jsem se. Opravdu. Domluvila jsem mu brigádu ve skladu u známého. Žádná dřina, jen skenování kódů a lepení štítků. Vydržel tam přesně dva dny. Třetí den ráno nevstal. „Jakube, vstávej, máš tam být v osm!“ lomcovala jsem s ním. Zahrabal se pod peřinu. „Mami, já nemůžu. Je tam toxické prostředí. Ten vedoucí na mě zvýšil hlas, protože jsem se spletl. Mám z toho úzkost. Nemůžu tam jít, zničilo by mě to.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Já jsem v práci zažila šikanu, zažila jsem neplacené přesčasy, dělala jsem i s horečkou, abych ho uživila, když nás jeho otec opustil. A on se hroutí z toho, že mu někdo vytknul chybu? „Jakube, v životě na tebe budou lidi křičet. To je normální. Musíš se obrnit,“ řekla jsem mu. „To je právě to, co je na vaší generaci špatně,“ poučil mě zpod peřiny. „Normalizujete trauma. Já si vážím svého duševního zdraví.“ Do práce už nešel. Známému jsem se musela omluvit já. Cítila jsem se trapně jako malá holka.
Není to jen o práci. Je to o absolutní neschopnosti postarat se o základní věci. Minulý týden jsem přišla domů pozdě večer, utahaná jako kotě. Dřez byl plný nádobí. Myčka, kterou měl Jakub za úkol vyklidit, byla stále plná čistého nádobí. Na lince zaschlé zbytky od jeho oběda (dělal si míchaná vajíčka z pěti vajec, skořápky nechal na stole). Bouchly ve mně saze. „Jakube! Proč jsi nevyklidil tu myčku? Jsi doma celý den!“ Vylezl z pokoje, sluchátka na krku, v ruce energetický nápoj (za mé peníze). „Mami, neřvi po mně, prosím tě. Měl jsem dneska těžký den, řešil jsem v klanu strategii, byl jsem úplně overwhelmed (zahlcený). Neměl jsem kapacitu na to řešit nádobí.“ Neměl kapacitu.Já mám kapacitu po osmi hodinách v práci nakoupit, uvařit a uklidit. On nemá kapacitu vyndat deset talířů, protože hrál hry. „Mně je jedno, jakou jsi měl kapacitu!“ křičela jsem. „Tohle není hotel! Já nejsem tvoje služka!“ Podíval se na mě s takovým tím trpným, povýšeným výrazem. „Jsi hysterická. Měla bys jít na terapii. Přenášíš na mě své frustrace.“
Včera večer jsem se rozhodla. Takhle to dál nejde. Sedla jsem si k němu a položila na stůl papír. „Jakube, je ti pětadvacet. Jídlo stojí peníze, voda stojí peníze, internet stojí peníze. Od příštího měsíce chci, abys přispíval na domácnost. Dva tisíce korun. To je symbolická částka.“ Čekala jsem hádku, ale nečekala jsem to, co přišlo. Rozplakal se. Ne, nedělám si legraci. Dospělý chlap se rozbrečel a začal se třást. „Ty mě chceš vyhodit? Vlastní matka? Vždyť víš, že se hledám! Kde mám ty peníze vzít? Mám jít krást?“ „Máš jít pracovat, Jakube. Do Lidlu, do skladu, kamkoliv.“ „Ty mi vůbec nerozumíš!“ křičel mezi vzlyky. „Nutíš mě do systému, který mě zabije! Jsi materialistka! Záleží ti jen na penězích, ne na mém štěstí!“ Pak utekl do pokoje a zamknul se. Celou noc jsem slyšela, jak někomu do mikrofonu vypráví, jakou má hroznou matku, která ho psychicky týrá.
Sedím tu, piju studenou kávu a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Dala jsem mu moc? Chránila jsem ho příliš? Chtěla jsem, aby se měl lépe než já. Aby nemusel tak dřít. A výsledkem je člověk, který se zhroutí při první překážce. Generace sněhových vloček. Jsou křehcí, přecitlivělí a přesvědčení o své výjimečnosti. Ale kdo je bude živit, až my „boomeři“ a „oběti kapitalismu“ umřeme? Mám chuť ho vyhodit. Vyměnit zámky a nechat ho, ať si ten „impact“ hledá na ulici. Ale jsem máma. Nemám na to srdce. A on to ví. A zneužívá toho každou minutu svého pohodlného života.
