Článek
Tati, mě to nebavilo, nemůžeš mě raději přihlásit do divadelního kroužku? Tuhle větu vyhrkl malý Aleš na svého tatínka, vášnivého fotbalistu, poté, co oběhl jediné zahřívací kolečko kolem hřiště, nechal tam všechny věci a utíkal domů. A tatínek ho do divadla opravdu přihlásil. Možná tehdy ani netušil, že právě rozhodl o osudu kluka, kterého za pár let bude znát celá republika! Od chvíle, kdy se Aleš Juchelka poprvé objevil na obrazovce v Medúze, uplynulo už neuvěřitelných téměř třicet let.
„Mně bylo devatenáct a bylo to v průběhu vysoké školy,“ vzpomínal Juchelka na začátky. „Byl vyhlášen konkurz na moderátora dětských pořadů. V tom konkurzu bylo kromě Medúzy zahrnuto i Bludiště. A my tři, Juchelka, Krajčo a Pastorek, jsme vyhráli ten konkurz a potom nás rozdělili. My s Richardem jsme začali dělat ten hudební pořad jako chlapecká dvojice, což bylo crazy,“ smál se Juchelka.
Je pravda, že ta dvojice byla na svou dobu naprosto geniální tah. Dramaturgové České televize věděli přesně, co dělají. „S Richardem jsme se seznámili až během konkurzu. Někdy ve druhém nebo třetím kole. Dramaturgové dali dohromady protikladné typy – vysokého blonďáka a kluka s drsným rockerským vzhledem. Sedli jsme si, profesně i lidsky,“ popisoval Juchelka. A bylo to vidět! Uhlazený, slušňácky vypadající Aleš a rozcuchaný rocker Richard, pozdější frontman kapely Kryštof, si před kamerou skvěle nahrávali a z obou se rázem staly idoly teenagerů.
A to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Medúza se vysílala naživo, každý týden, bez možnosti cokoliv přetočit nebo vystřihnout. Žádné zachraňování ve střižně, žádné „dáme si to ještě jednou“. Co se řeklo, to letělo do éteru! „Moderovali jsme dvanáct let v kuse, byla to velikánská zkušenost, protože to bylo naživo, každý týden,“ říkal Juchelka. Dvanáct let! To je v televizním světě skoro věčnost. A jako by to nestačilo, k televizi brzy přibylo i rádio. Oba kluci moderovali v Rádiu Čas, Aleš navíc i v Českém rozhlase. Kdo tehdy chodil na základku nebo na střední, ten si dodnes vybaví, jak se po škole spěchalo domů k obrazovce, aby mu neutekly nové klipy a rozhovory s kapelami. Pro mnohé teenagery byla Medúza okno do světa hudby, které jinde prostě neměli – a Juchelka s Krajčem byli jeho průvodci.
Sympatického blonďáka Medúza katapultovala rovnou mezi nejznámější tváře devadesátek. Nabídky se jen hrnuly. Jenže… Do úspěchu a štěstí jednou vstoupila noční můra v podobě nemoci, o které většina lidí nikdy neslyšela. Vzala Juchelkovým nejmladšího syna a jeho tátu donutila otočit celý život o sto osmdesát stupňů.
Ostravák
Aleš Juchelka se narodil 18. dubna 1976 v Ostravě a vyrůstal na sídlišti Fifejdy nedaleko centra. A dětství to bylo krásné, takové, jaké dnešní děti z mobilní generace už skoro neznají. „Vyrůstal jsem na sídlišti s partou kámošů, kde jsme hráli tenis, všechny různé hry, byly blízko tenisové kurty, hřiště uvnitř sídliště, jezdili jsme na kole,“ vzpomínal. „Myslím, že jsme byli ta poslední generace, která zažila dětství v partě, kde se stavěly bunkry. A mě ještě ve třinácti letech, když bylo osm hodin večer, našli schovaného v křoví při schovce, protože jsem měl blonďaté vlasy a všude jsem zářil,“ smál se Juchelka.
Za komunistů ho maminka posílala nakupovat do samoobsluhy – a když tam to, co chtěla, zrovna neměli, musel malý Aleš běžet do druhé. A byl to rebel, malý sígr? Ani náhodou! „Hodňous,“ přiznává se smíchem. „Vyhrával jsem recitační soutěže. Měl jsem výborné známky na základní škole, ale nikdy jsem tomu moc nedal.“
Od fotbalu sice utekl, ale ke sportu se nakonec vrátil – hrál tenis a dokonce třetí ligu ve squashi. „Stejně ve mně zůstalo to divadlo,“ říká dodnes. Začínal v ostravském amatérském Dividle Saši Rychetského, kde se potkával s pozdějšími známými herci Vladimírem Polákem nebo Filipem Skálou. V šestnácti už stál poprvé před kamerou v ostravském seriálu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy a jako gymnazista moderoval pořad Wrong.
Jenže v osmnácti letech se v životě mladého Aleše stalo něco ještě důležitějšího než první úspěchy před kamerou. Uvěřil v Boha. A byl to docela zvláštní příběh! Jeho nejlepší kamarád s ním dva roky vedl nekonečné debaty o tom, zda Bůh existuje, nebo ne. „My jsme spolu prokecali neuvěřitelné hodiny s filozofickými tématy souvisejícími s křesťanstvím. On potom říká: Aleši, já už ti nic o Bohu neřeknu. A proč jako? Protože ty už víš úplně všechno a ty to potřebuješ nějakým způsobem prožít,“ vyprávěl Juchelka. Kamarád ho vzal na křesťanský tábor. „Tam se to celé odehrálo. Jsem třicet let v Církvi bratrské a je to středobod mého života,“ říká.
Po maturitě na Matičním gymnáziu vystudoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské, při studiu pracoval v bance – a k tomu všemu moderoval. Kromě Medúzy mluvil v Rádiu Čas a v Českém rozhlase, v České televizi pak pracoval jako moderátor, scenárista a dramaturg. A seznam pořadů, na kterých se podílel, je úctyhodný: Exit 316, Křesťanský magazín, Proti proudu, Ta naše povaha česká, dokumentární cyklus My a oni, dramaturgoval dokonce i Bludiště; moderoval předávání hudebních cen Anděl i benefiční Pomozte dětem.
A jelikož je Aleš Juchelka člověk mnoha talentů, v Exitu 316 si dokonce několik let „zahrál anděla“, celý v bílém. Tenhle kostým ještě sehraje v našem příběhu důležitou roli…
Za svůj velký moderátorský vzor považuje Marka Ebena. „Z českých moderátorů je pro mne úžasný Marek Eben. Nejen, že mě baví, ale hlavně je konzervativně vtipný,“ chválil ho Juchelka, který o sobě říká, že je konzervativní typ a křesťan. Společnou fotku s Ebenem z natáčení má prý vystavenou v kanceláři.
Vedle zábavy vždycky vyvažoval kariéru i charitou. Pro nadace a neziskovky odmoderoval tisíce hodin, mnohdy zadarmo. Ještě netušil, jak moc mu tihle lidé jednou pomohou. A jak strašně brzy je bude potřebovat…
V Církvi bratrské poznal svou budoucí manželku Terezu. Ta na něm ocenila hlavně smysl pro humor a ohromné charisma. „To je docela šťastnej chlap!“ pokývali by mnozí uznale hlavou. A bylo tomu tak. Juchelkovi měli jasný plán: velkou rodinu, ideálně čtyři děti. Narodila se dcera Emma, syn Oskar a v roce 2006 přišel na svět nejmladší Oliver.
A tady přichází na scénu onen andělský kostým! „V roce 2006 jsem si dojel do porodnice pro Alíka s Terezkou, protože jsme zrovna natáčeli Exit 316 a já jsem byl celý v bílém, protože jsem tam hrál několik let anděla. Takže jsem tam pro ně přišel v doktorském,“ usmíval se Aleš Juchelka v pořadu České televize 13. komnata. Pak ale zvážněl: „Odvezl jsem si ho domů k našim dalším dvěma dětem a od té chvíle to začalo.“
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech
Malý Oliver byl od začátku neuvěřitelně šikovný kluk. Ještě mu nebyly ani tři roky a už si sám dokázal namazat chleba! Rodina byla šťastná a úplná. Protože Tereza ze zdravotních důvodů už nemohla mít další dítě, rozhodli se manželé, že si vezmou holčičku z dětského domova do pěstounské péče. Všechno bylo nachystané.
Jenže pak se začaly dít zvláštní věci. „Když měl čtyři, začal být strašně hyperaktivní. Přestal spát. To jsme nevěděli, jestli to má řešení. Pořád to byl radostný kluk, který se učil nové věci. Když mu bylo pět, tak se přestal učit nové věci, začal zapomínat ty staré,“ vzpomínala Tereza Juchelková.
Následovala vyšetření, nejistota, čekání. A pak jednoho dne zazvonil telefon. „Najednou volali z fakultní nemocnice tady v Ostravě, řekli takový dlouhý název mukopolysacharidóza typu 3A a řekli manželce do telefonu, že v pondělí domluvili na speciálním oddělení schůzku a že musíme jet,“ popisoval Aleš Juchelka.
Mukopolysacharidóza typu 3A, známá také jako Sanfilippův syndrom, je vzácné dědičné onemocnění. Tělu chybí enzym, který odbourává určité látky, a ty se pak postupně hromadí v buňkách – hlavně v mozku. Lék neexistuje. A to, co lékaři rodičům řekli, bylo horší než ta nejčernější noční můra: Oliver přestane chodit, bude se ve vývoji vracet zpátky, zapomene všechno, co se naučil. A potom zemře.
„Když jsme si měli brát z dětského domova holčičku do pěstounské péče, tak jsme se dozvěděli o Oliverově diagnóze,“ řekla Tereza. Museli zavolat na krajský úřad, že už nejsou čekatelé. „Věděli jsme, že bychom to nezvládli.“
Aleš Juchelka se do boje o syna naprosto položil. A začal tam, kde to znal nejlíp. „Volal jsem přátelům z různých charit, pro které jsem odmoderoval tisíce hodin, co mám dělat, o co se mám přihlásit,“ vzpomínal. Tereza se musela vzdát všeho, co vystudovala a co v životě dělala, a zůstala s Oliverem doma. Aleš se stal jediným živitelem rodiny. Starší sourozenci museli na genetické vyšetření, jestli nejsou přenašeči nemoci.
A pak přišel ten nejtěžší rozhovor, jaký může rodič vést. „Já jsem jim s Terezkou říkal, že Oliver pravděpodobně za několik let zemře, že nevíme kdy, ale že je jeho nemoc strašně vážná. Pokud budou mít jakékoliv otázky, ať se nás zeptají,“ popisoval Juchelka.
Nemoc postupovala přesně tak, jak lékaři předpověděli. „První vozík, druhý vozík… My jsme se naučili manipulovat s vozíkem, pak už přišel další vozík, ve kterém už napůl ležel, protože nemohl sedět. Po tomto vozíku, který byl obrovský a kvůli kterému jsme koupili auto, se to najednou zvrtlo tak, že dva měsíce poté se stal ležákem,“ vyprávěl Juchelka. Přidaly se epileptické záchvaty.
Táta chtěl být pro všechny skálou. Jenže i skála jednou praskne. „Když se člověk snaží být tím držákem, tak se to projeví někde jinde. Já jsem skončil na kapačkách, potřeboval jsem se nějak uklidnit a zavodnit,“ přiznal upřímně.
A otřásla se i jeho víra. „Já byl na začátku na Boha naštvaný. Chtěl jsem si to s ním vyřídit, hlavně když jsme se dozvěděli tu diagnózu, která vám změní prakticky život,“ řekl Juchelka. „Postupně člověk pochopí, že to není tak, jak si usmyslí, a že ta zloba do té situace zrovna nepatří, ale spíš přijmutí toho, co nám bylo dáno.“
Potom už bylo jasné, že se Oliverův čas krátí. Juchelkovi se rozhodli pro krok, který vyžaduje obrovskou odvahu – s pomocí mobilního hospice si syna vzali domů. Nechtěli, aby odešel v nemocničním pokoji mezi cizími lidmi. Doma mu vytvořili prostředí, jaké takto těžce nemocné dítě potřebuje, a starali se o něj až do posledního dne.
Oliver zemřel v dubnu 2017. Bylo mu deset let. Odešel tiše, v noci, vedle maminky, která u něj spala. Tereza se probudila a prý okamžitě věděla, že syn před pár minutami odešel. „Ráno za mnou Terezka přišla do ložnice, že se to už stalo,“ vzpomínal Aleš Juchelka.
Pár měsíců po synově smrti se rozhodl pro velkou změnu. V komunální politice v Ostravě se pohyboval už od roku 2010, ale teď kandidoval do Sněmovny a uspěl. Dnes je ministrem práce a sociálních věcí. „Byla to příležitost, která vám trochu zamotá přemýšlení a tu hlavu,“ vysvětloval, proč šel do politiky zrovna v té nejtěžší době. Hlavně ale chtěl využít to, co se naučil u Oliverovy postele – jak strašně těžké je pečovat o nemocné dítě a jak moc takové rodiny potřebují obyčejnou pomoc. „Oni potřebují pomoc v primární péči, nejlépe pohlídat děti, protože pečují dvacet čtyři sedm,“ říká Juchelka.
Smutek ale nikdy neodejde. „To, že člověk po takové ztrátě truchlí celý život a je to v určitých návalech, i kraťoučkých, to mě potkává neustále. Třeba když člověk dává přednost na přechodu vozíčkáři,“ přiznal Juchelka.
Rodina se přesto dala dohromady. Emma a Oskar vyrostli a vydali se studovat do zahraničí. Oskar si dokonce zahrál v Národním divadle moravskoslezském – láska k jevišti se zkrátka dědí! Manželka Tereza je podle Juchelky velmi úspěšná žena, která se s ním ale strašně nerada ukazuje na veřejnosti. A kdo má u Juchelků doma poslední slovo? „Přirozeně manželka. Když se hodně postavím na zadní, tak se mi to někdy podaří,“ směje se.
S Richardem Krajčem se kamarádí dodnes a jezdí na jeho koncerty do kostelíka v Chotěvicích, který si zpěvák pronajal a nechal vyzdobit v pop-artovém stylu. Volné chvíle rád tráví se psem a na zahradě. „Pořídil jsem si asi osm vyvýšených záhonů, takže mi tam nikdy nic nevyroste, protože na to nemám čas to zalévat, ale mám radost z každého rajčete, papriky, cukety,“ vypráví se smíchem. Každou vlastní cuketu pak hrdě griluje a hostům vždycky oznámí, která je jeho a které čtyři jsou kupované. A čeho se bojí muž, který prošel takovým peklem? Hadů!
Na otázku, co považuje za svůj největší životní úspěch, odpovídá bez zaváhání: „To, že se mi narodily děti.“ Všechny tři.
„Je to pro mě hluboký celoživotní smutek, ale zároveň naděje, že se tam nahoře potkáme,“ říká Aleš Juchelka, kterému víra nakonec pomohla unést to nejtěžší. A co si přeje do budoucna? Aby jeho rodina byla zdravá. A aby lidé k sobě byli laskavější:
„Když někoho lidé potkají, aby nebyli nevrlí, ale klidně se usmáli, protože to do toho světa patří, i když nemusíme mít stejné názory.“
Zdroje:
https://www.lp-life.cz/juchelka-po-smrti-syna-jsem-byl-na-boha-nastvany-pral-bych-si-aby-se-vlada-vymenila-amateri
https://www.ostravan.cz/15418/s-alesem-juchelkou-o-herectvi-moderovani-ostrave-i-richardu-krajcovi/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/218562210800009/
https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/zpoved-poslance-alese-juchelky-zivot-mezi-utrpenim-smrti-syna-a-politikou
https://praha.rozhlas.cz/ales-juchelka-kazdou-ztratu-si-musite-odtruchlit-7675149
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/media/hudebni-porad-meduza-bude-od-ledna-uvadet-vytiskova-195600
https://vlada.gov.cz/cz/vlada/clenove-vlady/ales-juchelka-223977/
https://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=6463&s=1
https://rarediseases.info.nih.gov/diseases/7071/mucopolysaccharidosis-mps-iii-a
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ales-juchelka-syn-oliver-smrt-diagnoza-mukopolysacharidoza-typu-iii.A180622_122507_lidicky_zar
