Článek
Bylo 8. prosince 1941. Kolona žen, dětí a starých lidí se po deseti kilometrech pochodu z rižského ghetta blížila k lesu Rumbula. Mezi nimi šla švadlena Frida, které bylo asi pětatřicet let. Strážní je hnali dál a kdo nestačil, toho zastřelili. Když les uviděla zblízka, pochopila, co je čeká. „Jsme ztraceni!“ pomyslela si. Pak udělala jedinou věc, která ji napadla. Vrhla se do sněhu na kraji cesty a zůstala ležet bez hnutí. Předstírala, že je mrtvá.
Kolem ní procházely další stovky lidí. U lesa se museli svléknout a zout. Boty házeli na hromadu a ta hromada rostla přímo na ní. Pár za párem, až přes ni Frida přestala vidět. Pak se z lesa ozvaly první výstřely. Za dva dny zastřelili v lese Rumbula u Rigy pětadvacet tisíc lidí. Švadlena, která ležela ve sněhu pod botami mrtvých, patřila k hrstce těch, kdo přežili.
Švadlena z Rigy
Frida Michelsonová, za svobodna Fridová, se narodila v roce 1906 v Jaungulbene na východě Lotyšska, tehdy ještě v carském Rusku. Vyrostla v městečku Varakļāni. Ve třicátých letech odešla do Rigy a živila se jako švadlena. Riga byla tehdy jedním z center židovského života v Pobaltí. V lotyšském hlavním městě žily desítky tisíc Židů a Frida patřila k nim. Její obyčejný život skončil v létě 1941.
Dvaadvacátého června 1941 vtrhlo Německo do Sovětského svazu a o pár dní později byli Němci v Rize. Mnoho Lotyšů je vítalo jako osvoboditele. Rok předtím Lotyšsko obsadil Sovětský svaz a ještě v červnu 1941 deportoval tisíce lidí na Sibiř. Pro Židy ale přišlo peklo. Zabíjení začalo hned v prvních dnech. Do poloviny října zahynulo v Lotyšsku až třicet tisíc Židů. Ty, kteří přežili, nahnala okupační správa do ghetta v rižském předměstí. Frida musela nastoupit k nucené práci.
V listopadu 1941 povolal Heinrich Himmler do Rigy SS-Obergruppenführera Friedricha Jeckelna. Ten měl za sebou zkušenosti z Ukrajiny. V srpnu jeho muži zastřelili v Kamenci Podolském přes dvacet tisíc Židů. V září se podílel na masakru v Babím Jaru u Kyjeva, kde zahynulo za dva dny přes 33 tisíc lidí. Kolem 10. listopadu se Jeckeln s Himmlerem sešel v Berlíně a dostal rozkaz vyklidit rižské ghetto. Civilnímu správci Hinrichu Lohsemu, který chtěl Židy využívat k práci, měl podle pramenů vyřídit, že je to i přání Hitlera.
Jeckeln postupoval jako inženýr. Kolem 18. listopadu si vybral místo, les Rumbula asi deset kilometrů od ghetta. Byla tam písčitá, mírně zvlněná půda, ve které se dobře kopalo a která poskytovala trochu krytu. Kousek vedla železnice i silnice. Dvě až tři stovky sovětských zajatců pod dohledem stavebního odborníka vykopaly šest jam. Byly hotové 23. listopadu a byly navržené tak, aby se do nich vešlo asi pětadvacet tisíc lidí. Na celou akci určil Jeckeln přibližně 1 700 mužů. Kdo by odmítl, měl být potrestán jako dezertér.
Sardinky
Jeckeln k tomu přinesl metodu, kterou si vyzkoušel na Ukrajině. Říkalo se jí sardinkové balení. Oběti scházely po rampě do jámy a musely si lehnout tváří dolů na ty, které zastřelili před nimi. Pak dostaly jednu ránu do týla. Ušetřilo se tak kopání i místo. Zimní den byl krátký, a tak Jeckeln počítal s tím, že pochod z ghetta musí skončit kolem poledne. Denně se mělo zastřelit kolem dvanácti tisíc lidí.
Lidé v ghettu netušili, co se chystá. Práceschopné muže mezi šestnácti a šedesáti lety přestěhovali koncem listopadu do takzvaného malého ghetta. Měli dál pracovat. Ostatním, tedy ženám, dětem a starým lidem, oznámili, že půjdou za lehkou prací jinam. Každý si může vzít dvacet kilo zavazadel. Lotyšským policistům, kteří měli dělat doprovod, řekli, že jde o přesídlení do tábora. Dvacet kilo zavazadel bylo jen součástí klamu.
Ve čtyři ráno v neděli 30. listopadu 1941 vtrhli do ghetta němečtí policisté, muži z bezpečnostní služby a lotyšské Arājsovo komando. Vyháněli lidi z bytů a kdo se nehýbal dost rychle, toho zastřelili. Jen při vyhánění z domů zahynulo šest set až tisíc lidí. V šest ráno vyrazila první kolona. Venku mrzlo, sedm a půl stupně pod nulou. Frida stála v ghettu a dívala se. „Kolony lidí šly pořád dál a dál, někdy napůl během, pochodem, klusem, bez konce,“ vzpomínala. Kdo upadl, přes toho ostatní museli přejít a policisté křičeli: „Rychleji, rychleji!“
V lese se lidé museli svléknout a odevzdat cennosti. Šaty pak nákladní auta odvážela zpátky do Rigy. Po rampách scházeli do jam a lehali si na mrtvé. Střílelo deset až dvanáct mužů z Jeckelnovy osobní stráže, sovětskými samopaly přepnutými na jednotlivé rány. Velitel lotyšského komanda Viktors Arājs stál u jam opilý. Jednoho německého majora zasáhla do oka odražená kulka. Střílelo se zhruba do pěti odpoledne. Ve tmě kati často minuli a mnoho lidí skončilo v jámách zaživa. „Země se ještě dlouho hýbala, protože tam bylo tolik polomrtvých,“ vzpomínal přeživší z ghetta Max Kaufmann. Ten den zemřelo asi třináct tisíc lidí.
Telefonát, který přišel pozdě
Téhož rána přijel do Rigy vlak s tisícovkou německých Židů z Berlína. Odvezli je do Rumbuly a zastřelili je jako první, mezi čtvrt na devět a devátou ráno. O pár hodin později, ve 13:30, zvedl Heinrich Himmler telefon a volal Reinhardu Heydrichovi. Měl jasný vzkaz. Žádná likvidace. Šlo právě o transport z Berlína. Bylo ale pozdě. Lidé z vlaku už leželi v jámě.
Rižské ghetto se za jediný den vyprázdnilo z poloviny. Frida zůstala. Na ni řada ještě nepřišla. Ulice ghetta byly plné mrtvých. Nemocné z nemocnice postříleli přímo na ulici a jejich těla odvezli do kráteru, který Němci vyhodili dynamitem na židovském hřbitově. Další týden žila Frida mezi prázdnými domy. Pak přišel 8. prosinec.
Osmého prosince se všechno opakovalo. Z ghetta vyhnali dalších asi dvanáct tisíc lidí. Tentokrát nabídli matkám s malými dětmi a starým lidem saně. V jednom z domů našli strážní jednaosmdesátiletého historika Simona Dubnova, jednoho z nejslavnějších židovských učenců své doby, který před nacisty utekl z Berlína už v roce 1933. Byl tak nemocný, že nemohl jít. Zastřelili ho přímo v ghettu. Traduje se, že jeho poslední slova zněla „Pište a zaznamenávejte!“. Historici je ale považují za legendu.
Frida šla s kolonou. Deset kilometrů pěšky, ve sněhu a mrazu, mezi bitím a výstřely. Přežívající z ghetta Max Kaufmann, který se díky podplácení dostal na nákladní auto jedoucí za kolonou, později popsal, co viděl: bití, těla ve sněhu a kulomety u lesa. U okraje lesa se Frida rozhodla. Vrhla se do sněhu a nehýbala se. Ležela tam, kde lidé odkládali boty. A zatímco se nad ní kupily, ostatní odcházeli k jamám.
Noc v pekle
Pod hromadou bot přečkala celý den. Ležela bez hnutí ve sněhu a poslouchala. Modlitbu starého muže. Rány bičem. Kroky lidí, kteří běželi kolem. Pak střelbu, hodiny a hodiny bez přestávky. Nakonec lopaty. Nad hromadou se zastavili lotyšští pomocníci. „To byla perfektní práce,“ řekl jeden. „Snad dostaneme svůj podíl,“ odpověděl druhý. V noci zazněl německý hlas. Z našeho kotle nikdo neuteče živý, řekl. Když hlasy utichly, Frida se vyhrabala zpod bot zavražděných a zmizela do tmy.
Kromě ní jsou z Rumbuly známí jen dva další přeživší. Ella Medalje se zachránila tím, že tvrdila, že je Lotyška. Matīss Lutriņš se schoval pod náklad šatstva, který vezli zpátky do Rigy. Frida se mezitím skrývala. Pomáhali jí bývalí sousedé, známí i úplně cizí lidé. Dávali jí jídlo a střechu nad hlavou. Musela se pořád stěhovat, protože se báli prozrazení. Začátkem roku 1942 si pro ni v jednom úkrytu přišla lotyšská policie. Frida zapřela, že je Židovka, a hned potom odtamtud zmizela.
Od jara 1943 jí pomáhala Olivia Viļumsonová, která hledala úkryty přes rižskou adventistickou komunitu. Nakonec ji rodina Viļumsonových schovala na svém statku. Když hrozilo nebezpečí, spala Frida v jámě v lese. Poslední týdny před osvobozením přečkala v bunkru, který si sama vykopala. Rudá armáda dorazila do Rigy v říjnu 1944. Frida byla volná.
Němci ale před odchodem stihli zahladit stopy. Na Himmlerův rozkaz museli vězni těla v Rumbule vykopat a spálit. „Ohně hořely dnem i nocí, bez přestávky,“ vzpomínal svědek. Z pětadvaceti tisíc lidí nezůstalo skoro nic. Jen Frida a pár dalších, kteří mohli vyprávět.
Friedricha Jeckelna zajali Sověti. Po procesu ho 3. února 1946 veřejně oběsili v Rize, ve městě, jehož ghetto nechal vyvraždit. Viktors Arājs se po válce léta skrýval v západním Německu. Odhalili ho až v sedmdesátých letech a v roce 1979 dostal doživotí. Zemřel ve vězení. Byli ale i jiní. Rižský přístavní dělník Žanis Lipke se po masakru rozhodl jednat a se svými pomocníky zachránil přes padesát Židů.
Po válce se Frida vdala za Mordechaje Michelsona a měli dvě děti. Klidu se ale nedočkala. V roce 1950 jejího muže na základě vymyšlených obvinění deportovali na Sibiř. Teprve v šedesátých letech sepsala své vzpomínky v jidiš. Vyšla v roce 1973 pod názvem „Přežila jsem Rumbulu“. O dva roky dřív, v roce 1971, odjela i s dětmi do Izraele. Zemřela v roce 1982.
V lese Rumbula dnes stojí památník. Uprostřed má plochu ve tvaru Davidovy hvězdy a menoru, kolem leží kameny se jmény zavražděných. Betonové rámy ukazují místa, kde byly jámy. Tu noc v prosinci 1941 řekl kdosi v lese, že z jejich kotle nikdo neuteče živý. Švadlena Frida pod hromadou bot ho slyšela. Utekla. A všechno, co ten den viděla a slyšela, nakonec zapsala.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Rumbula_massacre
https://en.wikipedia.org/wiki/Frida_Michelson
https://www.gedenkstaette-stille-helden.de/en/silent-heroes/biographies/biographie/detail-282
https://www.historyhit.com/the-horror-of-the-rumbula-massacre/
https://www.t-online.de/nachrichten/panorama/wissen/geschichte/id_91662576/holocaust-in-lettland-niemand-entkommt-lebendig-aus-unserem-kessel-.html
https://defendinghistory.com/dying-a-thousand-deaths-holocaust-victims-and-survivors-in-the-eastern-lands-taken-by-hitler-in-1941/119227
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/riga
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/oral-history/steven-springfield-describes-a-massacre-in-the-rumbula-forest-near-riga-latvia
