Článek
„Tohle nemůžeš myslet vážně, mami. To je vydírání.“ Jakub stál v kuchyni, v jedné ruce držel otevřený jogurt (můj poslední, který jsem si schovávala na ráno do práce) a v druhé papír, který jsem před něj položila. Byla to jednoduchá tabulka. Nájem, energie, voda, internet, jídlo, drogerie. A dole výsledná částka, kterou po něm nově požaduji: 4 500 korun měsíčně. „Nejsem charita, Jakube. Jsi dospělý chlap, vyděláváš si. Tady máš jasná čísla,“ řekla jsem klidně, i když se mi uvnitř svíral žaludek. „Ale já studuju! Máš vyživovací povinnost!“ vyštěkl, práskl dveřmi od lednice a odešel do svého pokoje.
Sedla jsem si ke stolu a rozbrečela se. Kdy se to takhle zvrhlo? Kdy se z mého roztomilého chlapečka stal tenhle arogantní cizinec, který bere všechno jako samozřejmost?
Inflace neptá se, jestli studuješ
Dřív jsem to neřešila. Manžel vydělává slušně, já taky pracuji, Jakub chodil na gymnázium. Bylo jasné, že ho živíme. Jenže doba se změnila. Zálohy na elektřinu nám skočily o sto procent nahoru. Jídlo je drahé jako nikdy. A Jakub? Ten si žije jako král, kterého se krize netýká.
Je mu dvacet. Studuje ekonomku, což chválím. Ale školu má jen tři dny v týdnu. Zbytek času tráví buď ve fitku, s přítelkyní, nebo na brigádě v call centru, kde si – a to vím přesně – vydělá kolem dvanácti tisíc měsíčně čistého. Krásné kapesné, že? Problém je, že z těch dvanácti tisíc nevidíme ani korunu. Všechno padne na jeho „potřeby“.
Tenisky za pět tisíc a hodinová sprcha
Co mě dovedlo k tomu radikálnímu kroku? Nebylo to jedno ráno. Bylo to postupné, plíživé vyčerpání. Minulý měsíc přišel domů s novými teniskami. Jordan, limitovaná edice. Cena? 5 200 korun. Chlubil se mi s nimi, zatímco já jsem vybalovala nákup z Lidlu, kde jsem lovila slevové nálepky na mase, abychom o víkendu měli co jíst. „Pěkné, Kubi,“ řekla jsem tehdy suše. „A nemohl bys mi půjčit pětistovku? Nevyšla jsem s hotovostí.“ „Sorry, mami, jsem teď úplně švorc,“ odpověděl a odešel si je naleštit.
A pak je tu provoz domácnosti. Jakub miluje sprchování. Ne pětiminutové opláchnutí. On se sprchuje čtyřicet minut. Horká voda teče proudem, koupelna je pak jako parní lázeň a bojler je prázdný pro nás ostatní. Když jsem mu řekla, ať šetří vodou, odsekla mi: „Ježiš, nebuď trapná, vždyť voda nestojí miliony.“ V zimě? Topí si v pokoji na pětadvacet stupňů, chodí tam v kraťasech a přitom větrá „na ventilačku“, aby měl čerstvý vzduch. Můj manžel chodí doma ve svetru, abychom ušetřili, a náš syn vytápí ulici.
A jídlo? To je kapitola sama pro sebe. Uvařím guláš na dva dny. Přijdu druhý den z práce, těším se na oběd, a hrnec je vymetený vytřený chlebem. V lednici chybí šunka, sýry, všechno to lepší. Zbyde tam jen prošlá hořčice a polévková zelenina. Jakub to bere jako „all inclusive“ servis.
Bod zlomu: „Nemáš na to právo“
Pohár přetekl minulou neděli. Přišel účet za roční vyúčtování energií. Nedoplatek 18 tisíc. Seděli jsme nad tím s manželem bledí. Jakub přišel do kuchyně, udělal si kafe z našeho kávovaru (kapsle, které jsou drahé, mizí rychlostí blesku) a zeptal se: „Co bude k obědu? Mám docela hlad.“
V tu chvíli to ve mně bouchlo. „K obědu bude to, co uvaříš a nakoupíš,“ řekla jsem. A tehdy jsem vytvořila tu tabulku. Chtěla jsem 2000 na energie a vodu, 2000 na jídlo a 500 na internet a drogerii. To je směšná částka. Kdyby šel do spolubydlení, zaplatí v Praze minimálně deset, spíš dvanáct tisíc jen za pokoj. Já po něm chci zlomek, aby se naučil hospodařit.
Rodinný soud
Čekala jsem, že se urazí. Nečekala jsem ale, že na mě poštve babičku – moji vlastní mámu. Večer mi volala: „Jano, ty ses snad zbláznila! Chtít po vlastním dítěti nájem? Vždyť studuje! My jsme tě taky živili až do promoci a nic jsme nechtěli!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že on peníze má. Že si kupuje značkové hadry, drahé proteiny do posilovny a bere přítelkyni na sushi, zatímco my platíme jeho spotřebu. „To je jedno,“ hřímala máma do telefonu. „Je to tvoje dítě. Dokud se nepřipraví na budoucí povolání, máš se starat. Jsi krkavčí matka, jestli ho chceš sedřít z kůže kvůli pár stovkám.“
Manžel stojí při mně, ale vidím na něm, že je mu to nepříjemné. Nechce hádky. „Možná jsme měli chtít míň,“ řekl mi včera v noci. „Třeba jen symbolickou tisícovku.“
Jenže já nechci ustoupit. Nejde mi o ty peníze jako takové (i když by nám bodly). Jde mi o princip. Vychovávám z něj parazita, který si myslí, že bydlení, teplo a plná lednice se generují samy? Když mu teď ustoupím, co bude dál? Bude u nás bydlet do třiceti a já mu budu prát trenky?
Jakub se mnou nemluví. Peníze neposlal. Obchází mě v chodbě jako vzduch a demonstrativně si nosí jídlo z fastfoodu do pokoje, aby „mi teda neujídal“. Atmosféra doma je na bodu mrazu. Cítím se provinile, ale zároveň vím, že mám pravdu. Nebo ne?
